ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3410.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3410/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. L. , bytem P., zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 43, proti žalovaným: 1) T. L. , bytem Ch., 2) V. L. , bytem Ch., 3) D. M. , bytem Ch., 4) M. S. , bytem Ch., všem zastoupeným Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 18/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2011, č. j. 13 Co 456/2010-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2011, č. j. 13 Co 456/2010-190, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. května 2010, č. j. 8 C 18/2009-163, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 8 C 18/2009-163, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků v k. ú. S. H., obec Ch., okres K., evidovaných Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště K. na LV. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce polovinu nemovitostí zdědil po otci, druhou polovinu mu měla darovat jeho matka; ve smlouvě, kterou mu jinak postoupila všechny své nemovitosti a bylo ji zřízeno věcné břemeno, sporné parcely uvedeny nebyly. Žalobce tvrdil, že se tak stalo jen opomenutím. Žalobce pak – jak tvrdil - užíval i tyto pozemky v dobré víře, že mu vlastnicky náleží. V tomto přesvědčení byl utvrzen i tím, že po smrti matky v roce 1993 bylo dědické řízení zastaveno pro nemajetnost a také tím, že ve výpisu z katastru nemovitostí, který si vyžádal v roce 1995, byl uvedený jako jediný vlastník předmětného pozemku. V dobré víře byl až do 2. 1. 2006, kdy mu katastrální úřad doručil přípis o provedení úprav zápisu v katastru nemovitostí včetně výpisu z listu vlastnictví č. 189, kde je uveden pouze jako podílový spoluvlastník pozemkové parc. spolu s matkou M. L. jako druhou spoluvlastnicí. Proto ideální polovinu pozemků vydržel.
Soud posoudil věc podle §130 odst. 1 a 134 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce ve vztahu k tvrzenému právnímu titulu, tj. k nabývací smlouvě z 28. 5. 1990, byl, posuzováno objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek jako celek patří. K dobré víře nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o jeho vlastnictví. Při zachování potřebné míry opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, mohl mít po celou vydržecí dobu pochybnosti o tom, že mu pozemek jako celek patří. Při porovnání výčtu pozemků v dědickém rozhodnutí po otci z roku 1975 s výčtem pozemků v převodní smlouvě z roku 1990 by zjistil, že předmětem převodu nebyla pozemková parc. v k. ú. S. H. Své vlastnictví k předmětnému pozemku si nijak neověřoval, ačkoliv měl povinnost každoročně k žádosti o dotace, které na předmětný pozemek čerpal, přikládat aktuální výpis z katastru nemovitostí. Žalobce uvedený pozemek neuváděl v daňovém přiznání a neplatil z něj daň. Soud prvního stupně připustil, že teoreticky mohl být žalobce v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří jako celek, ale nebyl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, neboť neměl žádný právní titul, ze kterého by své vlastnictví mohl odvozovat. K naplnění dobré víry nestačí, je-li právo dlouhodobě vykonáváno, aniž by bylo jeho výkonu bráněno.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 13 Co 456/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce namítá, že ačkoliv soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav, věc z právního hlediska nesprávně vyhodnotily, a to i ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, nepřihlédly k provedeným důkazům a věc hodnotily bez ohledu na soulad s dobrými mravy a požadavek obecného principu spravedlnosti. Za zásadní právní otázku považuje, zda žalobce musel při obvyklé míře opatrnosti a se zřetelem ke všem okolnostem dojít k závěru, že mu svědčí výlučné vlastnictví k předmětným pozemkům. Poukazuje na účel institutu vydržení, jehož smyslem je uvést do souladu stav faktický se stavem právním a v dané věci též se zápisem vlastnických práv v katastru nemovitostí. Je třeba přihlédnout též k tomu, že rubem oprávněné držby a z ní vyplývajícího vydržení je dlouhodobá nečinnost vlastníka, který po zákonem stanovenou dobu nejen svá práva nevykonává, ale ani je neuplatňuje. Dobrá víra se musí opírat o právní skutečnost, na jejímž základě se držitel domnívá, že vlastnické právo zákonně nabyl. Nemusí se však jednat podle judikatury Nejvyššího soudu o existující, byť neplatný právní titul, jak je někdy mylně interpretováno, ale postačuje domnělý právní důvod. Z hlediska posouzení oprávněnosti své držby žalobce poukazuje na to, že polovinu předmětného pozemku nabyl již v dědickém řízení po otci v roce 1975, kdy žalovaní věděli, kdo pozemky obdělává, což projevili tím, že se svého dědického práva vzdali ve prospěch žalobce. K obdobné situaci došlo v roce 1990, kdy matka účastníků se rozhodla darovat svou polovinu nemovitostí svým potomkům s tím, že bude mít zajištěné právo dožít v předmětných nemovitostech. Nikdo z dětí s výjimkou žalobce neprojevil ochotu vzít na sebe věcné břemeno péče o matku a nikdo kromě žalobce neměl dostatek ochoty pracovat a hospodařit na předmětných pozemcích. Všichni proto souhlasili s tím, aby matka převedla veškeré nemovitosti na žalobce.
Převodní smlouvu sepisoval notář, který realizoval pokyn účastníků smlouvy převést z matky na syna veškeré nemovitosti. Žalobce měl za to, že tato darovací smlouva zahrnuje všechny nemovitosti včetně parc.
Za podstatnou považuje skutečnost, na kterou opakovaně odkazoval v řízení před nalézacími soudy, že v době převodu uvedené parcelní číslo nebylo v katastru nemovitostí evidováno, protože parcela byla sloučena do jiných pozemků. Fakticky však žalobce parc. užíval. Protože v době převodu převáděné pozemky užíval, nedošlo k žádnému předávání pozemků, při němž by se objevil rozpor mezi právním a skutečným stavem. V katastru nemovitostí byl celý pozemek později zapsán jako vlastnictví žalobce.
Rovněž žalovaní, jak sami vypověděli před soudem, měli původně za to, že druhou polovinu předmětného pozemku jejich matka převedla na žalobce současně se zamýšleným převodem všech nemovitostí. Soudy obou stupňů pominuly, že institut vydržení hojí vady nabývacího titulu, ale i jeho absenci. Dlouhá vydržecí doba je stanovena k ochraně vlastnických práv, aby vlastníci nebyli nuceni každoročně prokazovat či ověřovat své vlastnictví. Naopak vlastník, který nejeví o své nemovitosti zájem, nutně musí nést riziko jejich ztráty vydržením.
O oprávněnosti držby žalobce svědčí jednak vědomost jeho sourozenců o převodu všech nemovitostí na žalobce, což dosvědčuje i skutečnost, že dědické řízení po matce, která zemřela v roce 1993, bylo zastaveno pro nemajetnost, a také to, že katastrální úřad sám evidoval předmětný pozemek jako vlastnictví žalobce (výpis z katastru nemovitostí z roku 1995).
Žalobce, který je od roku 1992 samostatně hospodařícím rolníkem, si nechal v roce 1993 vypracovat společností ZEPOR projekt zatravnění, přičemž tato zemědělsky odborná organizace pozemek do projektu zapracovala. Poukazuje též na důkaz, který soud prvního stupně přešel, že v odůvodnění rozhodnutí Pozemkového úřadu v Klatovech ze 14. 7. 1994, č. j. PÚ1682/94, tento úřad uvedl, že podle přiloženého prohlášení dětí M. L. se tyto zříkají svého nároku ve prospěch M. L. Počínaje rokem 1995 čerpal žalobce dotace na své pozemky včetně pozemku. Ministerstvo zemědělství kontrolovalo jak majetkovou situaci, tak skutečné obhospodařování a nikdy neshledalo žádné nesrovnalosti. V roce 1997 prodal žalobce žalovanému V. L. a jeho manželce pozemek o výměře 475 m2, smlouvu opět vyhotovil notář, který neshledal žádné nesrovnalosti mezi stavem reálným, stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
Žalobci nelze přičítat k tíži, že se nedozvěděl o tom, že katastrální úřad někdy v roce 1999 přepsal výlučné vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku na spoluvlastnictví žalobce a jeho zemřelé matky M. L., neboť to úřad nikomu z účastníků neoznámil. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že měl povinnost průběžně si porovnávat stav zápisu v katastru nemovitostí se skutečně realizovanou držbou pozemků, přitom zcela pominuly skutečnost, že k převodu pozemků došlo v roce 1990 a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo v roce 1999, tedy 9 let po výkonu oprávněné držby. Kladení takové podmínky považuje za nepřiměřené a formalistické, zcela pomíjející obecné principy dobrých mravů. V rámci obecných zásad rovnosti stran v soudním sporu soudy pominuly, že stejné požadavky na obvyklou míru opatrnosti by měly být při výkonu vlastnických práv kladeny i na žalované. Žalobce se domnívá, že na danou věc lze vztáhnou právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, kde zaujal názor, že oprávněná držba je možná i u pozemku, který je zapsán v katastru nemovitostí (v pozemkové knize) na jiného vlastníka. Tedy lze do doby oprávněné držby započítat i dobu od roku 1999, kdy katastrální úřad bez vědomí účastníků změnil výlučné vlastnictví žalobce na spoluvlastnictví, aniž by o tomto kroku účastníky informoval, do roku 2006, kdy účastníkům tento rozpor oznámil.
Žalobce i žalovaní byli po dobu 15 let přesvědčeni, že celé vlastnictví pozemku parc. náleží žalobci, že je nabyl na základě smlouvy od matky, kde pozemek pouze pro jeho formální neexistenci nebyl uveden. Po celou dobu žalobce pozemek držel a nakládal s ním, byl v dobré víře o svém vlastnickém právu, o čemž svědčí právně významné skutečnosti, které opakovaně za účasti státních orgánů utvrdily účastníky o oprávněnosti držby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, proto se domnívají, že dovolání proti němu není přípustné. Odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud by dovolací soud došel k závěru, že dovolání je přípustné, poukazují na správná skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil. Žalovaní polemizují s jednotlivými tvrzeními žalobce, ze kterých dovozuje, že nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením. Jeho tvrzení považují za účelová. Nikdo z žalovaných mimo M. S., která se již v té době o matku starala, nevěděl o sepsání darovací smlouvy na žalobce. Hlavním iniciátorem byl žalobce, který usiloval o to, aby matka na něj za svého života převedla veškerý nemovitý majetek s tím, že se o ni bude starat, což však neučinil. Matka dožila u jedné ze žalovaných. Samotný žalobce u výslechu připustil, že měl určité pochybnosti o to, zda na něj byla převedena část pozemkové parcely č. 6/1, neboť si byl vědom, že v notářském zápisu není takto označena, proto se dotazoval příslušného katastrálního úřadu, zda nedošlo k přečíslování nebo sloučení k jiné parcele. Žalovaní se o tom, že jejich matka nevlastnila ke dni své smrti žádný nemovitý majetek, dozvěděli až v dědickém řízení. Rozhodně není správné tvrzení, že právo žalobce v minulosti uznávali a nezpochybňovali. Pouze za chybu žalobce lze považovat, že si k žádosti o dotace zajistil výpis z katastru nemovitostí jen v roce 1995 a nečinil tak každý rok, jak mu ukládal zákon. Po celou dobu, kdy měl být žalobce v dobré víře, nehradil z příslušného pozemku daň. Z uvedených důvodů mají žalovaní za to, že žalobce nemohl být z objektivních důvodů v dobré víře, že mu celý sporný pozemek vlastnicky náleží. V tomto směru odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4503/2010. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy k nim vlastnictví mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž, neobstojí jako ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Na zmíněný nález Ústavního soudu pak Nejvyšší soud poukázal v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010.
V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu vynesen dříve, než nález Ústavního soudu; proto k němu odvolací soud nemohl přihlédnout. Nicméně ve světle zmíněného nálezu je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení nebraly v úvahu právně významné skutečnosti pro hodnocení dobré víry, a to jak to, že žalobce měl k dispozici výpis z katastru nemovitostí z roku 1995, ve kterém byl uveden jako vlastník, ani to, že smlouva byla sepsána notářem. Protože touto smlouvou byly převedeny – vyjma podílu na sporných parcelách – veškeré nemovitosti převodkyně, bude třeba nejprve zvážit, zda převodkyně měla důvod k tomu, aby právě tyto spoluvlastnické podíly na žalobce nepřevedla, a učinit zjištění, zda vůlí účastníků převodní smlouvy z roku 1990 bylo převést na žalobce veškeré nemovitosti ve vlastnictví převodkyně (je třeba též vzít do úvahy tvrzení žalobce, že k opomenutí došlo v důsledku nejasností v katastru nemovitostí). Bude třeba též žalobce vyzvat, aby objasnil, proč ze sporných parcel neodváděl daně; neplacení daní je totiž významnou, byť nikoliv jedinou skutečností pro posouzení dobré víry držitele. Soud vezme v úvahu, že objektivní dobrou víru držitele nevylučuje ani to, že držba je realizována v rozporu se stavem katastru nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1993). Tyto skutečnosti pak soud znovu vyhodnotí v kontextu s dalšími zjištěnými okolnostmi a rozhodne, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek náleží jako výlučnému vlastníkovi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu