ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1668.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1668/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně KVOS economy s. r. o. , IČO: 25352281, se sídlem v Havířově – Podlesí, Dlouhá třída 44/1226, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné - Ftyštátu, Masarykovo nám. 91/28, proti žalovaným: 1) Ing. J. V. a 2) H. V. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Jiráskovo nám. 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C 113/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. července 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výroku I. se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, se v části výroku I., ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. července 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výrocích II., III. a IV., a dále ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „budovy, která se nachází na pozemku parc. č. 203/62 a parc. č. 203/96, který byl odměřen geometrickým plánem Ing. I. P. č. 3288-90/2009 ze dne 8. 1. 2010, vše v katastrálním území B., obec H., okres K.“ (výrok I.), jakož i žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí prostor specifikovaných odkazem na projektovou dokumentaci objektu „OBVODOVÉ CENTRUM HAVÍŘOV IX. B ETAPA 29a – část” s tím, že tyto prostory (místnosti) jsou součástí budovy (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k budově, která se stala od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. č. 203/62, když žalobkyně je jako vlastník stavby (pozemku) zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní vlastnické právo žalobkyně nezpochybňují. Žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k vymezeným prostorám zamítl s tím, že nebylo prokázáno, že by prostory byly součástí budovy, která je ve vlastnictví žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu nemá žalobkyně naléhavý právní zájem ani na určení vlastnického práva k budově, protože je jako její vlastník zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují, ale ani na určení vlastnického práva k vymezeným prostorám jako součásti budovy, když se tímto petitem ve skutečnosti domáhá právem nedovoleného určení právní skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že dovolací soud „neřeší žalobní požadavek žalobce ve své rozhodovací praxi shodně, kdy je v některých případech řešen prostřednictvím žaloby na plnění dle §79 o. s. ř. a v některých případech žalobou na určení ve smyslu ust. §80 o. s. ř.“ Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), sp. zn. 28 Cdo 2504/2009, 25 Cdo 770/98, 22 Cdo 2548/98 či 29 Cdo 4869/2009. Má za to, že jiným způsobem, než žalobou podanou podle §80 o. s. ř. není schopna zajistit ochranu pro své vlastnické právo, do něhož neoprávněně zasahují žalovaní. Navrhuje, aby „dovolací soud napadený rozsudek zrušil“.
Žalovaní s dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejich názoru správné a řádně odůvodněné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spor v dané věci se týká budov a vymezení prostor v těchto budovách. Původně se přitom jednalo o jednu budovu, která byla následně rozdělena na dvě části. Budova, která je od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. č. 203/62, je ve vlastnictví žalobkyně a budova, která je od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. č. 203/18, je ve vlastnictví žalovaných. Žalobou vymezené prostory byly při rozdělení původní budovy přiřazeny k budově s tím, že jejich užívání vlastníkem nemovitosti bylo řešeno prostřednictvím smlouvy o užívání. Žalobkyně s tímto rozdělením nesouhlasí, domnívá se, že „nekoresponduje s faktickým průběhem takto určené vlastnické hranice ve svislé rovině tak, jak tato prochází v jednotlivých nadzemních podlažích budov“. Nechala proto vyhotovit geometrický plán na oddělení části pozemku parc. č. 203/18, podle kterého vznikl nový pozemek parc. č. 203/96, na kterém se mají nacházet sporné prostory.
Přestože dovolatelka namítá rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při aplikaci §79 o. s. ř. a §80 o. s. ř., není z jejího dovolání zřejmé, jaké právní otázky se má tato rozdílná praxe týkat. Žalobou se domáhá jednak určení, že je vlastnicí budovy, která se má nacházet na pozemcích parc. č. 203/62 a parc. č. 203/96, a jednak určení, že je vlastnicí vymezených prostor s tím, že tyto prostory jsou součástí budovy. Žalobkyně se tedy domáhá pouze určení svého vlastnického práva, nikoliv přiznání plnění vůči žalovaným.
Podle §80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. června 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, (publikovaném např. v Soudních rozhledech č. 8/2000), doplnil, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobkyně, nebo by se její právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobkyně musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohla být ohrožena; případně pro své nejisté postavení by mohla být vystavena konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Jestliže v dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že je vlastnicí budovy, když je jako její vlastnice (od 1. 1. 2014 jako vlastnice pozemku parc. č. 203/62, jehož součástí je budova), zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nijak nezpochybňují, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. K tomu dovolací soud poznamenává, že se žalobkyně nedomáhala určení vlastnického práva k nově vyměřenému pozemku parc. č. 203/96.
Pokud však jde o další část žalobního petitu, ve které se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí vymezených prostor s tím, že tyto prostory jsou součástí budovy, dospěl dovolací soud k odlišnému závěru než soud odvolací.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 857/2012 (uveřejněném – stejně jako i následující označená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz ), uzavřel, že „i když je žalobní návrh formulován tak, jakoby šlo o určení právní skutečnosti (toho, co je součástí domu), jde v podstatě o žalobu na určení vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007)“.
V usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013, upozornil dovolací soud na svou rozhodovací praxi, podle níž není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku (tyto závěry jsou přitom použitelné mutatis mutandis v řešené věci i v poměru stavby a její součásti). Dojde-li k uvedené nesprávnosti, je soud povinen žalobce podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jejímu odstranění.
Obdobně v rozsudku ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008, dovolací soud připustil, že nelze vyloučit určení, že žalobce je „vlastníkem určité konkrétně vymezené prostory v domě jako součásti tohoto domu“ (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, Soudní rozhledy č. 3/2009).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ke konkrétně vymezeným prostorám s tím, že tvoří součást domu. Takový návrh s ohledem na shora uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nelze zamítnout s tím, že jde o právem nedovolené určení právní skutečnosti. Ve své podstatě jde totiž v této části o žalobu o určení vlastnického práva, jejíž přípustnost předpokládá citované ust. §80 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně co do žaloby na určení vlastnického práva k budově, v souladu judikaturou dovolacího soudu, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Naopak v části, ve které odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně co do žaloby o určení vlastnického práva k vymezeným prostorám, je napadené rozhodnutí v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části (včetně závislého nákladového výroku II.) zrušil podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1, §243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu