ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1535.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1535/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., zastoupené advokátem 2) M. Ž., zastoupené advokátem 3) E. B., 4) O. B., zastoupené advokátem 5) B. B., zastoupené advokátem 6) D. S., zastoupené advokátem 7) J. B., advokátem 8) J. V., zastoupené advokátem 9) L. V., zastoupenému advokátem 10) M. V., zastoupenému 11) R. Z., zastoupené advokátem a 12) H. Z., zastoupené advokátem pro uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 171/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 55 Co 492/2004-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) a 4) až 12) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.685,- Kč k rukám advokáta .
III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č. j. 18 C 171/2001-62, výrokem pod bodem I. zavázal žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji pozemků v katastrálním území H. P., a to o výměře 1004 m2, parc. o výměře 1000 m2 a o výměře 1000 m2 obsahující náležitosti uvedené ve výroku jeho rozsudku. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2003, č.j. 58 Co 14/2005-90, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro vadu řízení spočívající v neprovedení důkazu listinou, o níž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. 18 C 171/2001-103, žalobu o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2004, č.j. 58 Co 651/2003-122, opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení tentokrát pro vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný – L. V. v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z toho nevyvodil odpovídající důsledky.
Soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 2. 9. 2004, č.j. 18 C 171/2001-147, zamítl žalobu s požadavkem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu v konkrétním znění týkající se pozemků v k.ú. H. P., obec P. (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady soudního řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanými popřípadě právními předchůdci žalovaných (dále jen „žalovanými“) byla dne 21. 10. 1997 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle které se žalovaní jako podíloví spoluvlastníci pozemků zavázali uzavřít s žalobcem do 9 měsíců kupní smlouvu, jíž převedou „tři parcely o výměře každé cca 1000 m2 na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených …“ za kupní cenu 600,- Kč za 1 m2. K uzavření budoucí kupní smlouvy nedošlo a ve lhůtě do jednoho roku nebyla podána žaloba na nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Dne 29. 12. 2000 žalovaní uzavřeli se společností P. h., a.s., smlouvu o budoucí smlouvě, ve které se zavázali uzavřít s touto společností kupní smlouvu o prodeji pozemků označených v článku I. (umístěných v lokalitě „B.“ určené k zástavbě rodinnými domky) „s výjimkou tří parcel o výměře od 800 do 1000 m2 a to na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v čl. I. této smlouvy, které budou za účelem naplnění této smlouvy vyhotoveny, a na jejímž základě bude uzavřena kupní smlouva na takto oddělené parcely s M. U.“. Kupní cena ohledně pozemků, které měly být odděleny a prodány žalobci, byla sjednána ve výši 700,- Kč za jeden m2 a k uzavření kupní smlouvy byla stanovena lhůta do jednoho měsíce od vyhotovení oddělovacích geometrických plánů, nejpozději do 30. 6. 2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro žalobce uplatněný nárok ze smlouvy ze dne 29. 12. 2000, o níž ho žalobce opírá, nevyplývá. Soud prvního stupně vyloučil, že by uzavřením v pořadí druhé smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 mohlo dojít ke kumulativní či privativní novaci závazku z dříve uzavřené smlouvy ze dne 21. 10. 1997. Vyslovil názor, že předpokladem novace závazku (podle §516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, nebo podle §570 obč. zák.) je, že novou dohodu uzavírají účastníci původního závazkového vztahu popřípadě jejich právní nástupci. V pořadí první smlouvu o smlouvě budoucí uzavíral s žalovanými žalobce. V pořadí druhou smlouvu uzavírala s žalovanými společnost P. h., a.s. Podpůrně pak soud prvního stupně vyslovil závěr, že závazek žalovaných uzavřít s žalobcem kupní smlouvu nebyl podle původní smlouvy ze dne 21. 10. 1997 naplněn a tím smlouva pozbyla „platnost“ a nelze s ní spojovat jakékoliv právní důsledky, tedy ani novaci závazku. Podle názoru soudu prvního stupně nelze z předmětné smlouvy vyvodit nárok ve prospěch žalobce ani za předpokladu, že by ujednání v článku II. bodě 1 odstavci druhém bylo smlouvou ve prospěch třetího (podle §50 obč. zák.), neboť žalobce s tímto ujednáním neprojevil vůči žalovaným souhlas, což je předpokladem, aby se mohl jako třetí osoba plnění ze smlouvy domáhat.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Co 492/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Změnil jej jen ve výši nákladů soudního řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud nepřevzal závěr soudu prvního stupně, že žalobce jako třetí osoba neprojevil souhlas s ujednáním o plnění v jeho prospěch, a poukázal na to, že souhlas lze udělit i konkludentně a že tento souhlas lze spatřovat v jednání žalobce, když vyhotovil pro každého ze žalovaných kupní smlouvu, v níž sám byl kupujícím a žalovaní prodávajícími. Nicméně tento závěr pro něj nebyl rozhodný, neboť smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 12. 2000 v článku II. bodu 1 v odstavci druhém obsahující ujednání ve prospěch třetí osoby, hodnotil jako neplatnou pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák. Neurčitost odvolací soud spatřuje v tom, že není zřejmé, z jakých pozemků žalovaných mají být pozemky pro žalobce odděleny, není zřejmé, zda tak má dojít k naplnění smlouvy o budoucí smlouvě kupní či smlouvy uzavřené ve prospěch třetí osoby a dále v ní není uvedena doba, ve které má dojít k plnění. Současně odvolací soud podotkl, že plnění ve prospěch žalobce bylo odvislé od plnění pro společnost P. h. a.s., k němuž nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Je přesvědčen, že i když odvolací soud formálně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, po obsahové stránce vydal měnící rozhodnutí, neboť oproti soudu prvního stupně nepřiznal žalobci nárok z jiného právního důvodu. Jako dovolací důvody uplatňuje, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), a nakonec, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení žalobce spatřuje jednak v tom, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně z jiných věcných důvodů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý (dvojinstanční) proces a dále v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz výslechem svědka K., jak navrhoval. To, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, žalobce shledává v tom, že zjištění odvolacího soudu o absenci údaje, z jakých pozemků mají být pozemky pro žalobce odděleny a o absenci údaje o lhůtě, do kdy se má plnění ve prospěch třetí osoby uskutečnit, je vyvráceno přímo textem smlouvy ze dne 29. 12. 2000 pod bodem II. případně ve spojení s bodem I. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud učinil závěr o neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě uzavřené ve prospěch třetí osoby, přestože tato smlouva obsahuje dohodu o veškerých podstatných náležitostech. Žalobce napadá z důvodu nesprávného právního posouzení i rozhodnutí o nákladech soudního řízení. Závěrem žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, ve kterém se plně ztotožnili se závěry odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku a dospěl k závěru, že proti potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nepřichází v úvahu. V dané věci odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by odvolací soud tím, že shledal smlouvu o budoucí smlouvě neplatnou, na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že pro žalobce právo na smluvní přímus ze smlouvy o budoucí smlouvě nevyplývá, posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce odlišně. Odvolací soud totiž stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce postrádá aktivní legitimaci k uplatněnému nároku. Rozhodovací praxe dovolacího soudu již dovodila, že potvrdil-li odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že shodně uzavřel, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován, pak skutečnost, že k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nečiní jeho rozsudek po obsahové stránce měnícím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura sešit 11, ročník 2003, pod poř. č. 190). Totéž lze vztáhnout i na případy, kdy se jedná o nedostatek aktivní legitimace účastníka řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není takovýto vztah, nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 80, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1398/2003) anebo i v případě, kdy odvolací soud uložil soudu prvního stupně odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1239s.). V dané věci rozhodl soud prvního stupně jinak oproti svému v pořadí prvnímu rozhodnutí, které bylo zrušeno odvolacím soudem. Odvolací soud však tehdy nevyslovil ve zrušujícím usnesení žádný právní názor, jen uložil soudu prvního stupně odstranit vadu v souvislosti s dokazováním. Posledním (v pořadí třetím) rozhodnutím pak rozhodl soud prvního stupně ve věci stejně jako v dřívějším bezprostředně předcházejícím (v pořadí druhém) rozsudku zrušeném odvolacím soudem. V dané věci proto nemůže být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvody podle §229 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jimiž soudům obou stupňů vytýká vadu řízení spočívající jednak v odnětí možnosti jednat před soudem (v důsledku nedodržení zásady dvojinstančnosti soudního řízení) a jednak v neprovedení navrženého důkazu. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a k vadám podle §229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávná skutková zjištění (že součástí textu smlouvy o budoucí smlouvě není údaj o lhůtě, do kdy má být budoucí kupní smlouva uzavřena a ani údaj o tom, ze kterých pozemků má být prodávaná část oddělena), uplatňuje tím rovněž nezpůsobilý dovolací důvod. Okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování je způsobilým dovolacím důvodem jen, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.). Tak tomu v dané věci není.
Dovolatel dále zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je smlouva o budoucí smlouvě neplatná pro neurčité označení předmětu kupní smlouvy. Výklad toho, kdy je předmět kupní smlouvy, je-li jím pozemek, ve smlouvě o smlouvě budoucí označen určitým způsobem je již v rozhodovací praxi soudů ustálen. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2000, zformuloval právní závěr, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě. Je-li písemná smlouva o převodu nemovitosti objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. V rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 593/7, pak dovolací soud vyjádřil názor, že označení pozemků ve smlouvě o smlouvě budoucí pouze údajem o katastrálním území a minimální výměře pozemků není určitým vymezením předmětu budoucí smlouvy a tento nedostatek nelze nahradit výkladem projevu vůle. V usnesení ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 135/2005 Nejvyšší soud dovodil, že za situace, kdy si účastníci smlouvy sjednali, že převáděné nemovitosti budou před uzavřením kupní smlouvy rozděleny na dvě části, z nichž jednu nabude do výlučného vlastnictví jeden z budoucích kupujících a zbývající část ostatní, nestačí z pohledu určitosti vymezení předmětu koupě, jsou-li specifikovány pozemkové parcely, jejichž budoucí části by měli budoucí kupující kupní smlouvou nabýt. Dále tam Nejvyšší soud dovodil, že tento nedostatek není zhojen ani ujednáním, že rozdělení pozemků zajistí společně budoucí kupující na své náklady, a to vyžádáním geometrického plánu, který bude součástí každého vyhotovení kupní smlouvy. Takové ujednání totiž řeší pouze technickou stránku věci, nevyplývá z něj však oprávnění budoucích kupujících, aby sami určili, kdo z nich se má stát vlastníkem té které konkrétní pozemkové parcely. V rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1497/2005, Nejvyšší soud vyslovil názor, že část pozemku - parcely, která má být předmětem kupní smlouvy, lze ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní identifikovat také tím, že jde o tu část původní parcely, která sousedí s dvěma jinými označenými parcelami, jednak tím, že zbývající neurčené hranice budou probíhat podle geometrického plánu a vyznačeny v terénu a na mapě tak, jak odsouhlasí prodávající i kupující. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 29. 12. 2000 v části týkající třetí osoby byl označen předmět kupní smlouvy pouze jako „tři parcely o výměře od 800 do 1000 m2 vzniklé na základě oddělovacích geometrických plánků od pozemků uvedených v článku I. smlouvy“. Orientačně stanovená výměra a absence jakýchkoliv údajů o poloze budoucích parcel (měly vzniknout oddělením části některého ze šesti pozemků) znemožňuje individualizaci části pozemku byť třeba i jiným způsobem ale tak, aby bylo i třetím osobám ze samotného textu předmětné smlouvy nepochybně zřejmé, jaká část pozemku je předmětem právního úkonu. Tato skutečnost ostatně nebyla známa ani samotným účastníkům smlouvy a vedla k tomu, že si třetí osoba vybrala nejlukrativnější část a zadala podle svého vlastního výběru zpracování geometrického plánu, čímž podle žalovaných snížila hodnotu zbytku pozemků. Takové vymezení předmětu kupní smlouvy nesplňuje požadavek určitosti, a proto se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil, pokud dovodil, že z tohoto důvodu je smlouva o smlouvě budoucí neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Řešení nastolené otázky tedy nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Dovolání ve věci samé tedy není přípustné.
Proti výrokům o nákladech řízení rovněž není dovolání přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným 1) a 2) a 4) až 12) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.860,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 825,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
V poměru mezi žalobcem a žalovaným 3) dovolací soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení rovněž podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na skutečnost, že žalovanému 3) v této fázi řízení náklady, na jejichž úhradu by měl právo vůči žalobci, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu