ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3703.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3703/2017-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Lubná, IČO 00129712, se sídlem v Lubné 326, zastoupeného Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 279, proti žalovanému F. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 304/17, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 460/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2017, č. j. 27 Co 325/2016-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 4 114 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Ing. Jindřišky Jirákové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 6 C 460/2013-240, určil, „že stavba (hlavní budova) bez č. p./č. e. stojící na pozemcích p. č. st. XY, p .č. XY, XY o celkové výměře 2 183 m 2 dle GP 467-121/2013 č. XY, písm. a), b), c) se součástmi stojícími na p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného v částech a výměrách dle GP 467-121/2013 a geodetické dokumentace IG129-2014, jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny v k.ú. XY, je ve vlastnictví žalobce.“ Určil, že „budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na p.č. XY, XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného ve výměře a částech dle přílohy k GP 467-121/2013 označené jako p.č. st. XY a XY, jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k.ú. XY, je ve vlastnictví žalobce.“ Dále určil, že „budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na pozemcích p. č. XY, XY a XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného ve výměrách a částech dle přílohy k GP 467-121/2013 označená p. č. st. XY pod písm. d) o výměře 22 m 2 , písm. e) o výměře 35 m 2 a q) o výměře 27 m 2 , která je přílohou tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k. ú. XY, je ve vlastnictví žalobce.“ Rovněž určil, že „příslušenství hlavní budovy – vodovod, kabelové vedení NN, plynovod, oplocení a venkovní zpevněné plochy vyznačené v geodetické dokumentaci č. IG129-2014 a GP 467-121/2013 v k. ú. XY, které jsou přílohou tohoto rozsudku, je ve vlastnictví žalobce“ (výrok I.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 27 Co 325/2016-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a to v tomto správném znění: „Určuje se, že stavba (hlavní budova) bez č.p./č.e. stojící na pozemku st.p.č. XY o výměře 2183 m 2 , který vzniká dle geometrického plánu č. 467-121/2013 sloučením pozemku st.p.č. XY, dílu ‚c‘ pozemku p.p.č. XY, dílu ‚a‘ pozemku p.p.č. XY a dílu ‚b‘ pozemku p.p.č. XY, se součástmi stojícími na p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY zapsaných na LV č. XY pro žalovaného v částech a výměrách dle GP 467-121/2013 a geodetické dokumentace IG129-2014, jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny v k. ú. XY, je ve vlastnictví žalobce. Určuje se, že budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na pozemcích st.p.č. XY o výměře 100 m 2 a st.p.č. XY o výměře 277 m 2 , které vznikají dle geometrického plánu č. 467-121/2013 (pozemek stavební parcela č. XY vzniká sloučením dílu ‚j‘ pozemku p.p.č. XY a dílu ‚h‘ pozemku p.p.č. XY, které jsou zapsány na LV č. XY pro žalovaného, pozemek stavební parcela č. XY vzniká sloučením dílu ‚u‘ pozemku p.p.č. XY, dílu ‚m‘ pozemku p.p.č. XY a dílu ‚p‘ pozemku p.p.č. XY), jež je přílohou tohoto rozsudku, všechny nemovitosti v k.ú. XY, je ve vlastnictví žalobce. Určuje se, že budova (příslušenství hlavní budovy) stojící na pozemku st.p.č. XY o výměře 84 m 2 , který vzniká dle geometrického plánu č. 467-121/2013 sloučením dílu ‚q‘ pozemku p.p.č. XY, dílu ‚d‘ pozemku p.p.č. XY a dílu ‚e‘ pozemku p.p.č. XY, který je přílohou tohoto rozsudku, pozemky jsou zapsány na LV č. XY pro žalovaného, všechny nemovitosti v k. ú. XY, je ve vlastnictví žalobce. Určuje se, že příslušenství hlavní budovy – vodovod, kabelové vedení NN, plynovod, oplocení a venkovní zpevněné plochy vyznačené v geodetické dokumentaci č. IG129-2014 a GP 467-121/2013 v k.ú. XY, které jsou přílohou tohoto rozsudku, je ve vlastnictví žalobce.“ (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, protože se nemůže bez součinnosti s žalovaným domoci zápisu vlastnického práva k označeným stavbám do katastru nemovitostí, přičemž žalovaný odmítá tuto součinnost poskytnout. Jelikož vlastnické právo žalobce ke stavbám nebylo v řízení zpochybněno, rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Uvádí, že od počátku řízení vlastnické právo žalobce nesporoval. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96), ze které se podává, že určovací žaloby jsou preventivního charakteru a slouží tomu, aby jejich prostřednictvím byl eliminován stav ohrožení práva či nejistoty a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Uvádí, že vlastníka pozemku, na kterém byly v minulosti zřízeny stavby (jejichž vlastnictví ani oprávněnost vlastník pozemku nesporoval a nesporuje, avšak tyto stavby nebyly zapsány do katastru nemovitostí z důvodu nedbalosti stavebníka), nelze „zatěžovat vedením soudního sporu a nést náklady řízení“. Žalobce mohl dosáhnout zápisu vlastnického práva postupem podle §7 a 8 zákona č. 265/1992 Sb. (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002). V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka existence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení vlastnického práva ke stavbě v případě, že vlastnictví k této stavbě nikdo nepopírá, vlastník pozemku a vlastník stavby jsou odlišné osoby a stavbu lze zapsat do katastru nemovitostí podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Má za to, že i v těchto případech bude aplikovatelná ustálená rozhodovací praxe přijatá dovolacím soudem v poměrech zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, účinného do 31. 12. 2013, na kterou žalovaný v dovolání odkazuje.
V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014) je rovněž závěr odvolacího soudu, že je třeba určit vlastnické právo žalobce i k příslušenství hlavní budovy. Namítá, že odvolací soud se existencí těchto staveb (zejména jejich samostatností v právním slova smyslu) vůbec nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů má žalovaný za to, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnického práva v poměrech projednávané věci nebyl dán, a proto spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že žalovaný jako vlastník pozemků, na kterém jsou umístněny stavby ve vlastnictví žalobce, nebyl ochoten poskytnout žalobci součinnost nezbytnou pro zápis těchto staveb do katastru nemovitostí, a to i když podle svého tvrzení vlastnické právo žalobce k těmto stavbám nepopírá. V takovém případě je ovšem ohroženo vlastnické právo žalobce a trvá stav nejistoty ohledně tohoto práva, a proto je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. Odvolací soud založil své rozhodnutí o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na tom, že příslušný správní orgán (katastrální úřad) fakticky odmítl zapsat vlastnické právo žalobce ke stavbám z důvodu absence součinnosti ze strany žalovaného jako vlastníka pozemků, na kterých se tyto stavby nachází (odvolací soud vyšel především ze sdělení Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY ze dne 28. 7. 2014, č. j. PD-11887/2014-609). Tento závěr (o faktickém postupu katastrálního úřadu) žalovaný v dovolání nijak nenapadá, pouze namítá, že zápisu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí mohlo být dosaženo i bez součinnosti žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke shora nastíněnému postupu katastrálního úřadu nemá žalobce jinou možnost domoci se zápisu vlastnického práva k těmto stavbám do katastru nemovitostí než prostřednictvím soudního rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva, a proto shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.
V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za nutné zdůraznit, že správní orgán (katastrální úřad) fakticky podmiňuje zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí součinností žalovaného, který ji však odmítá poskytnout. V takovém případě se stává právní postavení žalobce nejistým a existuje nejistota ohledně vlastnických vztahů k těmto stavbám (v této souvislosti lze odkázat např. na vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a pozemku zakotvené v §3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a princip materiální publicity zápisů do veřejného seznamu upravený v tomto zákoně). Žalobce tak nemá pro nastolení jistoty v právních vztazích v podstatě k dispozici jiný právní prostředek než právě určovací žalobu. Soudy totiž nemohou v občanskoprávním řízení přezkoumávat správnost postupu správních orgánů (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, je jeho rozhodnutí v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Relevantní v poměrech projednávané věci není rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002, na který odkazuje v dovolání žalovaný. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1865/2002 totiž nevyšel dovolací soud ze zjištění, že na základě faktického postupu katastrálního úřadu nemá žalobce jinou možnost domoci se zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu nejsou závěry zde přijaté přiléhavé v poměrech projednávané věci.
Žalovaný dále namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím určil rovněž vlastnické právo žalobce i k dalším stavbám jakožto příslušenstvím věci hlavní, aniž by se zabýval existencí těchto staveb, zejména jejich samostatností v právním slova smyslu. Proto je podle žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014.
Tato námitka není opodstatněná. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014 se totiž podává, že i příslušenství věci hlavní je samostatnou věcí v právním slova smyslu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013), a proto se lze k příslušenství věci hlavní (jakožto samostatné věci v právním slova smyslu) domáhat určení vlastnického práva. Faktickou existenci těchto staveb vzal soud za zjištěnou na základě provedeného dokazování, především z geometrického plánu č. 467-121/2013 vypracovaného V. P.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu