ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3172.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3172/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. B. , bytem v O., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovanému Českému rybářskému svazu, místní organizaci Šternberk se sídlem ve Šternberku, identifikační číslo osoby 18050425, zastoupenému JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem ve Šternberku, Potoční 36, o zdržení se výkonu rybářství ve formě rybníkářství spočívajícího v chovu a lovu ryb, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 239/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 69 Co 550/2008-290, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Vyjídáka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. června 2005, č. j. 12 C 239/99-207, zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel „výkonu rybářství ve formě rybníkářství, chovu a lovu ryb na pozemcích v katastrálním území Ř.“
Rozhodl tak na základě zjištění, že žalobce je vlastníkem části pozemků tvořících dno rybníka Ř. Žalovaný je nájemcem tohoto vodního díla a zároveň vlastníkem jednoho ze zatopených pozemků. Rybník byl nejprve v roce 1989 kolaudován jako závlahová vodní nádrž, v roce 1995 správní orgán dodatečně rozhodl, že jde o vodohospodářské dílo podle vodního zákona, jehož účelem je především akumulace vody pro potřebu závlahy zemědělských pozemků s možným dalším využitím pro protipožární účely, protipovodňovou ochranu, vodní rekreaci, chov ryb apod. Žalobce je sice oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje, nemůže se ale domáhat ochrany vůči tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě práva svého. Jestliže se v dané věci žalobce domáhal zdržení se výkonu rybářství žalovaným, je aktivní legitimace žalobce k podání žaloby vázána na jeho vlastní oprávnění k výkonu rybářství, jež by z takového oprávnění vylučovalo žalovaného. K výkonu rybářství ve formě rybářského práva žalobce oprávněn není, neboť správní orgán k žádosti žalobce nevyhlásil na zmíněném vodním díle rybářský revír, k výkonu rybářství ve formě rybníkářství je podle §3 odst. 1 zákona o rybářství oprávněn vlastník rybníka, popřípadě jeho nájemce. Protože žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem některé z věcí tvořících rybník podle legální definice v §2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb, o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), není ve sporu aktivně legitimován.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací shora označeným rozsudkem po změně žaloby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel „výkonu rybářství ve formě rybníkářství, chovu a lovu na rybníce Ř., který se nachází na pozemcích v katastrálním území Ř.“, přičemž výčet pozemků na základě změny žaloby oproti rozsudku soudu prvního stupně rozšířil.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že vodní nádrž tvoří nejen hráz či technické zařízení, ale i dno se zatopenými pozemky a vlastníky těchto pozemků nelze vyloučit z podílu na „vlastnictví rybníka.“ Žalobce je proto aktivně legitimován k podání negatorní žaloby podle §126 obč. zák. Nepřisvědčil žalobcově názoru, že je-li vlastníkem 64 % zatopených pozemků tvořících dno rybníka, je jeho většinovým spoluvlastníkem. Uvedl, že pokud žádným právním předpisem není stanoveno, že by výše spoluvlastnického podílu mohla být odvozována od rozlohy zatopených pozemků a pokud nebyla mezi spoluvlastníky uzavřena žádná dohoda o výši spoluvlastnických podílů, jsou podle §137 odst. 1, 2 obč. zák. podíly všech spoluvlastníků stejné. Na úpravu vztahů mezi podílovými spoluvlastníky je třeba aplikovat příslušná ustanovení o podílovém spoluvlastnictví ve smyslu §136 a násl. obč. zák. Při rovnosti podílů se žalobce může domáhat ochrany vlastnického práva zápůrčí žalobou ve smyslu §126 obč. zák. vůči druhému spoluvlastníku za situace, kdy by žalobce jako většinový spoluvlastník rozhodl o rozsahu užívání společné věci a ostatní spoluvlastníci by jeho rozhodnutí nerespektovali. Jestliže však většinovým spoluvlastníkem není a neexistuje rozhodnutí většiny o rozsahu užívání společné věci, nemůže se ochrany vlastnického práva podle §126 obč. zák. domáhat. Na místě by tak byla žaloba o úpravě užívání společné věci podle §139 odst. 2 obč. zák. Za situace, kdy na rybníce Ř. nebyl vyhlášen rybářský revír, nemůže výkon rybníkářství žalovaným představovat neoprávněný zásah do práv žalobce podle §126 obč. zák., neboť žalovaný je jako „spoluvlastník rybníka“ podle §3 odst. 1 zákona o rybářství oprávněn k výkonu rybníkářství ve smyslu §2 písm. b) zákona o rybářství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ( dále „o. s. ř.“). V dovolání vymezil dvě právní otázky, jimž přikládá zásadní význam: 1) zda je přípustná negatorní žaloba menšinového spoluvlastníka proti jinému menšinovému spoluvlastníku za situace, kdy neexistuje dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí většinového spoluvlastníka (spoluvlastníků) nebo rozhodnutí soudu o hospodaření se společnou věcí; 2) „zda se oprávněnost výkonu rybářství prováděného minoritním spoluvlastníkem rybníka dá odvozovat výlučně z §3 odst. 1 zákona o rybářství, aniž by byly zohledněny konsekvence plynoucí z §139 odst. 2 občanského zákoníku“. Ve včas podaném doplnění dovolání žalobce upřesnil, že podanou žalobou nemínil dosáhnout úpravy výkonu hospodaření se společnou věcí, nýbrž pouze výlučně toho, aby do jeho vlastnického práva nebylo neoprávněně zasahováno.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se nepodařilo dosud uspokojivě vyřešit právní otázky, zda je rybník věcí ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák., zda je nemovitostí a stavbou ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák., a je-li stavbou, zda podléhá evidenci v katastru nemovitostí. Sám tvrdí, že vodní díla jsou věcmi, nemovitostmi a stavbami nepodléhající evidenci nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (k otázce přípustnosti dovolání v tomto případě srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 140 v sešitě č. 19 z roku 1998), neboť řeší otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Jde o to, zda se „spoluvlastník rybníka“ může domáhat, aby se jiný „spoluvlastník“ na rybníce zdržel výkonu rybníkářství, jestliže o výkonu rybníkářství dosud nebyla uzavřena dohoda spoluvlastníků, nebylo rozhodnuto většinou hlasů „spoluvlastníků“ nebo soudem.
Rybářstvím se podle §2 písm. a) zákona o rybářství rozumí chov, zušlechťování, ochrana a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníkářství nebo při výkonu rybářského práva. Rybníkářstvím pak podle §2 písm. b) chov a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníce nebo ve zvláštním rybochovném zařízení, uskutečňovaný k zajištění produkce ryb a rybího masa, popřípadě produkce vodních organizmů nebo produkce rybí násady pro rybníky anebo pro zarybňování rybářských revírů.
K rybníkářství je podle §3 odst. 1 zákona o rybářství oprávněn vlastník rybníka nebo vlastník zvláštního rybochovného zařízení, popřípadě jejich nájemce na základě písemně uzavřené nájemní smlouvy s vlastníkem za účelem rybníkářství.
V rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009 a na internetových stránkách www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dovodil, že pokud věci tvořící podle §2 písm. c) zákona o rybářství rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví.
Podle §123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje spoluvlastnický podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
V dané věci vycházely soudy ze zjištění, a vychází z něj i žalobce, že věci tvořící rybník jsou v individuálním vlastnictví různých osob, mimo jiné žalobce a žalovaného. Na vztah mezi účastníky je tudíž třeba přiměřeně použít ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví.
Stěžejní část žalobcovy argumentace vychází z interpretace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 (uveřejněného na internetových stránkách www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud podle žalobce uvedl, že „spoluvlastník je oprávněn se domáhat toho, aby jiný spoluvlastník strpěl jeho hospodaření se společnou věcí, jedině tehdy, existuje-li o hospodaření dohoda, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka či rozhodnutí soudu svědčící tomuto spoluvlastníkovi.“ Z toho žalobce dovozuje, že nezbytným předpokladem hospodaření se společnou věcí je dohoda, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka nebo rozhodnutí soudu (pro stručnost dále jen souhrnně „rozhodnutí“). Není-li tu některé z těchto právních skutečností, není žádný ze spoluvlastníků oprávněn se společnou věcí hospodařit. Z toho pak vyplývá, že kterýkoliv ze spoluvlastníků může proti neoprávněnému hospodaření podat negatorní žalobu.
Dovolací soud žalobcovy závěry nesdílí. Je totiž třeba rozlišit různé případy hospodaření se společnou věcí. Žalobcem položenou otázku po přípustnosti negatorní žaloby mezi spoluvlastníky v případě, že hospodaření dosud nebylo předmětem rozhodnutí, nelze odpovědět obecně, bez zřetele k tomu, jaké hospodaření se společnou věcí má být spoluvlastníku zakázáno. Jde o to, k jakému hospodaření mají spoluvlastníci ze zákona právo, aniž o tom bylo rozhodnuto.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 řešil dovolací soud otázku, za jakých podmínek se jeden ze spoluvlastníků může domáhat, aby druhý strpěl stavbu garáže na společném pozemku. Pro případ, že se účastníci na stavbě nedohodli, není podle rozsudku druhý spoluvlastník povinen stavbu trpět.
Důvodem toho ale není, že by spoluvlastníci nemohli se společnou věci žádným způsobem hospodařit do té doby, než bude dosaženo dohody, rozhodnutí většiny nebo rozhodnutí soudu. To ostatně může trvat léta a bylo by absurdní např. tvrdit, že po tuto dobu má zůstat společná věc bez jakéhokoli využití.
Podstatné v dříve souzeném případě bylo, že hospodaření spočívalo v důležité změně společné věci (pozemku). Právo na takové hospodaření bez rozhodnutí skutečně neexistuje.
Jinak tomu ovšem je s užíváním věci. Užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka, což lze dovodit z §123 a §137 odst. 1 obč. zák. Žádné rozhodnutí k němu zásadně třeba není, ale naopak rozhodnutím může být (za náhradu) omezeno.
Užíváním určitého statku je realizace jeho užitné hodnoty. V případě rybníka jím je bezesporu především chov a lov ryb, což zákon o rybářství deklaruje v §2 písm. c). Zákon o rybářství přitom k němu, pokud má podobu rybníkářství, bez dalšího opravňuje vlastníka rybníka, jímž v případě, že věci tvořící rybník jsou v individuálním vlastnictvím různých osob, je třeba rozumět všechny tyto osoby jakožto „spoluvlastníky“.
Z toho vyplývá, že pokud je žalovaný „spoluvlastníkem rybníka“ a má podle zákona o rybářství, nebyl-li na rybníku vyhlášen rybářský revír, právo vykonávat rybníkářství, tedy užívat rybník, nemůže jej z toho žalobce bez dohody, rozhodnutí většiny nebo rozhodnutí soudu zcela vyloučit. Domáhá-li se toho, nemůže být jeho žaloba důvodná.
Tím je odpovězeno i na druhou právní otázku, kterou žalobce označil za zásadně významnou. Ustanovení §3 odst. 1 zákona o rybářství spoluurčuje obsah vlastnického práva „spoluvlastníků rybníka“ tím, že každému z nich přiznává právo vykonávat rybníkářství. Vzniknou-li při jeho výkonu neshody, musí být řešeny podle §139 odst. 2 obč. zák., neboť zákon o rybářství zvláštní řešení neupravuje (jinak je tomu podle §6 odst. 4 zákona o rybářství pouze v případě neshody o pověření určité osoby k podání žádosti o povolení výkonu rybářského práva ve vyhlášeném rybářském revíru). To je ostatně smyslem výše citované právní věty rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1121/2008.
V daném případě mají tedy oba účastníci právo vykonávat na rybníce rybníkářství, tj. zejména chovat a lovit ryby. Kdyby mezi nimi při souběžném výkonu této činnosti vznikaly neshody, které by nevyřešilo ani rozhodnutí většiny, je na nich, aby se obrátili na soud se žalobou o úpravu hospodaření podle §139 odst. 2 obč. zák.
Žalobce v dovolání vyjádřil také nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že podíly všech „spoluvlastníků rybníka“ jsou stejné; za nedostatečné považuje, že odvolací soud jasně neuvedl, jak velký spoluvlastnický podíl žalobce má. Tuto otázku ovšem žalobce na rozdíl od dvou předchozích výslovně neoznačil jako zásadně právně významnou. Dovolací soud proto jen na okraj uvádí, že otázka výše spoluvlastnických podílů by v daném případě mohla mít zásadní právní význam, pokud by žalobce v dovolání namítal, že je většinovým spoluvlastníkem a že rozhodl, který ze spoluvlastníků bude na rybníce vykonávat rybníkářství. To žalobce netvrdí, naopak v dovolání vychází z toho, že většinovým spoluvlastníkem není.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalované svědčí právo rybníkářství, a žaloba je proto nedůvodná, je správný. Dovolací soud přitom nezjistil, a ani žalobce nenamítal, že by řízení, jež předcházelo vydání rozsudku odvolacího soudu, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 29. 2. 2012 částku 4.500,- Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč; celkem náklady činí 5.760,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu