ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3174.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3174/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 17/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 24 Co 298/2006-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 871,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 5 C 17/2004-229, vypořádal společné jmění účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal objekt bydlení č. p. 411 s garáží na pozemku parc. č. 444 a pozemky parcelních čísel 444, 445/1 a 445/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro s. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 50 pro obec a kat. území B., pozemek parc. č. 416/4, zapsaný u téhož katastrálního úřadu na LV č. 732 pro obec a kat. území M., a dále pozemky zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 333 pro obec a kat. území M., a to pozemky ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr parcelních čísel 74, 83/2, 215/1, 221, 257/1, 371/1, 385/7, 557 a 601. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal objekt bydlení č. p. 6 se studnou na pozemku parc. č. 37, výkrmnu prasat na pozemku parc. č. 79, porodnu prasnic na pozemku parc. č. 103, stodůlku a stáj na pozemku parc. č. 37, objekt bez čísla popisného na pozemku parc. č. 123, tvořící příslušenství stavby porodny prasat, objekt bez čísla popisného, tvořící příslušenství stavby porodny prasnic, na pozemku parc. č. 124/1, kolnu na pozemku parc. č. 257/10, pozemky parcelních čísel 37, 79, 103, 123, 124/1 a 257/10, pozemky ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr parcelních čísel 257/4, 280, 299/3 a 386/3, zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 196 pro obec a kat. území M., dále dvacet jedna šedesátin vzhledem k celku pozemků ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr parcelních čísel 1158, 1159, 2162 a 2163, zapsaných na LV č. 1504 pro obec a kat. území B., a zděnou hrobku evidenčního čísla 821 v B. Pod bodem III. zastavil řízení o vypořádání movitých věci ve společném jmění účastníků. Pod bodem IV. uložil žalovanému, aby žalobkyni na vypořádání jejího podílu zaplatil částku 542 527,- Kč. Pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 17. 6. 2003 a že vyjma věcí movitých, ohledně nichž žalobkyně vzala se souhlasem žalovaného žalobu na jejich vypořádání zpět, k dohodě o vypořádání společného jmění účastníků nedošlo. Při vypořádání soud vyšel z toho, že podíly účastníků na společném majetku jsou stejné, neboť „nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly, aby se soud při vypořádání odchýlil od zásady rovnosti podílu účastníků na společném majetku“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 24 Co 298/2006-298, pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že pozemek parc. č. 416/4, zapsaný u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 732 pro obec a kat. území M., přikázal do vlastnictví žalovaného a z tohoto výroku vypustil pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely pozemkový katastr čísel 74, 83/2, 215/1, 221, 257/1, 369/2, 371/1, 385/7, 557 a 601, zapsané původně na LV č. 333 pro obec a kat. území M. Pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že z tohoto výroku vypustil pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely pozemkový katastr čísel 257/4, 280, 299/3 a 386/3, zapsané na LV č. 196 pro obec a kat. území M., a zděnou hrobku, evidenční číslo 821. Pod bodem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že částka činí 584 266,50 Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Námitku žalovaného, že jeho podíl na získání a udržení společného jmění měl být stanoven vyšší než poloviční, odvolací soud neshledal důvodnou. K tomu uvedl, že „manželství účastníků bylo uzavřeno 23. 11. 1963 a rozvedeno 17. 6. 2003. Žalovaný začal podnikat až po roce 1990 a žalobkyně, přestože byla zaměstnána až do přiznání starobního důchodu, žalovanému s podnikáním pomáhala, vedla mu účetnictví a i ve fyzické práci v zemědělském podnikání jej zastupovala v období, kdy byl nemocen a fyzicky na to nestačil. Skutečnost, že žalobkyně opustila společnou domácnost rok před zánikem manželství a nepodílela se již na zabezpečení podnikání a pomoci manželovi s ním, nemůže být důvodem pro stanovení nerovných podílů v rámci vypořádání společného jmění“. Žalobkyni byly přikázány nemovitosti v ceně 1 665 000,- Kč, žalovanému nemovitosti v ceně 2 227 000,- Kč. Při vypořádání byly zohledněny částky, které měl v držení žalovaný, a to 142 500,- Kč získanou z titulu pojištění vozidla, 30 000,- Kč představující polovinu ceny parkurového koně a 434 553,- Kč získanou z prodeje podílových listů. Celkem činí cena společného jmění účastníků částku 4 498 553,- Kč, z níž polovina činí 2 249 266,50 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 584 266,50 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž napadl pouze výrok pod bodem III. ohledně výše vypořádacího podílu, z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť nesouhlasí s tím, že oba soudy při vypořádání společného jmění účastníků uzavřely, že podíly účastníků na předmětném majetku jsou stejné. Namítl, že to byl především on, kdo se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění manželů. Převážnou část majetku získal svojí prací, zejména z věrnostního a odstupného za dlouholetou práci v Uranových dolech v P. V podstatě zajišťoval obhospodařování společných pozemků a udržoval veškeré nemovitosti, totéž činil přes veškeré zdravotní komplikace i po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti. Nelze pominout, že zemědělství se věnoval již při svém zaměstnání v uranových dolech, kromě příjmů ze zaměstnání měl příjmy z chovu koní a z těchto prostředků byl proto také schopen zajišťoval rekonstrukce na veškerých nemovitostech. Příjmy žalovaného byly několikanásobně vyšší, než příjmy žalobkyně. Veškeré podnikatelské aktivity žalovaného byly vždy jeho nápadem a byl to žalovaný, který je zajišťoval i po organizační stránce. K aktivitám žalovaného mělo být přihlédnuto. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že skutečnosti uváděné v dovolání žalovaný tvrdil již před soudy obou stupňů a oba soudy se s nimi vypořádaly. Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 416/4 v obci a kat. území M. a z pozemků přikázaných účastníkům do výlučného vlastnictví vypustil blíže označené pozemky a zděnou hrobku v Březnici a v návaznosti na tuto změnu pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejich společného jmění. V tomto rozsahu žalovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním nenapadl. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu jen pokud jde o výši podílů účastníků na jejich společném jmění. V daném případě tedy jde o posouzení otázky, zda žalovaný má právo na to, aby mu byl soudem stanoven jeho podíl na majetku ve společném jmění manželů vyšší oproti nižšímu podílu žalobkyně. Soudy obou stupňů při vypořádání společného jmění účastníků vycházely z toho, že podíly účastníků na jejich společném jmění jsou stejné, čili dotčena práva účastníků posoudily zcela shodně. Rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním je tak rozhodnutím potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky (třebas i procesněprávní), která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536 a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164. Stávající judikatura Nejvyššího soudu připouští při vypořádání společného jmění manželů s přihlédnutím k zásadám uvedeným v §149 odst. 3 ObčZ stanovení jiných podílů manželů na společném majetku než stejných. Takové výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění manželů jednomu z manželů však nelze bez dalšího odůvodnit většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarávání společné domácnosti (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 2. 1974, sp. zn. 10 Co 87/74, uveřejněné v publikaci Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, IV, str. 499, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 45. Hmotněprávní posouzení věci v otázce podílů účastníků na jejich společném jmění zcela odpovídá skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem, jehož správnost dovolací soud nemohl přezkoumávat, neboť v případě dovolání, kdy jeho přípustnost přichází v úvahu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 2 249 266,- Kč), §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 20 571,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. listopadu 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu