ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3851.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3851/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce BOHEMIA SEKT, s. r. o., se sídlem ve Starém Plzenci, Smetanova 220, identifikační číslo osoby: 45358711, zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veverkova 1, proti žalovanému R. N., bytem ve V., Z. 2, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 136/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Co 307/2010-162, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Hubínka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 11 C 136/2005-128, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému vyklidit podzemní sklep pod pozemkem parc. č. 482/2 v obci a k. ú. P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce tvrdil, že je vlastníkem sklepa, který se nachází pod pozemkem žalovaného parc. č. 482/2 v k. ú. P.; vlastnické právo nabyl jeho právním předchůdce, VÍNO Mikulov, a. s., 1. 5. 1992 v procesu privatizace od Fondu národního majetku České republiky (FNM). Z opatrnosti též tvrdil, že vlastnické právo ke sklepu vydržel. Žalovaný vlastnické právo žalobce popíral. Předmětný sklep označil za součást domu v jeho vlastnictví.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že FNM v rámci privatizace zakladatelskou listinou ze dne 27. 4. 1992 založil předchůdce žalobce, společnost VÍNO Mikulov, a. s. Z přílohy k zakladatelské listině nevyplývá, že do majetku této společnosti byl vložen z majetku státního podniku VÍNO Mikulov právě předmětný sklep. Označení pod položkou č. 24 je zcela neurčité. Žalobce vlastnické právo nevydržel; soud tu poukázal na dopisy žalovaného ze 22. 10. 1991 a ze 4. 11. 1991, adresované státnímu podniku VÍNO Mikulov, ve kterých žalovaný uvedenému podniku oznamuje, že lisovna a vinný sklep jsou nedílnou součástí jeho domu čp. 90 (dříve čp. 177), což dokládá nabývacími smlouvami, a žádá vyklizení uvedených prostor. Pokud existovala dobrá víra státního podniku VÍNO Mikulov o vlastnictví předmětného sklepa, a tudíž i držba započitatelná do vydržecí doby žalobce, pak byla před koncem roku 1991 po obdržení uvedených dopisů s výzvou žalovaného k vyklizení sklepa narušena.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 14 Co 307/2010-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval dokazování listinami, jimiž provedl dokazování soud prvního stupně i těmi, které žalobce u soudu prvního stupně uplatnil, ale které neprovedl. Dospěl k názoru, že lisovna je součástí domu čp. 90 (dříve čp. 177), ale sklep je jen příslušenstvím domu, a tedy samostatným předmětem právních vztahů. Ačkoliv byl sklep s lisovnou a domem spojen při vybudování domu jako „vinařského“ a později delší dobu s ním užíván, nejde o jedinou stavbu - jedinou nemovitou věc v právním smyslu. Suterénní a podzemní části domu musejí být jeho součástí (to se týká lisovny), ale podzemní sklepy (pod pozemkem, na kterém dům nestojí), byť jsou s jiným nadzemním objektem spojeny, jsou samostatnými nemovitými věcmi. Toto spojení sklepa s lisovnou a domem vede k závěru, že jde ohledně předmětného sklepa o příslušenství domu, tedy o samostatnou věc, jejíž osud bez dalšího nesleduje osud věci hlavní. Pak mohl tehdejší vlastník – stát - rozhodnout o oddělení příslušného sklepa od domu s lisovnou a o jeho odděleném užívání. Byl také oprávněn převést vlastnické právo jen k věci hlavní na jiné osoby.
Odvolací soud upozornil i na názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. září 2003 č. j. 31 Cdo 2772/2000-178, vydaný ve sporu o určení vlastnictví k předmětnému sklepu a lisovně. K převodu příslušenství, které je nemovitou věcí, je třeba vyjádření vůle písemnou formou. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva z roku 1965, kterou stát převedl vlastnické právo k domu na rodiče žalovaného, neobsahuje projev vůle směřující k převedení podzemního sklepa pod pozemkem parc. č. 482/2 v k. ú. P. na rodiče žalovaného, odvolací soud dovodil, že stát vlastnictví ke sklepu nepozbyl.
Na žalobci bylo prokázat nejen skutečnost, že vlastnické právo k němu nabyl jeho právní předchůdce VÍNO Mikulov, a. s., ale i to, že vlastníkem byl stát před 1. 4. 1992 a i před rokem 1965. Odvolací soud doplnil dokazování listinami předloženými žalobcem, a to administrativní dohodou z 22. 12. 1959 o převodu správy národního majetku (čl. 143) a s ní souvisejícím dopisem Vinařských závodů, n. p. Praha, závod Mikulov z 23. 2. 1960 (čl. 144). Z těchto listin zjistil, že dům čp. 177, pod ním stojící sklep na st. parc. č. 243 a parc. č. 248 byly konfiskáty podle dekretu č. 108/1945 Sb., že Vinařské závody, národní podnik, závod Mikulov, užívají prostorné sklepy k uskladnění vína a provedly prokopávku do sousedního sklepa F. P., že Místní národní výbor v Pavlově měl vyvlastnit sklep F. P., který souhlasil s jeho užíváním Vinařskými závody, že Vinařské závody požádaly o převzetí sklepa po F. P. do své operativní správy, to vše v letech 1959 až 1960. Z uvedených listin není zřejmé, zda na Vinařské závody skutečně byla převedena správa uvedeného národního majetku , což však nezpochybňuje vlastnictví státu. Z výpovědí svědků a ze srovnávacího sestavení parcel vzal soud za prokázané, že se jednalo o předmětný sklep související s domem čp. 177 (nyní čp. 90) pod pozemkem parc. č. 243 (nyní parc. č. 482/2). Odvolací soud provedl také dokazování spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92, zejména výpisy z vložky pozemkové knihy č. 2552 (čl. 84), kde jsou i další sklepy pod pozemky tam označenými – parc. č. 389/1, 389/2, 399, 403 a 415 v k. ú. P. (předmětný sklep zapsán není) evidovány již v 50. letech jako vlastnictví státu, ve správě Jihomoravských vinařských závodů. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že i předmětný sklep byl konfiskátem, stal se majetkem státu a nejpozději od roku 1950 byl užíván jako státní majetek. Na tom nic nemění skutečnost, že po roce 1945 měl být údajně přidělen F. P., a poté opět vyvlastněn. I kdyby k přidělení a vyvlastnění nedošlo, zůstal by vlastníkem stát. Od té doby nebyla zjištěna žádná skutečnost zpochybňující vlastnictví státu až do 1. 4. 1992, kdy měl v rámci privatizace předmětný sklep vložit do základního jmění nově založené společnosti VÍNO Mikulov, a. s. Bylo tak prokázáno, že před 1. 4. 1992 byl vlastníkem předmětného sklepa stát.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo k předmětnému sklepu nepřešlo na právního předchůdce žalobce VÍNO Mikulov, a. s., pro neurčité označení sklepů v privatizačním projektu. Po zopakování důkazu privatizačním projektem č. 2847 konstatoval, že sice jsou v něm skutečně privatizované nemovitosti označeny neurčitě, ale z rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 3. 4. 1992, č. j. 30/31/1316/92, zjistil, že šlo o privatizaci, jejímž předmětem je majetek celého privatizovaného subjektu, majetek privatizované jednotky přešel zcela do nově založené akciové společnosti a jedinými nemovitostmi z majetku privatizovaného subjektu, které nebyly zařazeny do privatizované jednotky, byly nemovitosti v k. ú. S. B. Z tohoto zjištění odvolací soud učinil závěr, že do společnosti VÍNO Mikulov, a. s., byl vložen všechen majetek státního podniku VÍNO Mikulov vyjma nemovitostí v k. ú. S. B., tedy i předmětný sklep. V době přechodu vlastnictví nemovitého privatizovaného majetku do obchodní společnosti nebylo potřeba k jeho účinnosti registrace státním notářstvím a nebyl ani nutný soupis nemovitého majetku podle údajů katastru nemovitostí.
Odvolací soud uzavřel, že předmětný sklep byl součástí provozu státního podniku VÍNO Mikulov, byl předmětem privatizace, přešel na FNM a z něj na VÍNO Mikulov, a. s., a to přes jeho nedostatečné označení.
Pokud by předchůdce žalobce sklep nenabyl v procesu privatizace, pak by podle názoru odvolacího soudu vlastnické právo k němu žalobce vydržel. Dovodil, že nárok žalovaného na vyklizení sklepa uplatněný u soudu v roce 1992 (sp. zn. 4 C 926/92) a dopisy žalovaného z roku 1991 nejsou způsobilým rušením držby předchůdce žalobce, neboť tyto okolnosti nemohly mít vliv na dobrou víru žalobce, že do jeho majetku byl vložen veškerý majetek zaniklého státního podniku. Mimo to žalobce se svým nárokem na vyklizení sklepa úspěšný nebyl. Dobrá víra byla narušena až v okamžiku, kdy žalobce předložil soudu listiny, z nichž své právo dovozoval, a soud mu sdělil, že nejsou dostatečné. K tomu došlo až 13 let po převzetí držby právním předchůdcem žalobce VÍNO Mikulov, a. s. Vyklizení sklepa žalobcem po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 4 C 926/92 (bylo posléze zrušeno Nejvyšším soudem), které bylo vynucené požadavkem žalovaného a hrozbou exekuce, nelze považovat za předání držby sklepa žalovanému. K vydržení došlo ke dni 1. 5. 2002, nejpozději však k 31. 7. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaný namítá, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil tři základní otázky, které mají pro věc význam, a to, zda předmětný sklep je či není příslušenstvím nebo součástí domu žalovaného, zda v minulosti došlo z rozhodnutí původního vlastníka, jímž byl stát, k oddělení sklepa, zda v rámci privatizace získal předmětný sklep žalobce (jeho právní předchůdce) a konečně, zda žalobce po privatizaci v roce 1992 mohl vydržet vlastnické právo ke sklepu, i kdyby na něj nebylo převedeno.
K první otázce žalovaný uvádí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že původní vlastník stát (obec Pavlov) rozhodl o oddělení předmětného sklepa od věci hlavní, tj. od domu, a určil sklepu od domu odlišný osud před tím, než dům prodal rodičům žalovaného. Nevyplývá to ani z listinných důkazů provedených odvolacím soudem. Ty pouze dosvědčují, že tehdejší vinařské závody měly o získání sklepa do své správy zájem, stát však nikdy nevydal rozhodnutí, jímž by předmětný sklep na ně převedl. Správné není ani zjištění, že teprve kolem roku 1960 došlo k prokopání spojovací chodby mezi předmětným a jiným (sousedním) sklepem, neboť z výpovědí svědků jasně vyplývá, že k propojení došlo již před rokem 1950 na základě svévolného rozhodnutí nějakého vinařského družstva. Tato svévolně vykopaná chodba je široká jen asi 80 cm a tak úzký přístup neumožňuje řádné využití sklepa při použití běžných (vinařských) technologií. Dokud tento sklep nebyl propojen s jiným sklepem, bylo možné do něj vstoupit pouze přes dům žalovaného, a to přes lisovnu. Z výše uvedeného je zřejmé, že sklep nebyl příslušenstvím domu žalovaného, ale byl součástí věci hlavní, tj. domu, takto byl postavený a bez věci hlavní a bez lisovny nebyl prakticky využitelný. Proto nemůže obstát tvrzení, že nebyl převeden spolu s domem a lisovnou na rodiče žalovaného v roce 1965 a posléze na žalovaného, i když ve smlouvách není výslovně uveden. Žalovaný poukazuje též na to, že není ani jisté, že sklep vůbec přešel na stát z vlastnictví F. P. po roce 1945.
Žalovaný dále zpochybňuje, že předmětný sklep získal právní předchůdce žalobce v rámci privatizace v roce 1992. Z privatizačního projektu v žádném případě nelze dovodit, že součástí privatizace byl i předmětný sklep. Ke sklepům se vztahoval pouze údaj, že součástí privatizace je šest sklepů, přičemž pět z nich lze dohledat odkazem na parcelní čísla a nic nebránilo tomu, aby šestý sklep, pokud by se skutečně jednalo o předmětný sklep, byl rovněž označený parcelním číslem. Podle názoru žalovaného je tím šestým sklep, na který byly ostatní sklepy napojené, a nikoliv předmětný sklep. I kdyby šestým sklepem měl být předmětný sklep a měl být předmětem privatizace, je právní úkon v této části neplatný pro neurčitost.
K námitce vydržení vlastnictví předmětného sklepa žalovaný namítá, že žalobce (tehdejší žalovaný) musel pozbýt dobrou víru o svém vlastnictví v okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba podaná žalovaným (tehdejším žalobcem) k Okresnímu soudu v Břeclavi. Rovněž nebyl splněn předpoklad vydržení, a to skutečná nepřetržitá držba, neboť žalobce ho vydal žalovanému a až dosud jej nedrží. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se zcela ztotožňuje s výrokem rozsudku odvolacího soudu i s jeho správným odůvodněním. Žalovaný v dovolání neuvádí žádné skutečnosti, se kterými by se odvolací soud nevypořádal. Poukazuje na to, že žalovaný po celou dobu tvrdil, že sklep je příslušenstvím stavby, a teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu v související věci začal tvrdit, že se jedná o součást věci hlavní. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval úvahou odvolacího soudu, že sporný sklep je samostatným předmětem právních vztahů a není součástí domu ve vlastnictví žalobce; závěr o povaze sklepa v tomto směru je pro výsledek řízení určující.
Není sporu o tom, že sklep (není-li umístěn přímo pod domem jako jeho součást, resp. netvoří-li jeho základy) může být samostatným předmětem právních vztahů – věcí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. února 1923, sp. zn. Rv I 1813/22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010; obě tato rozhodnutí byla publikována např. v informačním systému ASPI). Dále je zřejmé, že mezi věcí a její součástí (§120 odst. 1 obč. zák.) vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím (§121 odst. 1 obč. zák.); rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, se uvádí, že v některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Posouzení toho, zda stavba je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu.
Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí potíže určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Jestliže je posouzení otázky, zda sklep je součástí jiné nemovitosti nebo zda je samostatným předmětem právních vztahů, významné pro zjištění, zda rodiče žalovaného se stali jeho vlastníky na základě kupní smlouvy z roku 1965 (jako součásti jiné nemovitosti, které se smlouva zjevně týkala), pak je třeba vyjít ze stavu, jaký tu byl v době uzavření předmětné smlouvy. Není pochyb o tom, že v té době byl sklep propojen i s jinými objekty než s těmi, které jsou ve vlastnictví žalovaného, a s nimi byl užíván. Žalovaný sice tvrdí, že průchod do jiných prostor nebyl dostatečný, to je však otázka názoru. Žalovaný netvrdil, že by jeho rodiče poté, co nemovitosti koupili, sporný sklep užívali; naopak z obsahu spisu se podává, že sklep někdy od 50. let minulého století až do jeho privatizace užívala tzv. socialistická organizace (později státní podnik), a to spolu s jinými sklepy; musela mít tedy nějak zajištěn dostatečný přístup, kterým bylo právě propojení, zřízené před prodejem nemovitostí rodičům žalovaného. Také není pravděpodobné (pokud by takový postup byl vůbec v souladu s tehdy platnými předpisy), že by socialistická organizace prodávala do soukromého vlastnictví sklep, který i nadále užívala; ostatně ani nevyšlo najevo, že by např. platila vlastníkům domu nějaké nájemné nebo že by oni své vlastnické právo uplatňovali. Ve světle těchto skutečností nelze považovat zjištění odvolacího soudu o tom, že sklep v roce 1965 a později nebyl součástí nemovitostí, které stát prodal předchůdcům žalovaného, resp. že se kupní smlouva tohoto sklepa netýkala, za zjevně nepřiměřené.
K námitce, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že původní vlastník – stát - rozhodl o oddělení předmětného sklepa od věci hlavní, tj. od domu, a určil sklepu od domu odlišný osud před tím, než dům prodal rodičům žalovaného, dovolací soud uvádí, že podle výsledku dokazování je zřejmé, že sklep byl užíván současně s jinými prostorami, se kterými byl propojen. O tom, zda jde o součást věci nebo o samostatný objekt zde rozhoduje faktické užívání, není třeba žádného výslovného „rozhodnutí“. To, že sklep byl spojen s jinými sklepy, žalovaný uznává. Odvolací soud provedl důkaz spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92; tam žalovaný (tehdy žalobce) vypověděl, že do sklepa má žalobce přístup, on sám se „do spodních prostor“ nedostane; již v době, kdy jeho rodiče domek kupovali, sklep užívali „vinaři“ (č. l. 70). To, zda k propojení sklepa s dalšími došlo okolo roku 1960 nebo dříve není podstatné, stejně jako to, kdo sklepy propojil; rozhodující je, že v době prodeje domu rodičům žalovaného byly již tyto sklepy propojeny a užívány společně (viz spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 4 C 926/92 - výpověď V. S., č. l. 100v., viz též výpověď V. T. na č. l. 101: „Já mám za to, že objekt s lisovnou a se sklepem tvořil bez tohoto následného propojení jeden celek“)
Neobstojí námitka, že žalobce sklep v procesu privatizace nenabyl proto, že v privatizačním projektu nebyl řádně označen. I dovolatel připouští, že tehdejší úprava nevyžadovala popis privatizovaných nemovitostí údaji z katastru (příp. z evidence) nemovitostí; z §2 odst. 1 ve spojení s §27 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. pak vyplývá, že podzemní stavby se v katastru zásadně neevidují. Odvolací soud řádně vysvětlil (str. 3 rozsudku), proč nepovažoval vymezení privatizovaného majetku za neurčité; na jeho věcně správné úvahy lze pro stručnost odkázat. Zdůraznit lze myšlenku, že do majetku předchůdce žalobce byl vložen veškerý nemovitý majetek státního podniku Víno Mikulov, vyjma dvou souborů nemovitostí tam specifikovaných; za této situace není o rozsahu privatizovaného majetku pochyb.
Protože dovolací soud neshledal důvody pro zpochybnění závěru, že sporný sklep nekoupili právní předchůdci žalovaného a že jej naopak nabyl předchůdce žalobce v procesu privatizace, bylo by již nadbytečné zabývat se námitkami proti (eventuálnímu) závěru odvolacího soudu, že by žalobce – pokud by sklep nenabyl jinak – vlastnictví vydržel. Nezabýval se též námitkou, že nebylo prokázáno, že stát nabyl předmětný sklep do vlastnictví; jednak jde o tvrzení nepodložené konkrétními skutečnostmi, jednak by v případě jeho správnosti nebyl žalovaný vlastníkem domu ani sporného sklepa, neboť by jej jeho předchůdci nemohli platně získat od státu. Konečně v případě, že ve lhůtě stanovené restitučními předpisy nebyl uplatněn ke sklepu restituční nárok, nelze již tvrzené vlastnické právo proti státu, který se chopil držby sklepa, zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, a další rozhodnutí tam citovaná).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem JUDr. Vladimírem Hodboděm za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí 1. 500,- Kč podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb. Úkon byl totiž učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalobce v průběhu dovolacího řízení zastupovali postupně dva advokáti. Odměnu za převzetí zastoupení druhým advokátem Mgr. Petrem Hubínkem nepovažuje dovolací soud za účelně vynaloženou. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1.800,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 378,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 2.178,- Kč. Náhradu nákladů dovolacího řízení soud určil k vyplacení podle §149 odst. 1 o. s. ř. k rukám posledního zástupce (srov. Drápal, Bureš a kol. Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 1002).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou mu tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. května 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu