Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 11.05.2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ],paralelní citace: N 87/61 SbNU 345 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.2576.10.1
Právní větaZ ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje - jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) - že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly (což byl argument i vedlejší účastnice vznesený při ústním jednání u Ústavního soudu), ze shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž neobstojí jako ústavně konformní názor Nejvyššího soudu, že neuvedení nemovitostí ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.
ECLI:CZ:US:2011:1.US.2576.10.1
sp. zn. I. ÚS 2576/10NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 11. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 č. j. 20 Co 128/2007-101 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1930/2010-115, vydaným ve věci žaloby, kterou se vedlejší účastnice domáhala určení, že je vlastnicí pozemků, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a J. H. jako vedlejší účastnice řízení. VýrokI. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 č. j. 20 Co 128/2007-101 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1930/2010-115 se zrušují.II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítáOdůvodnění:I.V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaných rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 8. 2006 č. j. 10 C 92/2006-39 zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně J. H. je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 a parc. č. 197/2 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, na LV č. 278 pro obec a kat. území K. Soud prvního stupně zjistil, že kupní a darovací smlouvou ze dne 3. 5. 1977 žalobkyně prodala V. a H. M. (právním předchůdcům žalované stěžovatelky) bývalou zemědělskou usedlost č. p. 49 se zemědělskými budovami a st. parc. č. 31 a zahradu parc. č. 41 v kat. území K. se všemi právy a příslušenstvím tak, jak jsou popsány ve znaleckém posudku Ing. J. B. ze dne 1. 12. 1976, za kupní cenu 25 600 Kč. Současně kupujícím darovala blíže označené pozemky v kat. území K. včetně pozemku parc. č. 197 (bod II smlouvy), v té době bezplatně užívané Státním statkem v Jenči. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 11. 1993 sp. zn. 7 C 1581/93 byla část kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1977 pod bodem II zrušena. Předmětné pozemky, oddělené od pozemku parc. č. 197, v době uzavření smlouvy užíval od 50. let minulého století k rekreačním účelům J. U., který byl jako jejich uživatel také veden v evidenci nemovitostí. Tyto pozemky ve smlouvě ze dne 3. 5. 1977 nejsou výslovně uvedeny jako pozemky převáděné. Podle znaleckého posudku Ing. B. ze dne 1. 12. 1976 byly však oceněny a jejich cena je obsažena v kupní ceně zaplacené manžely M. žalobkyni. V současné době je jako vlastník předmětných pozemků vedena stěžovatelka na základě dědického rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci stěžovatelky se kupní smlouvou ze dne 3. 5. 1977 stali vlastníky i předmětných pozemků, neboť kupní cena zohledňovala i cenu těchto pozemků a smluvní strany musely vědět, že předmětem smlouvy byly i tyto pozemky. Předmět kupní smlouvy byl totiž specifikován i odkazem na znalecký posudek Ing. B.Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 č. j. 20 Co 128/2007-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně napadeným rozsudkem ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92 rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2007 z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyšel z premisy, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není "dobře omluvitelné", aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.Tuto premisu Nejvyšší soud aplikoval i na nyní posuzovanou věc a dovodil, že jestliže v daném případě nebyla předmětná nemovitost uvedena v kupní smlouvě, nemohli ji právní předchůdci stěžovatelky nabýt koupí a ani být se zřetelem k daným okolnostem v dobré víře, že ji koupili. Pokud strany tuto zjevnou nesprávnost neodstranily a smířily se s tím, jak nesprávně jsou sporné pozemky ve smlouvě sepsané státním notářem označeny [resp. že místo nich je v darovací smlouvě uvedena původní parcela č. 197, z níž byly sporné pozemky (mimo další) již dříve vyděleny], vědomě akceptovaly vadnost smlouvy a důsledky z ní plynoucí pro případ, že tato okolnost bude uplatněna. Na tom - dle Nejvyššího soudu - nic nemohla změnit skutečnost, že si strany ujednaly kupní cenu i za sporné pozemky a že tato cena byla zaplacena, jestliže strany smlouvy musely vědět, že se prodávají i tyto pozemky (oceněné i v příslušném znaleckém posudku), akcentovaná soudem prvního stupně ve prospěch žalované. Na tom pak - dle Nejvyššího soudu - ve vztahu k předchůdcům stěžovatelky nemůže nic změnit ani skutečnost, že stát - příslušné středisko geodézie - vadný postup státního notářství, jež vadnou smlouvu sepsalo, respektoval a potvrdil jim vlastnictví sporných pozemků.Nejvyšší soud proto v citovaném rozsudku z 1. 10. 2009 uzavřel, že nelze mít za to, že předchůdci stěžovatelky mohli opodstatněně dovozovat, že jim jako domnělým spoluvlastníkům svědčí jako právní titul převodní smlouva z 3. 5. 1977; pokud snad byli právní předchůdci stěžovatelky v omylu, že předmětné nemovitosti nabyli, nešlo o omyl z hlediska objektivního omluvitelný. Stěžovatelka si tak do své držby nemůže započítat držbu svých právních předchůdců. Pak ovšem nemohla sporné pozemky sama vydržet, neboť je do vzniku sporu nedržela po dobu potřebných deseti let (§134 odst. 1obč. zák.).Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3. 2. 2010 č. j. 20 Co 128/2007-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků st. parc. č. 181 o výměře 64 m2 a parc. č. 197/2 o výměře 1427 m2 v kat. území K., zapsaných na LV č. 278 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92.Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 1930/2010-115 dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že odvolací soud rozhodl v souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, jímž byl podle §226 odst. 1 a §243d odst. 1o. s. ř. vázán. K odlišnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem by mohlo dojít jen za předpokladu, že by v mezidobí od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu do nového rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásadní změně skutkového stavu, kdy by byla vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nový skutkový základ. Ke změně skutkového stavu však v uvedeném mezidobí nedošlo. Dovolací soud sám neshledal důvod, aby se od svého předchozího právního posouzení věci odchýlil. II.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující.a) Při uzavření kupní smlouvy dne 3. 5. 1977 si vedlejší účastnice a právní předchůdci stěžovatelky dohodli předmět koupě podle znaleckého posudku znalce Ing. B. a na základě tohoto posudku si ujednali i kupní cenu. Kupní cena obsahuje i hodnotu sporných pozemků, které jsou ve znaleckém posudku uvedeny a specifikovány. Strany smlouvy věděly, že předmětem koupě jsou i sporné pozemky a že zaplacená cena i tyto pozemky zahrnuje.b) Smlouva kupní a darovací byla sepsána v roce 1977 orgánem k tomu státem určeným - státním notářstvím. Státní notářství smlouvu registrovalo a na základě smlouvy byli právní předchůdci stěžovatelky zapsáni jako vlastníci existujících pozemků do evidence nemovitostí. Stát reprezentovaný střediskem geodézie jim vlastnictví ke sporným pozemkům potvrdil.c) Při právním vědomí, které bylo poplatné tehdejší době, byli tedy právní předchůdci stěžovatelky přesvědčeni o perfektnosti sepsané smlouvy, kterou navíc sepisovalo státní notářství. Pro smluvní převod nemovitostí na občana platil princip registrační. Toto opatření bylo odůvodněno požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí. Státní notáři měli odpovědnost za dodržování zákonnosti při převodech nemovitostí a registraci smlouvy, která odporovala zákonu, museli odepřít.d) Z výše uvedených důvodů právní předchůdci ani nežádali o odstranění nedostatků smlouvy, jsouce podporováni tím, že se ujali držby nemovitostí a obě strany smlouvy byly přesvědčeny o perfektnosti transakce. Vědomí dobré víry předchůdců stěžovatelky bylo podporováno i zápisem jejich vlastnického práva v evidenci nemovitostí ke sporným pozemkům. Nelze tedy hovořit o tom, že předchůdci stěžovatelky měli mít pochybnosti o správnosti sepsané smlouvy, a nelze jim předestírat, že při běžné opatrnosti měli zjistit, že nemovitosti nejsou ve smlouvě uvedeny. Pokud tedy byli právní předchůdci stěžovatelky v omylu, že sporné nemovitosti nabyli, lze jejich omyl považovat i z objektivního hlediska za omyl omluvitelný. Stěžovatelka je názoru, že právní předchůdci vzhledem k daným okolnostem byli v dobré víře, že jim pozemky patří a že jejich držba byla oprávněná, a lze proto započítat jejich držbu stejně jako držbu její pro účely vydržení pozemků.III.Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v projednávané věci byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 22Cdo 4911/2007 vysloven podle §243d odst. 1 a §226 odst. 1o. s. ř. právní názor, kterým byl odvolací soud při svém rozhodování vázán. Odvolací soud by se mohl od vysloveného závazného právního názoru Nejvyššího soudu odchýlit pouze v případě, že by se změnil skutkový základ v novém řízení přípustným způsobem. V projednávané věci nedošlo v odvolacím řízení k žádné změně skutkového základu, a proto odvolací soud rozhodl v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu.Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného rozsudku Nejvyššího soudu. Pokud jde o eventuální aplikaci ustanovení §130 odst. 1 věty druhé obč. zák., že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, poukázal Nejvyšší soud na soulad tohoto rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným pod č. C 5232 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 17. července 2007 sp. zn. 22 Cdo 445/2007). Podle právní věty přiřazené k uvedenému judikátu ustanovení §130 odst. 1 věty druhé obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, se nevztahuje na jakoukoliv držbu, ale jen na držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti.Vedlejší účastnice J. H. se k ústavní stížnosti písemně nevyjádřila, byť jí byla ústavní stížnost zaslána k případné písemné replice.Ve věci proběhlo dne 11. 5. 2011 ústní jednání, neboť stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání nesouhlasila. Stěžovatelka při ústním jednání v podstatě zopakovala námitky uvedené již v ústavní stížnosti. Na tvrzení a na argumentaci vedlejší účastnice uplatněné při ústním jednání je reagováno v následujícím textu tohoto nálezu.IV.Ústavní stížnost je převážně důvodná.V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, dle kterého jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být stěžovatelka - resp. právní předchůdci stěžovatelky - se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyla, neboť podle soudů není "dobře omluvitelné", aby se při podpisu smlouvy právní předchůdci stěžovatelky nepřesvědčili, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.Na první pohled by bylo možné s tímto názorem Nejvyššího soudu souhlasit.Nicméně podle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší soud nedostatečně reflektoval další skutečnosti zjištěné v dané věci, které nutně - z ústavněprávních důvodů - citovaný názor Nejvyššího soudu modifikují.1. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, str. 4, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 128/2007-101, str. 4-6), že v úmyslu obou (tedy i žalobkyně-vedlejší účastnice) smluvních stran bylo učinit předmětem kupní smlouvy i sporné (dva) pozemky. Není tak v souladu se skutečností tvrzení vedlejší účastnice při ústním jednání u Ústavního soudu, že z dokazování vyšel najevo úmysl smluvních stran sporné pozemky darovat.Za tím účelem se dostavili ke státnímu notáři, který se danou problematikou profesně zabýval a byl k tomu odborně způsobilý (registrace smluv o převodu nemovitostí byla v tehdejší době dokonce povinná podle §134 odst. 2občanského zákoníku, což bylo odůvodněno - právě - požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí). Právní předchůdci stěžovatelky (jako smluvní strana) proto mohli opodstatněně vycházet z důvěry v odbornost státního orgánu, tedy že "vtělí" adekvátně obsah jejich dohody do písemné smlouvy. I proto nelze akceptovat názor Nejvyššího soudu, že není "dobře omluvitelné", aby se při podpisu smlouvy právní předchůdci stěžovatelky nepřesvědčili, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.2. Po sepsání a registraci předmětné smlouvy příslušné středisko geodézie zapsalo (potvrdilo) - do listu vlastnictví - vlastnictví právním předchůdcům stěžovatelky i ve vztahu ke sporným pozemkům (srov. např. str. 4 dole napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92). Právní předchůdci stěžovatelky (jako smluvní strana) proto mohli opodstatněně vycházet z důvěry i v tento státní orgán, že jim zapsal vlastnictví ke sporným pozemkům proto, že sporné pozemky předmětnou smlouvou skutečně nabyli. Jinými slovy, právní předchůdci stěžovatelky se opodstatněně mohli spolehnout na interpretaci (předmětu) smlouvy provedenou "profesionálem" (státním orgánem). Též proto nelze přijmout názor Nejvyššího soudu, že právní předchůdci stěžovatelky nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky i sporných pozemků.Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje - jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) - že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.3. Sporné pozemky byly (mimo jiné) znaleckým posudkem oceněny a ve smlouvě pak byla uvedena kupní cena dle znaleckého posudku, která zohledňovala právě i cenu sporných pozemků. I proto mohli právní předchůdci stěžovatelky nikoli neopodstatněně usuzovat, že pokud by předmětem smlouvy i sporné pozemky nebyly, byla by kupní cena nižší než cena dle znaleckého posudku. 4. Vedlejší účastnice přijala kupní cenu, která dle znaleckého posudku zahrnovala i cenu za sporné pozemky, což mohlo - nikoli zjevně neopodstatněně - vyvolat v právních předchůdcích stěžovatelky dojem, že i vedlejší účastnice je shodného názoru, tedy že prodala i sporné pozemky. Zde tedy - nadto - nabývá na významu skutečnost, že vedlejší účastnice získala finanční plnění od právních předchůdců i za sporné pozemky, jako by je skutečně prodala (jinak by za ně neobdržela kupní cenu), byť později (a i nyní) tvrdí, že žádné pozemky ve skutečnosti neprodala.5. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly (což byl argument i vedlejší účastnice vznesený při ústním jednání u Ústavního soudu), ze shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1Listiny. Tudíž neobstojí jako ústavně konformní názor Nejvyššího soudu, že neuvedení nemovitostí ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny.6. Nadto lze uvést, že i když čl. I předmětné smlouvy výslovně neodkazuje na znalecký posudek ohledně veškerých nemovitostí ve znaleckém posudku uvedených (tedy i nemovitostí sporných), ale jenom ohledně těch, které zmiňuje čl. I smlouvy, přičemž v čl. I sporné pozemky uvedeny výslovně nejsou, platí, že pro dobrou víru v objektivním smyslu je významný pohled právního laika ("průměrného" člověka), tedy to, jak se mohla smlouva jevit - nikoli zjevně neopodstatněně - právnímu laikovi. Přitom čl. I předmětné smlouvy je i v tomto směru do jisté míry nejednoznačný, o čemž svědčí již to, že názor, že z odkazu na znalecký posudek v čl. I smluvní strany mohly dovodit, že předmětem koupě jsou i sporné pozemky, zaujal okresní soud, který tak akceptoval interpretaci smlouvy provedenou stěžovatelkou ["... si strany ujednaly ... a také předmět koupě, který je specifikován odkazem na znalecký posudek znalce Ing. B. ... Z předložených listinných důkazů tedy vyplývá, že strany smlouvy musely vědět, že předmětem koupě jsou i napadené pozemky ..." (srov. č. l. 42)]. Navíc odkaz na znalecký posudek je třeba brát v celém kontextu, tedy reflektovat též kupříkladu fakt, že v čl. I smlouvy byla uvedena kupní cena právě dle znaleckého posudku, která zohledňovala i cenu sporných pozemků. I kdyby ale tento odstavec neplatil, zbývají další shora uvedené argumenty, které jsou samotné o sobě dostačující pro přijetí závěru o dobré víře právních předchůdců stěžovatelky.7. Konečně na uvedeném závěru o dobré víře právních předchůdců stěžovatelky nemění nic ani - dle Ústavního soudu nepřiléhavý - protiargument (který v té které formulační podobě vznesla opakovaně i vedlejší účastníce při ústním jednání u Ústavního soudu), dle kterého byl-li pozemek parc. č. 197 - z něhož byly odděleny sporné pozemky parc. č. 181 a 197/2 - uveden výslovně v čl. II smlouvy jako předmět darování, nelze dovozovat ani úmysl (a tím ani dobrou víru) smluvních stran, že měl být zároveň předmětem koupě.Tento tvrzený úmysl smluvních stran darovat i sporné pozemky by totiž byl dovozen jen na základě izolovaného výkladu (opírá se jen o text smlouvy "č. parc. 197"). Stejně jako právní předpisy, i smluvní texty je nutné vykládat kontextuálně, tedy nelze si vybrat jen jeden text a opominout druhý, pokud až oba texty dohromady vyjadřují pravý význam zkoumaného textu právního předpisu či smlouvy.Totiž článek II smlouvy zároveň hned po výčtu pozemků, které jsou předmětem darování (mezi nimiž je i parc. č. 197), uvádí, že "Tyto pozemky jsou v bezplatném užívání státního statku v Jenči. Tyto pozemky J. H. daruje manželům ...". Tedy identifikaci předmětu darování pozemků neprovádí smlouva jen prostřednictvím parcelních čísel, ale zároveň (kumulativně) odkazem na jejich užívání státním statkem. Z toho plyne úmysl stran darovat jen pozemky v užívání státního statku, a nikoli pozemky další (tedy ani pozemky sporné).Současně platí, že v bezplatném užívání státního statku v Jenči nebyly sporné pozemky (byly naopak v užívání fyzických osob). Dále platí, že cena darovaných pozemků ve smlouvě plně odpovídala ocenění pozemků v užívání socialistické organizace provedenému znaleckým posudkem (částka 18 000 Kč - srov. str. 13 znaleckého posudku), přičemž do této částky znaleckého posudku nebyla zahrnuta cena za pozemek 197/2 a 181, nýbrž jen za pozemek 197/1 (srov. str. 2 a 9 znaleckého posudku).Z těchto argumentů - samostatně, tím spíše pak v souhrnu - plyne závěr, že jednak nebylo v úmyslu smluvních stran darovat sporné pozemky a jednak sporné pozemky dle čl. II smlouvy nebyly darovány (maximálně byl darován - z původního pozemku 197 - jen pozemek parc. č. 197/1 v užívání státního statku).Úmysl smluvních stran darovat jen pozemky v užívání státního statku - tedy a contrario sporné pozemky - ostatně dovodily i obecné soudy v nyní posuzované věci, včetně Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4911/2007-92, str. 4, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 128/2007-64, str. 4-6). Není tak v souladu se skutečností tvrzení vedlejší účastnice při ústním jednání u Ústavního soudu, že z dokazování vyšel najevo úmysl smluvních stran sporné pozemky darovat.Lze dodat, že sporné pozemky byly z pozemku 197 odděleny dávno před uzavřením smlouvy (v roce 1960) a takto byly i zapsány do evidence nemovitostí, a že tak parcela č. 197 role v užívání státního statku v době uzavírání smlouvy už neexistovala. 8. Nejvyšší soud se v původním napadeném rozsudku ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92 na podporu svého závěru dovolává usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545). Nejvyšší soud v tomto kontextu uvedl: "Dovolací soud také v podstatě souhlasí s dovolatelkou v tom, že na řešení dané věci lze použít usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04, uveřejněné pod č. 35 ve sv. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle kterého "pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.". To co platí v daných souvislostech pro neurčité označení převáděné nemovitosti, tím spíše platí pro vůbec chybějící označení nemovitosti, jež má být prodána.".Nejvyšší soud však opomenul - ve vztahu k citovanému usnesení Ústavního soudu - uvést vše relevantní. Ústavní soud totiž v uvedeném usnesení výslovně argumentoval následovně: "V této souvislosti je třeba poukázat na to, že autorem předmětné kupní smlouvy byl sám kupující, tedy právní předchůdce stěžovatele, a právě on vypracoval smlouvu, která neodpovídala požadavkům stanoveným občanským zákoníkem.". A právě touto skutečností se tehdejší případ liší od nynější věci; právní předchůdci stěžovatelky totiž autorem předmětné smlouvy nebyli. Ostatně senát Ústavního soudu není vázán předchozím usnesením Ústavního soudu a právním názorem v něm vysloveným v tom smyslu, že by před jeho případným překonáním musel podat návrh plénu podle ustanovení §23zákona o Ústavním soudu.V.Názor obecných soudů o neexistenci dobré víry u předchůdců stěžovatelky - a tím i zprostředkovaně u stěžovatelky - tudíž shledává Ústavní soud jako protiústavní, a to pro porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1Ústavy (pojem právního státu), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1Listiny.Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve výroku uvedená [podle §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu] zrušil.Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009 č. j. 22 Cdo 4911/2007-92 však Ústavní soud odmítl, neboť jde o rozhodnutí zrušující, tedy nikoli konečné. Ve vztahu k němu je tedy ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Odlišná stanoviskaOdlišné stanovisko soudkyně Ivany JanůPodle ustanovení §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko směřující proti výroku, jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10.Právní názor, podle něhož právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky na základě kupní smlouvy nabyli, a proto došlo k jejich vydržení, nepovažuji za správný. K nesouhlasu s většinovým názorem mne vedou následující důvody:Smlouva sepsaná formou notářského zápisu dne 3. 5. 1977 je sice označena jako kupní, avšak podle obsahu se ve skutečnosti jedná nejen o kupní smlouvu, nýbrž také o smlouvu darovací. V čl. I smlouvy se konstatuje, že J. H. je jedinou vlastnicí bývalé zemědělské usedlosti č. p. 49 se zemědělskými budovami a stavební parcelou parc. č. 31, zahrady parc. č. 41, dosud zapsaných ve vl. č. 178 p. k. k. ú. K. Podle tohoto článku dále J. H. "prodává tyto nemovitosti se všemi právy a přísl. tak, jak tyto jsou popsány ve znal. posudku Ing. J. B. včetně zem. budov ze dne 1. 12. 1976, manželům V. a H. M. a tito tyto nemovitosti kupují ...", a to za kupní cenu 25 600 Kčs. Čl. II smlouvy vypočítává, že krom nemovitostí uvedených v čl. I vlastní J. H. také další pozemky, mezi nimi i pozemek parc. č. 197; tyto pozemky jsou podle citovaného článku v bezplatném užívání státního statku v Jenči a J. H. je manželům M. daruje.Z uvedeného obsahu smlouvy je zřejmé, že čl. I smlouvy neodkazuje na znalecký posudek ohledně veškerých nemovitostí ve znaleckém posudku uvedených, ale jenom ohledně těch, které zmiňuje čl. I smlouvy, tj. stran bývalé zemědělské usedlosti č. p. 49 se zemědělskými budovami a stavební parcelou parc. č. 31, zahrady parc. č. 41, dosud zapsaných ve vl. č. 178 p. k. k. ú. K. (srov. znění čl. I: "... prodává tyto nemovitosti ... tak, jak tyto jsou popsány ve znal. posudku ..."). Sporných pozemků - parc. č. st. 181 a parc. č. 197/2 - které byly odděleny od pozemku parc. č. 197 již řadu let před uzavřením smlouvy (sic!) - se proto čl. I smlouvy vůbec netýká. Sporné nemovitosti tedy nebyly učiněny předmětem koupě ani přímým smluvním ujednáním ani nepřímo odkazem na znalecký posudek. Za této situace je ani právní předchůdci stěžovatelky nemohli koupí nabýt.Nemohli jej po mém soudu nabýt ani vydržením, jak dovozuje většinové stanovisko. Je zcela zjevné, že většinové stanovisko vychází ze subjektivního pojetí dobré víry. K vydržení vlastnického práva však nestačí samotná dobrá víra; musí jít o dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem (§130 odst. 1 obč. zák.), tedy o dobrou víru objektivně hodnocenou. Judikatura proto důvodně dovozuje, že o dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem může jít jenom tam, kde držitel při běžné opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na okolnosti případu požadovat, neměl či nemohl mít po celou vydržecí dobu pochybnosti o tom, že mu věc patří. I kdyby tedy právní předchůdci stěžovatelky byli subjektivně přesvědčeni, že na základě kupní smlouvy nabyli též sporné pozemky, okolnost, že tyto pozemky nebyly ve smlouvě označeny jako předmět koupě, vylučuje oprávněnou držbu právních předchůdců stěžovatelky. I u smlouvy, jejíž návrh nepřichystala sama smluvní strana, nýbrž kdokoliv třetí (včetně státního notářství), lze po smluvních stranách objektivně požadovat, aby se přesvědčily alespoň o tom, jak je vymezen předmět smlouvy. Ostatně i v závěru smlouvy sepsané státním notářstvím smluvní strany výslovně prohlásily, že schvalují celý obsah notářského zápisu. Jestliže právní předchůdci stěžovatelky výslovně schválili celý obsah notářského zápisu, v němž nejsou uvedeny sporné nemovitosti jako předmět koupě, pak to znamená, že se buď zcela vědomě spokojili s vadným vymezením předmětu smlouvy, nebo dokonce sporné pozemky ani předmětem koupě učinit nechtěli; ani jedna ani druhá možnost však nevede k závěru, že by mohli být v dobré víře, natož v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem.Dobrou víru vedoucí k vydržení nelze dovozovat ani z víry ve "správnost aktů státního orgánu". Takový paušální závěr je zcela absurdní, neboť kupř. v podstatě vylučuje jakýkoliv přezkum rozhodnutí správních orgánů tam, kde na jejich základě bylo někomu přiznáno určité právo, popř. která jsou jinak někomu ku prospěchu. Vedle toho se tímto způsobem smluvní strany degradují na pouhý objekt mocenského působení státních orgánů, jenž je zcela závislý na tom, jak "profesionál" smlouvu sepíše. Tak tomu ovšem nejen obecně není, ale nebylo tomu tak ani v souzené věci. Ze samotného obsahu zápisu je zřejmé, že vymezení předmětu smlouvy měly v rukou samy smluvní strany a výslovně jej schválily v podobě, v níž sporné pozemky předmětem koupě učiněny nebyly.Význam úplného a jednoznačného vymezení předmětu smlouvy nelze podceňovat, neboť jakákoliv nejasnost v tomto směru může výrazně narušit právní jistotu, jež představuje jeden z klíčových principů právního státu. Tím spíše to platí u smluv, na jejichž základě se převádí vlastnické právo, které samo o sobě požívá ústavní ochrany.Z těchto důvodů se domnívám, že Ústavní soud měl ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Opačné rozhodnutí však po mém soudu nelze automaticky interpretovat jako uznání stěžovatelčina vlastnického práva ke sporným pozemkům. Nález se totiž nezabývá tím, zda její právní předchůdci byli oprávněnými držiteli, ale hodnotí pouze jejich subjektivně pojatou dobrou víru. V dalším řízení před obecnými soudy proto bude po mém soudu nutno zvážit, zda údajná dobrá víra právních předchůdců stěžovatelky byla dobrou vírou se zřetelem ke všem okolnostem, a zda tedy mohla vést k vydržení, či nikoliv.