ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3598.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3598/2017-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České Radiokomunikace a. s. , identifikační číslo osoby 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o odstranění stavby a o 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 6 C 225/2010- 82, tak, že žalovaná je povinna odstranit stavbu na pozemku zapsaném na listu vlastnictví pro obec a katastrální území P., vedeném Katastrálním pracovištěm P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 26 430 Kč; v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 3 570 Kč, žalobu zamítl (výrok III.). Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do lhůty k plnění (výrok I.) a ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok II.). Ve zbytku odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti výroku III. rozsudku krajského soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně, zda splnění povinnosti uvědomit vlastníka nemovitosti podle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích [zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“)] bylo podmínkou pro vznik oprávnění k provozu telekomunikačních zařízení na takové nemovitosti (§12 odst. 1 téhož zákona). V případě, že by uvědomění vlastníka skutečně bylo podmínkou vzniku oprávnění, táže se dále dovolatelka, zda se taková povinnost považuje za splněnou, nemohl-li vlastník pozemku o zřízení a provozu telekomunikačního zařízení nevědět. Konečně pak pokládá otázku, zda mohla právo odpovídající věcnému břemenu podle §12 odst. 3 zákona o telekomunikacích vydržet.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V nyní souzené věci jde o toto: Žalobce uzavřel v roce 1992 mj. s Obecním úřadem v Hradištku smlouvu o pronájmu pozemku, na kterém měl Obecní úřad v Hradištku postavit televizní převaděč „TVP Petrov 38“, za účelem zlepšení příjmu televizního signálu. Strany sjednaly, že dočasné užívání skončí v době, kdy bude možné řešit zlepšení televizního signálu jiným způsobem (čl. 5 smlouvy); obecní úřad v Hradištku měl pak stavbu neprodleně demontovat. Televizní převaděč byl postaven jako stavba, kterou v roce 1997 obec Hradištko darovala právní předchůdkyni žalované. Od 1. 10. 2008 bylo zahájeno digitální vysílání, přičemž od 14. 9. 2009 je předmětná oblast digitálním vysíláním zcela pokryta. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatelka je povinna telekomunikační zařízení odstranit, právní důvod pro jeho umístění pominul; za takový právní důvod přitom nelze považovat věcné břemeno podle §12 zákona o telekomunikacích, protože to nemohlo platně vzniknout, pokud dovolatelka neupozornila žalobce na zahájení výkonu takového práva (k tomu odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 68/2017“).
K vlivu nesplnění notifikační povinnosti podle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích na vznik oprávnění podle §12 odst. 1 téhož zákona
Nejvyšší soud se k této otázce jednoznačně vyjádřil v rozsudku Rc 68/2017. V něm dovodil, že zákon o telekomunikacích sice umožnil zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační zařízení (§12 odst. 1), zároveň však vznik takového oprávnění podmínil včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§12 odst. 2).
Není možné přisvědčit dovolatelce, že toto rozhodnutí na nyní souzenou věc nelze aplikovat. V nyní projednávaném případě se sice jednalo o stavbu, s jejímž zřízením vlastník pozemku souhlasil, nicméně právním titulem pro umístění stavby byl závazkový právní vztah; žalobce nikdy neprojevil souhlas s tím, aby stavbu provozovala dovolatelka na základě (časově neomezeného) oprávnění podle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Naopak obsah ujednání z roku 1992 značí, že s takovou možností ani nebyl srozuměn. Napadené rozhodnutí je proto ohledně předložené otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nicméně skutečně uplatněným důvodem přípustnosti dovolání se zdá být to, že dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka má být nově posouzena jinak. Obsahem dovolacích námitek je totiž výhradně polemika se závěrem odkazovaného rozhodnutí Rc 68/2017, když dovolatelka podrobně argumentuje, proč vznik oprávnění k provozu telekomunikačního zařízení nemohl být podmíněn upozorněním vlastníků, resp. uživatelů nemovitostí. V tom nicméně dovolacímu soudu nezbývá, než trvat na již dříve přijatých závěrech, neboť smyslem notifikační povinnosti bylo zajištění ochrany vlastníků a uživatelů nemovitostí, spočívající zejména v možnosti předložit případný spor o rozsah oprávnění správnímu orgánu; dovolatelkou předkládaný výklad však vlastníkům a uživatelům nemovitostí takovou ochranu fakticky odpírá. Je to přitom právě tento výklad, který dovolatelčina argumentace implikuje a který organizacím spojů přiznává v zásadě neomezené právo zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení na pozemcích třetích osob bez jejich vědomí, který Nejvyšší soud v rozhodnutí Rc 68/2017 výslovně odmítl.
K povinnosti uvědomit vlastníka nebo uživatele dotčených nemovitostí o zahájení výkonu oprávnění
Z rozhodnutí Rc 68/2017, stejně jako z §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích dále vyplývá, že organizace spojů je povinna vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí před zahájením výkonu oprávnění neprodleně uvědomit; je tak zřejmé, že nepostačí, nemohl-li vlastník či uživatel dotčeného pozemku o zahájení výkonu oprávnění nevědět. To navíc není tento případ, neboť z provedeného dokazování (zejm. z obsahu dohody z roku 1992) vyplývá, že žalobce se naopak mohl po celou dobu důvodně domnívat, že právním důvodem umístění a provozu televizního převaděče na jeho pozemku je nájemní vztah, třebaže s relativně neurčitým vymezením nájemní doby. Nezbývá tak než souhlasit s odvolacím soudem v tom, že v tomto případě tím spíše bylo třeba, aby dovolatelka na výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu žalobce upozornila.
Namítá-li dále, že není možné přenášet na organizaci spojů důkazní břemeno, neboť s takovým časovým odstupem v zásadě není možné dokázat, že žalobce na výkon práva upozornila, pak je třeba uvést, že tím spíše nelze přenášet důkazní břemeno na žalobce; důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, roč. 1998, str. 372, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99).
K vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 7), platí: „Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít o např. o nejasné znění zákona).“
S odkazem na tento rozsudek dovolatelka tvrdí, že se ujala držby práva odpovídající věcnému břemenu v omluvitelném právním omylu, neboť znění §12 zákona o telekomunikacích je nejasné. V daném případě se dovolatelka měla ujmout držby sporného věcného práva přímo na základě znění zákona, podle kterého organizacím spojů mimo jiné přísluší ve veřejném zájmu oprávnění k provozu telekomunikačních vedení na cizích nemovitostech. Je tedy třeba posoudit, zda mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že již v době započetí výkonu práva bylo založeno právo odpovídající věcnému břemeni, tedy zda mohla být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích výkonu takového práva.
Přitom je třeba vzít v úvahu, že právní předchůdkyně dovolatelky užívaly předmětnou nemovitost na základě smluvního vztahu a dovolatelka si této skutečnosti mohla a měla být vědoma. Nelze proto hovořit o zachování obvyklé opatrnosti a dobré víře při výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu, započala-li dovolatelka s výkonem takového práva navzdory tomu, že věděla o právním důvodu k umístění a provozu televizního převaděče. Jestliže věcné břemeno spočívá v tom, že omezuje vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, a další), je pojmově vyloučeno, aby se kdo v dobré víře ujal výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu bez vědomí vlastníka služebného pozemku. Dovolatelka tak nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že samotné ustanovení §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích pro ni bez dalšího založilo právo odpovídající věcnému břemeni, které by mohla následně vydržet.
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, nezabýval se již návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu