ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3386.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3386/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným: 1) L. K. , a 2) M. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Taláškem, advokátem se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, o ochranu vlastnického práva a o 44.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 302/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Co 359/2011-389, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Co 359/2011-389, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. května 2011, č. j. 11 C 302/95-355, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím, a jímž byl potvrzen také výrok III. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži o nákladech řízení, a proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, se ve výroku I., jímž byl potvrzen výrok pod bodem I. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži o zastavení řízení, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku I. o zastavení řízení a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 11 C 302/95-335, ve výroku pod bodem I. zastavil řízení „o nároku žalobce, který se domáhá stanovení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobce k rodinnému domu č. p. 112 stojícímu na parcele č. 148 st. pl. zapsaného na LV č. 15 v katastru nemovitostí pro k. ú. K. u katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště K., spočívající v instalaci přívodních vodovodních potrubí a odpadů od umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 a instalaci umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 ze strany domu č. p. 181“; dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 44.359,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II.), uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 67.497,- Kč a nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení ve výši 50.588,40 Kč (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; změnil jej jen v části výroku III. o lhůtě k plnění a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí ve věci ochrany vlastnického práva brání nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a to překážka věci rozsouzené, neboť mezi účastníky bylo již v téže věci rozhodnuto (§103, §104 odst. 1 §159a odst. 5 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.).
Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. října 1992, č. j. 6 C 103/89-113, bylo mezi stejnými účastníky řízení mimo jiné rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba, aby „žalovaným bylo uloženo obnovit štítovou zeď mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 v k. ú. K. třiceticentimetrovou cihlovou zdí v jejím původním umístění, odstranit odpady v části této štítové zdi a vybudovat na svém pozemku nosnou zeď nástavby rodinného domu č. p. 181. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 1994, č. j. 15 Co 506/92-128, byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a další výrok ve věci samé zrušen. Žalobce v tomto předcházejícím řízení tvrdil, že žalovaní provedli přestavbu svého rodinného domu č. p. 181 s nástavbou bytové jednotky, čímž neoprávněně zasáhli do jeho vlastnického práva k domu č. p. 112 mimo jiné vybudováním odpadních kanálů do štítové zdi tohoto domu. Odvolací soud nárok posoudil jako nárok na náhradu škody podle §442 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) se závěrem, že nebylo prokázáno, že tvrzenou škodu způsobili žalovaní. Kromě toho uvedení v předešlý stav vzhledem k již zbudované nástavbě domu žalovaných č p. 181 pro nákladnost není možné ani účelné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 21. 11. 1994.
Odvolací soud v novém řízení uzavřel, že v tomto řízení a v pravomocně skončeném řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 103/89 je dána totožnost účastníků a totožnost předmětu řízení. I v novém řízení se žalobce opírá o stejná skutková tvrzení, a to, že žalovaní při rekonstrukci svého domu č. p. 181 provedli stavební úpravy, kterými zasáhli do jeho vlastnického práva k domu č. p. 112. V případě první žaloby šlo o požadavek na odstranění odpadů ve štítové zdi domu č. p. 112, v případě druhé žaloby o požadavek na zdržení se zásahů do vlastnického práva spočívajících v instalaci vodovodního a odpadního potrubí včetně zařizovacích předmětů (umyvadel a van) ve štítové zdi a vedle této štítové zdi. Přisvědčil soudu prvního stupně, že funkčnost zařizovacích předmětů (umyvadel a van) je spjatá s přívodním vodovodním a odpadním systémem. Vodovodní, odpadní potrubí a zařizovací předměty jsou součástí „vodoinstalačního systému“, a že jde o celek, je významné z hlediska překážky věci rozsouzené. Není významné, že se žalobce v současném řízení domáhá ochrany vlastnického práva a že v předchozím řízení byl jeho nárok posouzen jako nárok na náhradu škody. Žalobce se jen jinou formulací žalobního petitu snaží dosáhnout téhož, co již požadoval v původním řízení. Už tehdy se soud zabýval posouzením otázky, zda žalovaní svojí stavební činností zasáhli do vlastnického práva žalobce. I judikatura vychází z toho, že není významné, jak byl předmět řízení po právní stránce posouzen.
Rovněž shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke vznesené námitce promlčení nelze vyhovět žalobě o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval jako náhradu škody vzniklé stavební činností žalovaných při přestavbě jejich domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že napadá rozsudek v celém rozsahu a přípustnost uplatňuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda je správný závěr odvolacího soudu o zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené.
V předchozím řízení se domáhal odstranění odpadů ve štítové zdi svého domu č. p. 112, zatímco v tomto dalším řízení se domáhá zdržení se zásahů žalovaných do vlastnického práva k této zdi, a to instalací potrubí v a na této štítové zdi. V původní řízení byla žaloba zamítnuta, s odůvodněním, že k zásahu do práv žalobce došlo, ale požadované opatření není přiměřené. Žalovaným bylo soudem prvního stupně uloženo, aby provedli opatření navrhovaná znalcem, odvolací soud však v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, že takových povinností se žalobce nedomáhal. Žalobce je přesvědčen, že tak neztratil právo na ochranu svého vlastnického práva, zejména když neoprávněný zásah byl soudem zjištěn. Pak mu zůstala ochrana podle §127 obč. zák. Náhradu škody nelze zaměňovat s ochranou vlastnického práva. Podle znaleckého posudku z 10. 6. 2009 jsou při napuštění vody v domě č p. 181 překročeny nejvyšší přípustné hladiny akustického tlaku v jeho domě č. p. 112 a vodovodní potrubí nemělo být do štítové zdi zabudováno.
Dále žalobce odůvodnil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o promlčení jeho nároku na zaplacení částky 44.359,- Kč a s výroky o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání doručeném soudu 17. 7. 2012 označeném jako doplnění dovolání uvedl, že odbor výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Chropyni zahájil 27. 6. 2012 řízení o odstranění nadstavby domu žalovaných č. p. 181 a porušení stavebních předpisů popisované v tomto rozhodnutí potvrzuje tvrzení žalobce, že žalovaní si před započetím stavby nezajistili statické posouzení nosnosti základů a nosných konstrukcí domu a neprovedli zesílení nových stěn v přízemí.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ve výroku zastavení řízení o ochranu vlastnického práva pro překážku věci rozsouzené je správné. Poukázali na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Sami byli přístupní k dohodě se žalobcem, ale ten svoje požadavky stále stupňuje, ačkoliv i v tomto řízení bylo zjištěno, že neprovádí ani běžnou údržbu svého domu. K novým skutečnostem uvedeným v doplnění dovolání nemůže dovolací soud přihlížet. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2102 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 44. 359,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 ve spojení s §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení, je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné. Dovolací soud se zabýval jen otázkou, zda je správné zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté; meritem věci se zabývat nemohl, neboť o něm nerozhodoval ani odvolací soud.
Soud prvního stupně rozhodl původně po změně žaloby rozsudkem ze dne 18. října 2002, č. j. 11 C 302/95-149, mimo jiné tak, že výrokem I. bod d) zamítl žalobu na zdržení se zásahů do vlastnickou práva žalobce k domu č. 112 spočívajících v instalaci přívodních vodovodních potrubí a odpadů od umyvadel ve štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č. p. 181 a v instalaci umyvadel a van při štítovém zdivu mezi domy č. p. 112 a č., p. 181 ze strany domu č. p. 18, a žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci částku 44.359,- Kč. Dospěl k závěru, že přestavbou rodinného domu žalovaných č. p. 181 došlo k zásahům do vlastnického práva žalobce k domu č. p. 112, avšak nikoli v takové míře, aby šlo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Neshledal, že by projednání věci (odstranění vodovodních potrubí, odpadů a umyvadel) bránila překážka věci rozsouzené, neboť v předchozím řízení se žalobce domáhal náhrady škody podle §420 odst. obč. zák. uvedením v předešlý stav, zatímco nyní požaduje zdržení se zásahů do vlastnického práva podle §127 odst. 1 obč. zák. Povinnost žalovaných zaplatit žalobci částku 44.359,- Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že jde o náhradu škody, vzniklé přístavbou domu žalovaných – jde o cenu oprav, které musí žalobce provést na svém domě.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 44 Co 106/2003-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pod body a), b), c) a e) potvrdil, a ve výrocích I. pod bodem d), o zaplacení částky 44.359,- Kč s příslušenstvím a nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud však nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že nejde o věc již rozhodnutou.
I když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 2002, č. j. 11 C 302/95-190, nenabyl právní moci v rozsahu zrušeném odvolacím soudem, je třeba věc posoudit z hlediska principu ochrany důvěry účastníka ve správnost rozhodnutí soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 a sp. zn. III. ÚS 332/04). Jestliže tedy soud konstatuje, že překážka věci rozsouzené není dána a poté – po dalších 9 letech – ve stejném řízení dospěje k závěru, že o věc rozhodnutou jde, porušuje princip předvídatelnosti rozhodnutí a v konečném důsledku i právo na soudní ochranu. Nelze sice vyloučit, aby i v takovém případě soud dospěl k závěru, že tu překážka věci rozsouzené je. V této věci však bylo předmět řízení třeba vymezit pomocí interpretace žalobního návrhu, jehož výklad – jak naznačuje i postup soudů v předchozím řízení – není jednoznačný. Stane-li se takový případ, pak – je-li to možné – je nutno postupovat v souladu s již dříve vysloveným a v opravném řízení nezpochybněným právním názorem soudu na otázku překážky věci rozhodnuté.
V dané věci vyžadoval žalobní návrh výklad, jehož pomocí by se teprve vymezil předmět řízení; tento výklad měl a mohl být proveden v souladu s předchozím názorem soudu tak, že o překážku věci rozhodnuté nejde. „Účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá z konkrétních okolností konkrétního případu“ (nález ÚS z 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02).
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení, a to včetně souvisících výroků II. a III. o nákladech řízení; vzhledem k tomu, že důvod nesprávnosti platí i pro výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil i tento výrok a dále výroky III. a IV. tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§241b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu