ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3249.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3249/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně RNDr. M. S., zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Milana Rastislava Štefánika 1a, proti žalovanému B. D., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 20, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 34/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. dubna 2009, č. j. 69 Co 79/2009-131, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Zdeňka Hlaveše.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 16 C 34/2008-103, rozhodl ve výroku rozsudku pod bodem I., že „se určuje, že vlastníkem nemovitosti – parc. č. zahrady, zapsaná na LV č. v k. ú. a obci V. L., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk, je žalobkyně, RNDr. M. S.“; ve výroku rozsudku pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně tvrdila, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyla vydržením, neboť jej nepřetržitě držela stanovenou dobu 10ti let v dobré víře, že je jejím výlučným vlastnictvím. Držby se ujala na základě kupní smlouvy z 1. 7. 1995, uzavřené s Fondem národního majetku, kterou koupila lékárnu se souborem pozemků; byla přesvědčená, že předmětný pozemek je rovněž předmětem kupní smlouvy, neboť výměra pozemků uvedená v kupní smlouvě odpovídala výměře kupovaných pozemků se zahrnutím tohoto pozemku. Pozemek žalobkyně užívala jako zahrádku, a to spolu s nájemníky domu, v němž se nacházela lékárna; prováděla na něm zahradní a parkové úpravy, oplotila jej spolu s ostatními pozemky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydržení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku. Žalobkyně prokázala, že se zřetelem ke všem okolnostem, tedy v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy Fondem národního majetku ČR ze dne 1. 7. 1995, byla v dobré víře, že koupila i předmětný pozemek. Kromě dobré víry byla splněna i druhá podmínka vydržení, a to držba trvající nepřetržitě 10 let (§134 obč. zák.), neboť žalobkyně se dozvěděla o tom, že pozemek ji nemá patřit, až na počátku roku 2007; do té doby neměla žádné poznatky o tom, že by neměla být vlastnicí pozemku.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 69 Co 79/2009-131, ve výroku rozsudku pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; ve výroku II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a dále je doplnil o důkaz navržený před soudem prvního stupně, tj. žádost o převedení pozemku ze dne 14. 6. 1995, z níž vyplývá, že Lékárenská služba se dne 14. 6. 1995, tedy ještě před uzavřením kupní smlouvy, obrátila na katastrální úřad se žádostí o převedení pozemku parc. č. zahrady v k. ú. V. L. na Pozemkový fond České republiky. Dospěl pak k závěru, že nebyla splněna především podmínka oprávněné držby, a je tedy vyloučeno, aby se žalobkyně stala vlastnicí předmětného pozemku vydržením. Žalobkyně tvrdila, že titulem k nabytí pozemku je kupní smlouva ze dne 1. 7. 1995, uzavřená s Fondem národního majetku ČR o přímém prodeji zdravotnického zařízení. V kupní smlouvě je uveden předmět smlouvy v článku II. bod 1 s tím, že nemovitý majetek, který je předmětem převodu, je zcela a úplně zahrnut v příloze č. 1 uvedené smlouvy. V této příloze však nikde není zmiňován pozemek parc. č. v k. ú. V. L. a již z tohoto důvodu žalobkyně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že pozemek nabyla kupní smlouvou, tedy, že jí svědčí právní důvod nabytí, o který by mohla opírat svou dobrou víru. Kupní smlouva je zcela jednoznačná a srozumitelná, nebudí pochybnosti o tom, že předmětem převodu byly právě a jen pozemky par. č. a parc. č. v k. ú. V. L., a žádné jiné. Žalobkyně se pak nemohla ani domnívat, že by snad pozemek par. č. v k. ú. V. L. držela jako součást jiného pozemku, který nabyla, neboť přesně věděla, kde se pozemek parc. č. 465 nachází a že drží právě pozemek tohoto parcelního čísla, když tato skutečnost vyplývá zejména z (ve spise založených) listin ve věci ohlášení drobné stavby na Obecním úřadě ve V. L.; sama žalobkyně v ohlášení drobné stavby z roku 1996 uvedla, že bude ohraničovat dřevěným plotem pozemky parc. č. od parc. č. a .Musela tak mít přinejmenším vážné pochybnosti, zda pozemek vůbec nabyla, a to i kdyby po uzavření smlouvy stanovená kupní cena odpovídala výměře pozemků včetně pozemku parc. č. v k. ú. V. L.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Poukazuje především na to, že splňuje podmínku dobré víry, že z jejího chování, z výpovědí svědků a nakonec i z výpovědi žalovaného je zřejmé, že předmětný pozemek užívala po dobu více jak 10 let v dobré víře, že jí patří, že ho koupila v důsledku privatizace lékárny, na jeho údržbu vynakládala ročně nemalé prostředky, tedy chovala se jako vlastník a neměla žádné pochybnosti o tom, že je vlastnicí předmětného pozemku. Dovolatelka popisuje okolnosti jejího nakládání s pozemkem parc. č. v k. ú. V. L., zabývá se podrobně tím, jak s předmětným pozemkem hospodařila, oplotila ho a pečovala o něj. To, že o pozemku se zmínila v ohlášení drobné stavby na Obecním úřadě ve V. L., vysvětluje tím, že „toto číslo a celý tiskopis… vyplnila s pomocí pracovnice Obecného úřadu ve V. L.“ a vůbec ji nenapadlo, že by tato parcela nebyla její. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobkyně za nedůvodné; za podstatnou skutečnost z hlediska dobré víry dovolatelky považuje přílohu č. 1 kupní smlouvy ze dne 1. 7. 1995, včetně dodatku č. 1, kde jsou jednoznačně definovány jak pozemky, a to dva pozemky, tak i stavby, jakož i skutečnost, že ještě před podpisem kupní smlouvy byl pozemek parc. č. v k. ú. V. L. převeden do správy Pozemkového fondu České republiky jako součást zemědělského půdního fondu. Tento pozemek tedy dovolatelka nemohla nabýt, protože již byl ve správě a držení Pozemkového fondu České republiky a tak jí tento stejný pozemek nemohl prodat Fond národního majetku České republiky. Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, publikovaný v Soudních rozhledech, roč. 1999, č. 5, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech, roč. 2001, č. 5).
Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1481).
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068, a řada dalších rozhodnutí).
V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že dovolatelka se v roce 1995 chopila držby pozemku (dříve již byla jeho detentorkou), který nekoupila; přitom z kupní smlouvy musela znát čísla parcel, které byly předmětem smlouvy. V roce 1996 pak v ohlášení oplocení uvedla parcelní číslo pozemku, který chtěla oplotit jako svůj, ten však nebyl v kupní smlouvě uveden a žalobkyně jej nekoupila. Byla tu tedy jak listina (smlouva) ze které se podávalo, že parcelu dovolatelka nekoupila, tak i listina (ohlášení) ze které se podávalo, že ví, že tuto parcelu drží. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nebyla se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že jí pozemek patří, zjevně nepřiměřená.
Na tom nic nemění tvrzení vznesené v dovolání, že tam parcelu vepsala proto, že „toto číslo a celý tiskopis… vyplnila s pomocí pracovnice Obecního úřadu ve V. L.“. I kdyby tomu tak bylo a i kdyby bylo zjištěno, co pracovnici úřadu vedlo k tomu, že zmínila právě tento pozemek, nic by to na závěrech učiněných odvolacím soudem neměnilo. V souvislosti s tímto ohlášením, které podepsala, se totiž musela dozvědět o tom, že chce oplotit jako vlastní právě spornou parcelu č. 465. Není sice vyloučeno, že žalobkyně si tuto skutečnost neuvědomila, ovšem při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, mohla a měla pojmout pochybnost o tom, že jí parcela patří.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a činí celkem částku 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu