ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3251.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3251/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. V. K., CSc. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) MUDr. O. K. , zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Nymburku, Palackého třída 223/5, a 2) Doc. Ing. J. K., CSc. , o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 196/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2017, č. j. 26 Co 15/2017-744, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Petra Fiedlera, advokáta se sídlem v Nymburku, Palackého 223/5.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Usnesením uvedeným v záhlaví potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci Okresního soudu v Semilech vedené pod sp. zn. 10 C 196/2010. Proti usnesení odvolacího podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s (nekonkretizovanou) judikaturou dovolacího soudu. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
V usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2010, sp. zn. III ÚS 3359/09, odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.
Dovolání není přípustné.
Značná část dovolání se netýká podmínek obnovy řízení, ale zpochybňuje z věcného hlediska rozhodnutí ve věci samé; touto argumentací se dovolací soud nezabýval, protože nemá na rozhodnutí o obnově řízení vliv. Dovolatelka spatřuje důvod přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, aniž by tuto judikaturu konkretizovala a uvedla, která rozhodnutí má na mysli. Dovolací soud se tak zabýval tím, zda důvody přípustnosti lze dovodit z obsahu dovolání; odpověď je záporná.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, se uvádí: „Judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (viz např. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013)“. „Ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011).
Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí (k tomu viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009), je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., s. 131).
K dopisu z roku 1987: Soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že o žalobkyně o tomto dopisu musela vědět, protože jej sama podepsala; z toho se podává závěr, že nejde o důkaz, který v původním řízení nemohla použít bez své viny. Tento závěr není nepřiměřený, zejména z hlediska citované judikatury, která klade důraz na to, že účastník o důkazním prostředku nevěděl nezaviněně a že by se o něm mohl a měl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět. Jistě, lze tvrdit, že účastník nemůže být odpovědný za to, že na něco „zapomněl“ (zde obsah dopisu). To je však subjektivní tvrzení, které nelze prokázat ani vyvrátit; jeho akceptace by nutně přivodila nejistotu v pravomocně skončených věcech, ve kterých účastník opomenul navrhnout potřebné důkazy a ostatně by i zpochybnila účinnost institutu koncentrace řízení. Lze připomenout i obecně uznávanou zásadu, že chráněna jsou práva bdělých (vigilantibus iura scripta sunt). Z tohoto hlediska není úvaha o tom, že nejde o listinu, kterou nemohla žalobkyně bez své viny použít, zjevně nepřiměřená; rozhodnutí není nijak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (ostatně dovolatelkou nekonkretizovanou).
To platí i o kolaudačním rozhodnutí z roku 1981 ; žalobkyně byla účastnicí kolaudačního řízení, měla písemně vyhotovené rozhodnutí stále v držbě a již to zpochybňuje tvrzení, že je nemohla použít „bez své viny“. Závěr soudu o tom, že tento důvod obnovy uplatnila pozdě, když se o něm dozvěděla v květnu 2016 a uplatnila jej až v podání 16. 9. 2016, tedy po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty, tak nemůže být v rozporu s judikaturou. Pokud nyní dovolatelka zpochybňuje, že se o něm dozvěděla až po 28. 6. 2016, jde o – v odvolacím řízení nepřípustné – zpochybnění skutkového zjištění; jen na okraj se připomíná, že sama žalobkyně uvedla, že jej našla „na jaře“ (č. l. 710v.).
Také s dopisem Krkonošského národního parku ze 7. 8. 2013 se odvolací soud řádně vyrovnal. I tento dopis, adresovaný žalobkyni, měla u sebe a nelze tak učinit závěr, že jej nemohla bez své viny uplatnit; není zřejmé, v čem by takový závěr byl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka odkazuje na (nekonkretizovanou) judikaturu, týkající se pravděpodobnosti změny skutkového stavu v důsledku nově uplatněných důkazů. Taková judikatura skutečně existuje, v dané věci však s ní není rozhodnutí odvolacího soud v rozporu.
„Pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné pod č. C 905 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek č. 13/2002). „Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy jen tehdy, jestliže jsou - pro navrhovatele obnovy – ve srovnání s původním řízením “nové”; pro vyhovění návrhu na obnovu řízení postačuje pravděpodobnost toho, že mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro posouzení “novosti” takové skutečnosti je rozhodující, že ji účastník nemohl včas použít v původním řízení bez své viny, tj. že o ní nevěděl a že ani jinak nesplnění své povinnosti tuto skutečnost tvrdit a nabízet o ní důkazy z procesního hlediska nezavinil“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003).
Odvolací soud, ani soud prvního stupně toto pravidlo nijak nezpochybnily; odvolací soud jasně vysvětlil, proč tu není pravděpodobnost, že by tyto důkazy mohly přivodit pro žalobkyni příznivé rozhodnutí. Ani zde se jeho rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlilo.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu