ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3087.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3087/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Stavebního bytového družstvo Zahradní Město , se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048/2, IČO: 00034771, b) Ing. P. Ž. c) Ing. S. Z. , d) J. T. , e) M. Z. , f) L. K. , g) M. N. , h) H. F. , i) J. K. , j) J. K. , k) J. B. , l) K. S. , m) H. G. , n) J. T. , o) J. S. , r) Ing. I. T. , s) J. M. , t) D. M. , u) M. M. , proti žalovaným: 1) EURODOM, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Boloňská 307, IČO: 63671603, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, 2) Ing. A. L. , za jeho účasti též jako vedlejšího účastníka na straně žalované č. 1), o vyklizení pozemku a odstranění neoprávněné stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, o dovolání žalovaného č. 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č. j. 64 Co 478/2007-110, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č. j. 64 Co 506/2008-161, takto:
I. Dovolání žalované č. 1) se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2006, č. j. 15 C 205/2005-77, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 24. září 2007, č. j. 15 C 205/2005-100, uložil žalované č. 1) povinnost „na své náklady odstranit stavbu oplocení drátěným pletivem na sloupcích umístěnou na pozemku parc. č. 2501/1, k. ú. Z., obec P., rovnoběžně s hranicí pozemků parc. č. 2502 a parc. č. 2501/1 ve vzdálenosti 3 m od této hranice a oddělující spolu s touto hranicí 66 m ² pozemku parc. č. 2501/1 od jeho zb ývající části, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Žalované č. 1) byla dále uložena povinnost „vyklidit část pozemku parc. č. 2501/1, k. ú. Z., obec P., o výměře 66 m², která je vyznačena na snímku z katastrální mapy tvořící součást tohoto výroku a která je vymezena hranicí pozemku parc. č. 2502 a 2501/1, oba k. ú. Z., obec P., přímkou vedenou pozemkem parc. č. 2501/1 rovnoběžně s touto hranicí ve vzdálenosti 3 m a hranicemi pozemku parc. č. 2501/1 a vyklizenou ji žalobci předat do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II. rozsudku). Žalovanému č. 2) byla uložena povinnost „vyklidit část pozemku parc. č. 2501/1, k. ú. Z., obec P., o výměře 66 m², která je vyznačena na snímku z katastrální mapy tvořící součást tohoto výroku a která je vymezena hranicí pozemku parc. č. 2502 a 2501/1, oba k. ú. Z., obec P., přímkou vedenou pozemkem parc. č. 2501/1 rovnoběžně s touto hranicí ve vzdálenosti 3 m a hranicemi pozemku parc. č. 2501/1 a vyklizenou ji žalobci předat do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok III. rozsudku) a soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku a výrok III. doplňujícího rozsudku). Výrokem pod bodem VI. rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému č. 2) „na své náklady odstranit stavbu oplocení drátěným pletivem na sloupcích umístěnou na pozemku parc. č. 2501/1, k. ú. Z., obec P., rovnoběžně s hranicí pozemků parc. č. 2502 a parc. č. 2501/1 ve vzdálenosti 3 m od této hranice a oddělující spolu s touto hranicí 66 m² pozemku parc. č. 2501/1 od jeho zbývající části, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok VI. rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 64 Co 478/2007-110, „rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vyklizení pozemku ve vztahu mezi žalobci a žalovanými ad 1. a ad 2 a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ad 2. potvrdil.“ Ve výroku „o odstranění stavby ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ad 1. a ve výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky“ tento rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ad 2. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 4. července 2008, č. j. 15 C 205/2005-143, uložil žalovanému č. 1) povinnost „na své náklady odstranit stavbu oplocení drátěným pletivem na sloupcích umístěnou na pozemku parc. č. 2501/1, k. ú. Z., obec P., rovnoběžně s hranicí pozemků parc. č. 2502 a parc. č. 2501/1 ve vzdálenosti 3 m od této hranice a oddělující spolu s touto hranicí 66 m ² pozemku parc. č. 2501/1 od jeho zb ývající části, do 14 dnů od právní moci rozsudku. (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud k odvolání žalované č. 1) rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 64 Co 506/2008-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudky odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé, jimiž byly žalované č. 1) (dále též jen „žalovaná“) uloženy povinnosti, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byly napadené rozsudky odvolacího soudu zrušeny, včetně rozsudků soudu prvního stupně, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolací soud je především nucen konstatovat, že dovolání žalované směřující proti výroku o vyklizení části pozemku je založeno – oproti nalézacímu řízení – na nových, a tudíž v dovolacím řízení nepřípustných tvrzeních a skutečnostech (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Ze skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení se podávají dvě rozhodující skutečnosti: a) dne 28. prosince 2000 uzavřel žalobce a) jako nájemce s městem P. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu pozemků – mj. pozemku parc. č. 2501/1 k. ú. Z. (ostatní žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, jejichž nabývacím titulem je kupní smlouva ze dne 17. června 2004), b) dne 31. ledna 2002 uzavřel týž pronajímatel s žalovanou nájemní smlouvu ohledně části pozemku, který již byl pronajat žalobci a).
Nalézací soudy dospěly k závěru, že nájemní smlouva uzavřená se žalovaným je absolutně neplatná (z důvodů podrobně rozvedených v jejich rozsudcích) a tudíž žalovaná užívá pozemek na základě neplatného právního úkonu, přičemž nájemní smlouva uzavřená se žalobcem a) je platným právním úkonem.
Podstata dovolací argumentace žalované je založena na zpochybnění skutkového tvrzení, že žalobce a) jako nájemce převzal od pronajímatele předmět nájmu. Žalovaná argumentuje, že pokud k předání a převzetí předmětu nájmu nedošlo, „nebyla nájemní smlouva naplněna“ a žalovanou později uzavřená nájemní smlouva mohla být uzavřena platně.
Zpochybnění otázky předání a převzetí předmětu nájmu žalobcem a) je zpochybnění skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, přičemž nalézací soudy zjištění o tom, že předmět nájmu nebyl předán a žalobcem a) převzat, neučinily.
Zpochybňuje-li dovolatelka v daném směru závěry nalézacích soudů, polemizuje tím s jejich skutkovými zjištěními na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jiném názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak ve skutečnosti odvolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud je však především nucen konstatovat, že takto formulovaná dovolací tvrzení jsou primárně nepřípustnými novými skutečnostmi.
Procesní obrana žalované v řízení před soudem prvního stupně byla založena nikoliv na tvrzení o platnosti jí uzavřené nájemní smlouvy, ale naopak na tvrzení a akceptaci neplatnosti této smlouvy. Žalovaná prostřednictvím svého zástupce při závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně konaném dne 2. června 2006 výslovně uvedla, že „v řízení bylo prokázáno, že neplatnost nájemní smlouvy, kterou uzavřel Magistrát hl. m. P. s 1. žalovaným nezpůsobil ani 1. žalovaný ani žádný z jeho statutárních zástupců. Má za to, že žalobci se nemohou dovolávat neplatnosti této nájemní smlouvy, neboť ji sami způsobili pracovníci pronajímatele ….. Kupní smlouvou pak bylo převedeno vlastnické právo k pozemku na žalobce a touto smlouvou přešla práva, povinnosti a odpovědnost předchozího vlastníka na žalobce“.
Z uvedeného vyplývá, že procesní obrana žalované v řízení byla založena na zpochybnění oprávnění žalobců dovolávat se neplatnosti žalovanou uzavřené nájemní smlouvy, jestliže žalobci jsou právními nástupci pronajímatele, kterému způsobení neplatnosti nájemní smlouvy žalovaná vytýká, a nikoliv na tvrzení o platnosti nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou.
U téhož jednání byla žalovaná řádně poučena o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy dříve, než soud prvního stupně vyhlásí rozhodnutí (§119a o. s. ř.), na což zástupce žalované reagoval výslovným tvrzením, že již přednesl veškerá rozhodná tvrzení a označil k nim důkazy. Uplatnění tvrzení obsažených v dovolání tak již nebylo možné ani v průběhu odvolacího řízení (§205a) a ani v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatelka dále ve vztahu k výše napadenému výroku namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval pravidlo, podle kterého je pro rozhodnutí rozhodující stav, jaký je tu ke dni vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), neboť pokud byla žaloba podána až poté, kdy se pozemek parc. č. 2501/1 stal vlastnictvím žalobců, existovala již pouze jediná nájemní smlouva, a to ta, kterou uzavřela žalovaná dne 20. ledna 2002, když nájemní smlouva ze dne 28. prosince 2000 již právně ke dni žaloby neexistovala. Nalézací soudy však tuto skutečnost nerespektují a „retroaktivně stavějí proti sobě dvě nájemní smlouvy, když v době podání žaloby zde existuje pouze nájemní smlouva ze dne 20. 1. 2002 uzavřená s žalovaným ad 1)“. Bez ohledu na skutečnost, že žalovaná v daném směru neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, není ani z dovolání zřejmé, jakým způsobem by se uvedená skutečnost měla promítnout do poměrů souzené věci.
I kdyby směřovala argumentace žalované k závěru, že okamžikem, kdy došlo ke splynutí osoby žalobců a žalobce a) jako dosavadního nájemce, zanikla původní nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a) a pronajímatelem Hlavním městem P., nemohla by mít tato skutečnost na absolutní neplatnost následné nájemní smlouvy, o kterou dovolatelka v dovolání opírá svůj užívací nárok ohledně předmětného pozemku, žádný vliv. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 2, str. 42, vyložil, že platné právo neumožňuje zpětné zhojení vad právních úkonů absolutně neplatných (konvalidaci). Proto je pro právní posouzení smlouvy o nájmu rozhodný stav v době jejího uzavření; skutečnosti nastalé později nemají na její platnost vliv. V daném případě to znamená, že absolutně neplatná nájemní smlouva se na základě později nastavších skutečností nemohla stát smlouvou platnou.
Ve vztahu k výroku o odstranění stavby (oplocení) žalovaná v dovolání namítala nesprávnost posouzení, zda toto oplocení má charakter stavby v občanskoprávním pojetí, tj. zda oplocení představuje samostatnou věc nebo jde o součást pozemku.
Stavbou podle §119 obč. zák. je výsledek takové stavební činnosti, jíž vznikne věc, přičemž soudní praxe bez pochybností připouští, že stavbou může být i oplocení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. 4 Cz 37/88, uveřejněný v ASPI pod evidenčním č. 13366CZ). Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2901). Stavba, která není věcí podle §119 obč. zák., je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68). Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4004).
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, přezkoumat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že stavba oplocení zahrnuje oplocení drátěným pletivem na sloupcích, kotvených do prefabrikovaných železobetonových pásů uložených do nezámrzné hloubky. Uzavřel-li odvolací soud, že jde o oplocení drátěným pletivem zavěšeným na kovových sloupcích zapuštěných do betonových stavebních dílů v hloubce 50 cm pod povrchem pozemku, a tudíž o stavbu spojenou se zemí pevným základem, mající proto povahu nemovité věci, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost, když ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. jsou nemovitostmi mimo jiné stavby spojené se zemí pevným základem. Závěr o existenci stavby oplocení jako věci v právním slova smyslu vylučuje možnost jejího posouzení jako součásti pozemku, neboť podle §120 odst. 2 obč. zák. stavba součástí pozemku není. Nalézací soudy se pak důsledně vypořádaly i s námitkou, že uvedená stavba není ve vlastnictví žalované č. 1), která dovozovala její smluvní převod na žalovaného č. 2) a dovolací soud na příslušné pasáže rozsudku odvolacího soudu pro stručnost odkazuje. V daném směru ostatně dovolatelka neformuluje žádnou otázku zásadního právnímu významu, když ve vztahu k posouzení otázky převodu oplocení jako stavby uplatňuje výslovně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (podle jejího vyjádření „polemizuje se skutkovými závěry“), kterým však přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu založena být nemůže.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu