Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1762.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1762.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1762/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. S., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o určení vlastnictví k movitým věcem a o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č. j. 35 Co 517/2004-69, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. 35 Co 517/2004-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. září 2004, č. j. 27 C 102/2004-48, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k movitým věcem specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a o uložení povinnosti žalované tyto věci vydat žalobci. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že na požadovaném určení žalobce nemá naléhavý právní zájem a žalovaný není věcně legitimován; ani ve vztahu k požadavku na vydání věcí není žalovaný věcně legitimován. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jenOSŘ“) a uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odvolacímu soudu vytkl, že nebyly provedeny žalobcem navržené důkazy a odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o vlastnickém právu syna žalobce v rozporu s právními předpisy upravujícími režim zbraní. Dovolací návrh žalobce neučinil. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není v této věci přípustné, ačkoliv se jeho přípustnosti podle tohoto ustanovení žalobce dovolává, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Námitkou, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, vystihuje žalobce dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání, neboť dovolatel pouze obecně konstatuje, že soud prvního stupně „při jednání odmítl důkazy projednat“, což otázku zásadního právního významu zjevně nezakládá. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Okolnost namítaná dovolatelem, že odvolacím soudem byl učiněn nesprávný závěr o vlastnickém právu syna žalobce, nemůže být otázkou zásadního právního významu již z toho důvodu, že její posouzení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení a absenci věcné legitimace žalované a tyto závěry dovolatel nezpochybnil. Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, proti němuž však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. dubna 2009 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2009
Spisová značka:22 Cdo 1762/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1762.2007.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08