ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3685.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3685/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. L. , zastoupené advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 3/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2007, č. j. 14 Co 11/2007-421, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2007, č. j. 14 Co 11/2007-421, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. října 2006, č. j. 4 C 3/2000-398, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 4 C 3/2000-398, rozhodl výrokem pod bodem I., že podílové spoluvlastnictví žalobkyně A. L. a žalované M. Š. k objektu bydlení č. p. 177 situovaném na st. parc. č. 7/1, k st. parc. č. 7/1 o výměře 134 m2, k zemědělské hospodářské budově na st. parc. č. 7/3, ke st. parc. 7/3 o výměře 460 m2, k zemědělské hospodářské budově čp. 5 situované na st. parc. č. 7/5, ke st. parc. č. 7/5 o výměře 1726 m2, k objektu bydlení ev. č. 6 situovaném na st. parc. č. 186, ke st. parc. č. 186 o výměře 28 m2 a k pozemkům č. k. 12/1 – zahrada o výměře 2384 m2, č. k. 12/2 – zahrada o výměře 454 m2, č. k. 1283/3 – ostatní plocha o výměře 1975 m2 a č. k. 1285/2 – zahrada o výměře 1589 m2, to vše v katastrálním území Ch., se zrušuje. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že předmětné nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 496.437,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně navrhovala, aby nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví byly přikázány za náhradu do výlučného vlastnictví žalované, popřípadě, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno prodejem a rozdělením výtěžku (§142 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně zjistil, že reálné rozdělení nemovitostí je možné, ovšem toto rozdělení není „optimální“, neboť v jeho důsledku by vznikla věcná břemena a nepravidelné tvary nemovitostí. Žalovaná s navrhovaným rozdělením nesouhlasila; proto soud nepovažoval rozdělení nemovitostí za vhodný způsob vypořádání spoluvlastnictví. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nemovitosti vůbec neužívá a ani je v budoucnu užívat nehodlá a že žalovaná, která část nemovitostí užívá a chce i nadále tuto část vlastnit, nesouhlasí s jejich prodejem. Proto po zrušení spoluvlastnictví soud přikázal předmětné nemovitosti za náhradu do výlučného vlastnictví žalované.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 23. srpna 2007, č. j. 14 Co 11/2007-421, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i stanovení přiměřené náhrady odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně si nesprávně vyložily §142 odst. 1 obč. zák., když nerespektovaly pořadí možných způsobů vypořádání, stanovených v tomto ustanovení. Domnívá se, že prvním a přednostním způsobem je rozdělení věci. To, že v řízení byl vypracován geometrický plán a znalecký posudek pro rozdělení nemovitostí, který, jak soud sám konstatoval, nevede k optimálnímu výsledku a se kterým žalovaná nesouhlasila, neměl vést k závěru, že rozdělení není možné. Soud při rozdělení nemusí dbát na to, aby vznikly díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, ale musí dbát na to, aby rozdělením vznikly samostatné věci v právním slova smyslu a aby rozdělené části mohly sloužit svému účelu. Pokud geometrický plán tomu neodpovídal, bylo na soudu, aby nechal vypracovat plán nový, odpovídající výše uvedeným podmínkám. Ani to, že sama jiný způsob nenavrhla, nemělo vést soud k uvedenému závěru. Od počátku nabytí vlastnictví účastnice užívají na základě přání žalobkyně, „dalo by se říci na základě dohody“ podle §139 obč. zák., každá jedno z obytných stavení a budovy na ně navazující a společně užívají ostatní pozemky. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně nemá zájem na zachování vlastnictví a naopak žalovaná má zájem na zachování vlastnictví k části nemovitostí, kterou na základě dohody užívá, a o reálné rozdělení ostatních nemovitostí užívaných dosud společně. Bylo zjištěno, že žádná z účastnic nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení spoluvlastnického podílu. Z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v rozporu s §142 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí je pro žalovanou likvidační, protože vypořádací podíl by mohla žalobkyně realizovat pouze exekucí na majetek žalované, tedy na předmětné nemovitosti, které vzhledem ke svému značně zchátralému stavu by v dražbě i mimo ni nebyly schopny vést k uspokojení nároku žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné. Skutečnost, že byl přikázán celý soubor nemovitostí bývalého statku „U H.“ do vlastnictví žalované, nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalovaná měla po dobu sedm let trvajícího řízení dostatek času k racionální domluvě se žalobkyní o rozdělení nemovitostí, k dohodě však nedošlo. Tvrzení žalované, že není schopna vyplatit náhradu za spoluvlastnický podíl není odůvodněné, neboť spolu se žalobkyní vlastní ještě řadu dalších zemědělských pozemků a pokud by chtěla, mohla by svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích nabídnout žalobkyni k odkoupení a k započtení vzájemných pohledávek, nebo má možnost si zajistit finanční prostředky jejich prodejem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a tak jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§142 odst. 1 obč. zák.).
Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné vzniklé nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí (§142 odst. 3 obč. zák.).
V usnesení ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5754, dovolací soud uvedl: „Pokud soudy učinily skutkové zjištění, že pozemky bude i po rozdělení možno užívat k určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu reálnému rozdělení mezi spoluvlastníky. Nejvyšší soud též vyslovil: „Názor, že §142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu spoluvlastníku, který prokáže schopnost přiměřenou náhradu zaplatit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003 č. j. 22 Cdo 1346/2002, publikovaný na www.nsoud.cz ).
V projednávané věci soudy neučinily skutkové zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné. Naopak bylo zjištěno, že nemovitosti lze reálně rozdělit; soud prvního stupně k tomuto řešení nepřistoupil s tím, že „navrhované řešení není optimální, neboť vznikají věcná břemena a nepravidelné tvary“, a žalovaná s ním navíc nesouhlasí. Stejný názor zaujal i odvolací soud. Ovšem samotná skutečnost, že nejde o řešení „optimální“ ještě neznamená, že by šlo o řešení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké (dovolací soud odkazuje na výklad a judikaturu uvedenou v díle: Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H. Beck, vydání druhé, 2009, díl I., s. 901 a násl., 922 a násl.). O takové skutečnosti však soudy rozhodnutí neopřely a ani neučinily závěr o tom, že by rozdělení nemovitostí nebylo dobře možné. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná; zákon totiž dává přednost reálnému rozdělení věci před jinými způsoby vypořádání i za cenu, že bude nutno zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti (jinak by takovou možnost výslovně nepřipustil a neumožnil). Naopak nesouhlas žalované s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádná z účastnic nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.
Soudy též neučinily skutkové zjištění, že žalovaná má prostředky k zaplacení přiměřené náhrady za přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví. Odvolací soud se nevypořádal s odvolací námitkou žalované, že úhradu za podíl nemůže poskytnout, neboť nemá k dispozici potřebné peněžní prostředky. Odůvodnění jeho rozhodnutí tak neodpovídá požadavkům uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí je tak pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné; to zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu spočívá i na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu