ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3533.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3533/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Mgr. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. M. M. a 2) Ing. M. M., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 9 C 1271/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 22 Co 52/2006-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 540,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha–západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. září 2005, č. j. 9 C 1271/2004-80, ve znění opravných usnesení ze dne 2. ledna 2006, č. j. 9 C 1271/2004-111, a ze dne 21. června 2007, č. j. 9 C 1271/2004-169, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. 536/103 – orná půda o výměře 89 m2, zapsaném na LV pro obec P. a katastrální území H. u P. u Katastrálního úřadu pro S. k. – katastrální pracoviště P.“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do výlučného vlastnictví žalobce Mgr. P. H., MBA, soud přikazuje pozemek p. č. 536/118 o výměře 45 m2 v katastrálním území H. u P., vzniklý oddělením z pozemku p. č. 536/103 na základě geometrického plánu společnosti G., spol. s r. o., číslo 514-36/2004 schváleného Katastrálním úřadem pro S. k. – katastrální pracoviště P. dne 19. 2. 2004 pod č. 369/04, který tvoří nedílnou přílohu tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „do společného jmění žalovaných manželů Ing. M. M. a Ing. M. M., soud přikazuje pozemek p. č. 536/103 o výměře 44 m2 v katastrálním území H. u P., vzniklý oddělením z pozemku p. č. 536/103 na základě geometrického plánu společnosti G., spol. s r. o., číslo 514-36/2004 schváleného Katastrálním úřadem pro S. k. – katastrální pracoviště P. dne 19. 2. 2004 pod č. 369/04, který tvoří nedílnou přílohu tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem IV. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalovaným náhradu za vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši 530,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“, a výroky pod body V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky pozemkové parcely č. 536/103 o výměře 89 m² v tamním katastru, žalobce s podílem jedné ideální poloviny, žalovaní ve společném jmění manželů rovněž s podílem jedné poloviny. Jde o pozemek sloužící jako příjezdová komunikace ke garážím účastníků, přičemž tento stav byl založen koupí přilehlých rodinných domků účastníky. Soud postupoval podle §142 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“). Shledal, že jsou podmínky pro reálné rozdělení pozemku na dvě přibližně stejné pozemkové parcely podle geometrického plánu, s tím, že sice dojde ke ztížení komfortu vjezdu ke garážím, ale pro tento vjezd zůstanou zachovány normou požadované parametry.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 22 Co 52/2006-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Kromě dalšího odkázal na §142 odst. 2 ObčZ s připomenutím, že nezrušení a nevypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů zvláštního zřetele hodných přichází v úvahu toliko v případě, není-li rozdělení věci dobře možné; v daném případě však bylo možno předmětný pozemek reálně rozdělit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají, že soudy obou stupňů opomenuly skutečnost, že přístup na rozdělený pozemek vede přes vjezdovou bránu ve spoluvlastnictví účastníků, posuvnou pouze k jedné straně, s elektromotorem umístěným na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobce, takže funkčnost brány je odvislá od postoje žalobce, zda motor vypne či zapne. Soudy dále nevzaly v úvahu, že jde o příjezd ke dvojgarážím, tedy nezohlednily problémy s tím související, včetně případného oplocení pozemku žalobcem a tím zabránění vjezdu dvou vozidel. Ve vztahu k §142 odst. 2 ObčZ, resp. k důvodům zvláštního zřetele hodným, dovolatelé připomenuli šikanózní jednání žalobce a odkázali na obsah trestního spisu. V souvislosti s omezením užívat garáž k parkování dvou vozidel poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 3/92, z něhož soudy sice vycházely, ale rozhodly v rozporu s ním; dovolatelé dále připomenuli rozhodnutí „Rc 45/1986“. Závěrem shrnuli důkazy, jejichž provedení odvolacímu soudu navrhovali, jejichž provedení však odvolací soud zamítl. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání po podrobné analýze všech argumentů dovolatelů a v konfrontaci s nimi je povšechně odmítá. Uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a neexistuje ani žádný závažný právní dovolací důvod včetně nesprávného právního posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelé nevymezují právní otázku, jež by z napadeného rozhodnutí činila rozhodnutí zásadní, a také soudy v nalézacím řízení posoudily zjištěný skutkový stav (a skutkovými zjištěními je dovolací soud v tomto případě vázán, viz shora) v souladu s hmotným právem i s judikaturou dovolacího soudu. Před případným reálným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba uvážit, do jaké míry lze požadovat po účastnících vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením (zvláště stavby); jestliže by reálné rozdělení nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, bylo by potřebné považovat z tohoto hlediska věc za reálně nedělitelnou (R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3425. Pokud soudy učinily skutkové zjištění, že pozemky bude i po rozdělení možno užívat k určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu reálnému rozdělení mezi spoluvlastníky. Nejvyšší soud též vyslovil: „Názor, že §142 odst. 1 ObčZ stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit je vždy výsledkem individuálního posouzení věci, které nemá obecnější význam a nemůže být důvodem k připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, Soudní rozhledy č. 5/2005).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšnému žalobci vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §4 odst. 2 písm. c) a §3 odst. 1 bodu pátého, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhláškou č. 277/2006 Sb., 2 900,-Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhláškou č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 565,- Kč podle §137 odst. 3 OSŘ, celkem 3 540,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu