ECLI:CZ:US:2009:2.US.3005.07.1
sp. zn. II. ÚS 3005/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. března 2009 sp. zn. II. ÚS 3005/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. U. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 2004 č. j. 18 C 171/2001-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 55 Co 492/2004-200 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2007 č. j. 26 Odo 1535/2005-241, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podané podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Výrok
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2007 č. j. 26 Odo 1535/2005-241 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 22. 11. 2007) napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, přičemž navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. 9. 2002 č. j. 18 C 171/2001-62 uložil žalovaným povinnost uzavřít s žalobcem (stěžovatelem) kupní smlouvu o prodeji ve výroku I specifikovaných pozemků. Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 11. 6. 2003 č. j. 58 Co 14/2005-90 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro vadu řízení spočívající v neprovedení důkazu listinou, o niž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 9. 2003 č. j. 18 C 171/2001-103 žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. 58 Co 651/2003-122 opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení pro vadu řízení spočívající v nevyvození odpovídajících důsledků z úmrtí žalovaného v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně pak ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu v konkrétním znění. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud nepřevzal závěr soudu prvního stupně, že žalobce jako třetí osoba neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch, a poukázal na to, že souhlas lze udělit i konkludentně, přičemž souhlas lze spatřovat v jednání žalobce, který vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu. Smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v ustanovení článku II bodu 1 odstavce druhého, obsahujícím ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky pro žalobce odděleny, zda má dojít k naplnění smlouvy o budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby, a není v ní uvedena doba plnění. Současně odvolací soud podotkl, že plnění ve prospěch žalobce bylo odvislé od plnění pro společnost P. h., a. s., k němuž nedošlo. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odpověděl na námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně pokládal za potvrzující, čímž založil předpoklady pro omezenou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ohledně nedostatečně vymezeného předmětu smlouvy o smlouvě budoucí, jenž způsobuje její neplatnost, nevznáší stěžovatel žádné námitky, které by nebyly v rozhodnutí dovolacího soudu řešeny. Pokud stěžovatel argumentuje jiným skutkovým stavem, z něhož měl dovolací soud vycházet a na základě kterého měl přijmout jiné právní závěry, odkázal Nejvyšší soud na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož je skutkový dovolací důvod v případě dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučen. Také argumentace stěžovatele o smluvní volnosti je dle Nejvyššího soudu nepřípadná. Smlouva o smlouvě budoucí (kupní smlouvě) se řídí ustanovením §50a odst. 1 občanského zákoníku a požadavek, aby obsahovala podstatné náležitosti budoucího právního úkonu, je kogentní. Nebyla-li mezi účastníky smlouvy dohodnuta ani rozloha (blíže nelokalizovaných) pozemků, které měly být předmětem budoucího prodeje třetí osobě, nemohlo být zřejmé, které pozemky mají být odděleny, a tedy ani to, co je předmětem budoucího plnění. V daném případě se na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vztahoval požadavek písemné formy. Obsah textu smlouvy o smlouvě budoucí měl soud k dispozici a výslech svědka jej nemohl ovlivnit. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud neshledal způsobilým dovolacím důvodem námitku, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odkázal dovolací soud na své rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 181/2005 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/06 z 20. 7. 2006 (ve SbNU nepublikováno), na své usnesení z 9. 3. 2006 sp. zn. 26 Cdo 1829/2005 a dále např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006, usnesení sp. zn. IV. ÚS 155/06 ze dne 12. 4. 2006 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1482/08 ze dne 15. 8. 2008 (ve SbNU nepublikována).
Městský soud se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko plně odkázal na obsah spisu 18 C 171/2001 a vydané rozhodnutí.
Vedlejší účastníci (s výjimkou E. B. ml.) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli následující. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil nepřípustnost dovolání a nad rámec se zabýval i námitkami stěžovatele ohledně zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Vedlejší účastníci rovněž odkázali na odůvodnění svého dovolání v dané věci. Za celou dobu trvání sporu bylo provedeno značné množství důkazů, kterými byl zcela spolehlivě zjištěn skutečný stav věci samé a na základě úplného a vyčerpávajícího dokazování soudy rozhodly v souladu s platnými právními předpisy. Posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy nepřipouštělo dva různé výklady, neboť ze všech okolností případu je zřejmé, že smlouva je neplatná. V této souvislosti zdůraznili vedlejší účastníci skutečnost, která byla stěžovateli od samého počátku při předsmluvních i smluvních jednáních s nimi plně známa, že prodej tří oddělených parcel stěžovali je nerozlučně spjat s prodejem celé parcely společnosti KOPREA a později společnosti POLY-INVEST, což bylo tehdy pravou vůlí obou stran. Vedlejší účastníci neshledávají důvodnými námitky stěžovatele ohledně výpočtu nákladů řízení a v této souvislosti poukázali i na dle jejich názoru použitelný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23).
Ústavní soud se zaměřil v první řadě na ústavněprávní přezkum rozhodnutí posledního orgánu veřejné moci, neboť reflektoval v tomto kontextu skutečnost, že pokud by dospěl k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nálezem zrušujícím toto rozhodnutí by byl vytvořen procesní prostor pro ochranu těchto práv uvnitř soustavy obecných soudů. V takovém případě by Ústavní soud v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity nutně dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu by bylo nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že vadu řízení spatřoval jednak v tom, že se závěry soudů obou stupňů, jež byly důvodem k zamítnutí předmětného žalobního návrhu, rozhodně nesouhlasí, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a jinak v tom, že řízení je postiženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (navíc napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování). Odvolací soud sám v odůvodnění podle stěžovatele konstatoval že "potvrdil dle §219 o. s. ř. jako správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, byť z jiných, než soudem prvního stupně uvedených důvodů.". Rozhodnutí odvolacího soudu je tak obsahově rozhodnutím měnícím. Věcnou správností ve smyslu §219 o. s. ř. se dle judikatury [nález sp. zn. III. ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 166/20 SbNU 181)] rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Stěžovatel proto namítal, že takový postup odvolacího soudu je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení v té okolnosti, že měnícím rozsudkem de facto potvrdil odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně. Touto námitkou (tj. nedodržení zásady dvojinstančnosti soudního řízení) stěžovatel naplnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm a) o. s. ř. Přitom dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 [nález ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)] i v případě dovolání přípustného dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel dále v dovolání zpochybnil správnost právního závěru soudu druhého stupně, že v posuzovaném případě je smlouva o budoucí kupní smlouvě neplatná pro neurčité označení předmětu kupní smlouvy.
Ústavní soud, který je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, se nejdříve zabýval ústavní konformitou té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud vyslovil, že "způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. ... V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvody podle §229 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jimiž soudům obou stupňů vytýká vadu řízení spočívající jednak v odnětí možnosti jednat před soudem (v důsledku nedodržení zásady dvojinstančnosti soudního řízení) a jednak v neprovedení navrženého důkazu. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a k vadám podle §229 odst. 3 o. s. ř. [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání [podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nezakládají.".
Z citované části napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že postupoval při určení dovolacího důvodu uplatněného stěžovatelem tak, že uvedl absenci obsahového naplnění §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Námitky stěžovatele podřaditelné pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zhodnotil Nejvyšší soud v řízení o dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako irelevantní a nezabýval se jimi stran eventuálního zásadního významu po stránce právní.
Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, se necítí Ústavní soud v rámci své ustálené judikatury přezkoumávat, řízení před Nejvyšším soudem však nemůže být vyňato z přezkumu Ústavním soudem, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Předmětem ústavní stížnosti ve věcech tohoto druhu může být zejména nedodržení postupu v souladu s ústavními principy soudního řízení a denegatio iustitiae. Lze pak uvést příkladmo situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit. O pochybení takového druhu se přitom ze strany Nejvyššího soudu jednalo (byť jen v části jeho rozhodnutí).
Institut dovolání v občanském soudním řádu je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého důvodu, přičemž v případě dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pojem zásadního významu po stránce právní dovoláním napadeného rozhodnutí dán nosnými dovolacími důvody, jež tvoří pak i rámec jeho přezkumu v dovolacím řízení. Rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění [srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce §241a odst. 3 o. s. ř.: "Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."]. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na svoji judikaturu (ve SbNU nepublikované usnesení sp. zn. III. ÚS 566/05 ze dne 14. 2. 2006), dle které absence způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní soud se otázkou, který z dovolacích důvodů lze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z pohledu ústavnosti již zabýval, a to např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), kde vyslovil právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci ..., tak i z důvodů vad řízení ..., znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv ..., tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.". Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
Ze shora uvedeného tak plyne závěr, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyšel z právního názoru, že důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. eliminuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založil tím protiústavní stav pojmenovaný citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05, jakož i nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) a sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205).
Ústavní soud je vázán svou nálezovou judikaturou, ledaže by dospěl k odchylnému právnímu názoru (srov. např. §23 zákona o Ústavním soudu). Taková situace v daném případě nenastala, neboť II. senát Ústavního soudu se v plném rozsahu ztotožnil s názory vyjádřenými v citovaných nálezech, na jejichž odůvodnění v plném rozsahu odkazuje.
Výklad Nejvyššího soudu v projednávané věci je nadto též v rozporu s vlastní judikaturou Nejvyššího soudu, dle které "z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají." (srov. - jak konstatoval již Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 - např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 618/2004, sp. zn. 32 Odo 654/2006; z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4614/2007, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, sp. zn. 28 Cdo 1077/2008).
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Dalšími námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť již to, co bylo shora uvedeno, nutně vedlo ke kasaci napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu (srov. obdobný postup např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05). Stěžovateli se nyní otevírá prostor pro ochranu jeho ústavně zaručených práv a svobod v rámci soustavy obecných soudů.