ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3574.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3574/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) A. M., a b) R. D. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) E. C., 2) H. S., 3) D. M., a 4) H. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 78/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. června 2006, č. j. 10 Co 423/2005-388, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 13 C 78/2000-284, ve znění opravného usnesení ze dne 24. ledna 2005, č. j. 13 C 78/2000-328, zamítl žalobu „že žalované jsou povinny do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 1. vyklidit zastavěnou plochu č. p. st. 1 v katastrálním území B. zbouráním zdi vybudované na tomto pozemku, 2. vyklidit část domu č. p. 41 v B. ve vlastnictví žalobců, nacházejícího se na zastavěné ploše č. p. st. 1 katastrální území B., kterou užívají“. Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným a státu náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dům čp. 41 se stavební parcelou č. 1, které žalobci nabyli do vlastnictví v roce 1996, navazují na dům žalovaných čp. 122 s parcelou č. 66/9. Nemovitosti žalovaných původně nabyli do vlastnictví A. S. a žalovaná 4) kupní smlouvou z roku 1956. Nepřisvědčil tvrzení žalobců, že žalované po provedení potřebných stavebních úprav užívají místnost, která je součástí domu čp. 41 a nachází se na parcele č. 1.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 10 Co 423/2005-388, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky mění potud, že tyto náklady řízení činí pouze 19.360,- Kč. Ve věci samé se rozsudek okresního soudu potvrzuje v tom znění, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovaným, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku vyklidili zastavěnou plochu č. p. st. p. č. 1 v k. ú. B. zbouráním zdi vybudované na tomto pozemku, a aby vyklidili část domu č. p. 41 v B. ve vlastnictví žalobců nacházející se na zastavěné ploše č. p. st. p. č. 1 v k. ú. B., kterou užívají. Ve výroku o náhradě nákladů státu se potvrzuje. Opravné usnesení okresního soudu ze dne 24. 1. 2005 se zrušuje“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zamítl návrh žalobců na provedení důkazu posudkem znalce Ing. Václava Protivy, vypracovaným mimo řízení, přičemž současně konstatoval, že ve znaleckém posudku znalce Ing. V. P., CSc., ze kterého soud prvního stupně vyšel, nejsou žádné rozpory. Shrnul, že sporná místnost byla původně součástí domu čp. 41, postaveného okolo roku 1850. Vlastník tohoto domu se stal v letech 1930 – 1936 rovněž vlastníkem domu čp. 122 a oba domy stavebně spojil tak, že se sporná místnost stala součástí domu čp. 122; vstup do ní byl možný jen tímto domem. Žalované nabyly dům čp. 122 do vlastnictví v roce 1956 včetně sporné místnosti, která v té době byla součástí zmíněného domu ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítají, že odvolací soud neřešil hmotněprávní stránku věci a chybně vyhodnotil i procesní stránku, tvrdil-li, že nenavrhli důkaz znaleckým posudkem v zákonné lhůtě před skončením dokazování u soudu prvního stupně. Sám se pak odmítl zabývat žalobci předloženým znaleckým posudkem Ing. arch. V. P. Pouze konstatoval obsah řízení před soudem prvního stupně a shodně s ním rozhodl. Dále namítají, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že stavební zásahy vlastníků domu čp. 122 do domu čp. 41 byly prováděny bez vědomí stavebních orgánů a geometrické oddělení pozemku bez zápisu změn do katastru nemovitostí. Uzavírají, že soudy provedly dokazování nedostatečně a z něho odvodily nesprávné právní závěry. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Tak je tomu i v tomto případě, neboť dovolání se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá. V dovolání jsou (nepřípustně) zpochybňována skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení a jsou tvrzeny vady řízení; ty by mohly být ovšem důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen v případě, že by šlo o řešení procesní otázky zásadního významu. Nic takového však dovolatelé neuplatňují; k jejich námitkám lze uvést, že soud prvního stupně, který má k dispozici znalecký posudek, vypracovaný v řízení, není povinen odročit jednání jen proto, aby vyčkal účastníky ohlášeného předložení listinného důkazu podle §129 OSŘ – posudku jiného znalce – který dosud nebyl vypracován. Není relevantní ani tvrzení, že stavební úpravy byly prováděny bez vědomí stavebních orgánů, resp. katastrálního úřadu; vědomí stavebního úřadu o stavebních úpravách ani nedostatek následného zápisu v katastru nemovitostí nemohou mít vliv na vlastnické právo ke stavbě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2660).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohly požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu