ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3876.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3876/2020-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik , se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému B. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vrbou, bytem v Táboře, Havanská 2812, o zaplacení 89 056 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 78/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 115/2020-197, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 115/2020-197, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 10 C 78/2018-158, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 89 056 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva žalobce podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), z důvodu umístění vodní nádrže ve vlastnictví žalovaného na pozemku žalobce není dán, neboť z komentářové literatury (viz komentář v právním informačním systému CODEXIS) vyplývá, že náhrada náleží vlastníkovi pozemku pouze v rozsahu odpovídajícím rozšíření již existujícího omezení jeho vlastnického práva, neboť případná omezení existující již v době nabytí pozemku měla být zohledněna v nabývacím titulu. Pokud tedy stavba vodního díla existovala již v době nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobcem a nebyla dále rozšiřována (což bylo v řízení prokázáno), a zatížení pozemku se tudíž nezvýšilo, náhrada podle §59a vodního zákona žalobci jakožto vlastníkovi pozemku nepřísluší. Uvedené vyplývá i z rozhodovací praxe dovolacího soudu, která připouští, že náhrada podle §59a vodního zákona nemusí být vlastníku pozemku přiznána vůbec, a to z důvodu nízké intenzity zásahu do jeho vlastnického práva – soud prvního stupně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, z něhož mimo kritérií, která je nutno zohlednit při stanovení výše náhrady, současně plyne, že nárok na náhradu podle §59a vodního zákona bez dalšího ex lege nevzniká. K zamítnutí žaloby soud prvního stupně vedla rovněž skutečnost, že si žalobce musel být vědom, že nabývá pozemek, na němž se nachází vodní dílo, k němuž svědčí vlastnické právo někomu jinému, a tedy i všech omezení z toho plynoucích. Současně také existence vodního díla nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně pro žalobce žádnou překážku, nýbrž je tomu právě naopak, neboť toto vodní dílo částečně plní zákonné povinnosti žalobce. Soud prvního stupně současně vytkl žalobci, že se nepokusil o dosažení dohody s žalovaným a na konci dvouleté lhůty se rovnou obrátil s žalobou na soud, což svědčí o vrchnostenském přístupu ze strany žalobce, který by naopak měl spolupracovat s žalovaným, a to např. spolupodílením se na některých nákladech v souvislosti s provozem vodního díla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 61 Co 115/2020-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se zabýval tím, zda vůbec lze §59a vodního zákona na právní vztah účastníků aplikovat, a to z pohledu okamžiku zbudování předmětného vodního díla. V řízení bylo zjištěno, že vodní dílo bylo zachyceno již na mapách z let 1764–1768 a nebylo prokázáno, že by následně došlo k rozšíření stavby; vodní dílo tedy existovalo již před účinností zákona č. 71/1870 čes. z. z. Pozemky, na nichž se vodní dílo nachází, byly v pozemkové knize zapsány jako veřejný statek, tedy majetek sloužící ke všeobecnému užívání, což se v té době týkalo nejen vodního toku, ale (na rozdíl od současného pojetí) i koryta vodního toku, od čehož se odvíjelo i oprávnění vodní dílo a pozemky pod ním užívat. Odvolací soud, vycházeje ze stanoviska č. 1 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 9. 11. 2012 k návrhu změny vodního zákona (dále jen „stanovisko expertní skupiny“), se zabýval účelem §59a vodního zákona v kontextu, v jakém bylo jeho znění přijímáno, a sice v reakci na znovuzavedení zásady superficies solo cedit v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ze stanoviska vyplývá, že vzhledem k tomu, že vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích museli po nabytí účinnosti vodního zákona včas vyřešit své poměry k vlastníkům pozemků, mají být vyřešeny případy, v nichž bylo vodní dílo zřízeno před 1. 1. 2002 a nebyly urovnány vzájemné poměry mezi vlastníky pozemků a vlastníky vodních děl, ale jen pokud vznikla podle §25 a §26 zákona č. 141/1950 Sb. nebo podle §119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. jako samostatné nemovité věci. Odvolací soud tak vyložil, že smyslem a účelem nově vloženého §59a vodního zákona bylo vypořádání náhrad pouze u těch vodních děl, která vznikla v režimu zákona č. 141/1950 Sb. nebo zákona č. 40/1964 Sb., které rozlišovaly vlastnictví pozemku a vlastnictví stavby, a uvedl, že toto ustanovení nemělo ambice vypořádávat vztahy přetrvávající z dob, kdy se oprávněnost a užívání vodního díla řídily pravidly užívání veřejného statku. Závěrem odvolací soud uvedl, že navíc za situace, ve které ze strany žalobce v době, kdy předmětné pozemky nabyl do svého vlastnictví, nebylo tvrzeno nic o neoprávněnosti stavby vodního díla, nelze mu nyní přiznat náhradu za omezení, které je způsobeno tím, že je povinen strpět na svých pozemcích historické vodní dílo.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda lze §59a vodního zákona aplikovat i na vodní díla vzniklá před účinností zákona č. 141/1950 Sb. Otázku předpokladů vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona posoudil odvolací soud podle žalobce nesprávně, neboť svůj právní názor založil výhradně na vlastním výkladu úmyslu zákonodárce při přijímání uvedené právní normy, přičemž vycházel ze stanoviska expertní skupiny, ze kterého podle odvolacího soudu vyplývá, že účelem nově vloženého §59a vodního zákona bylo vypořádání náhrad pouze u těch vodních děl, která vznikla v režimu zákona č. 141/1950 Sb. nebo zákona č. 40/1964 Sb., protože tyto zákony rozlišovaly vlastnictví pozemku a vlastnictví stavby. Se závěrem odvolacího soudu žalobce nesouhlasí, neboť má za to, že stanovisko expertní skupiny evidentně sloužilo pouze jako reakce na původní návrh znění §59a vodního zákona předkládaného ze strany Ministerstva zemědělství. V této souvislosti byla do ustanovení vložena „horní hranice“ vybudování vodního díla, tedy že se §59a vodního zákona bude vztahovat pouze na vodní díla vzniklá před 1. 1. 2002 (před účinností vodního zákona). Předmětem stanoviska však v žádném případě nebylo stanovení „spodní hranice“ vybudování vodního díla a z pouhé poznámky v rámci vysvětlení stanoviska v kontextu vzniku vodních děl za účinnosti zákona č. 14/1950 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb. (kterou žalobce chápe jako zdůraznění, že tato právní norma má dopadat na vodní díla, která jsou samostatnou nemovitou věcí, neboť za účinnosti těchto zákonů neplatila ve vztahu ke stavbám tzv. superficiální zásada) nelze dovozovat úmysl zákonodárce dále omezit možnost aplikace §59a vodního zákona pouze na tato vodní díla, aniž by to bylo výslovně zakotveno přímo do znění tohoto ustanovení, anebo alespoň uvedeno v důvodové zprávě. Žalobce uvádí, že jedinou rozhodnou skutečností pro přiznání náhrady podle §59a vodního zákona je, že je na pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku, a zda ke dni 1. 1. 2014 trvalo omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, za které dosud nebyla poskytnuta žádná náhrada. Co se týče závěru odvolacího soudu, že §59a vodního zákona nemá dopadat na vztahy přetrvávající z dob, kdy se oprávněnost a užívání vodního díla řídily pravidly užívání veřejného statku, má žalobce za to, že se jedná o příliš extenzivní výklad, a odvolací soud si tak právo v podstatě vytváří. Žalobce se dále neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, že pro přiznání náhrady za omezení vlastnického práva musela být ze strany žalobce neoprávněnost vodního díla tvrzena již v okamžiku nabytí vlastnického práva žalobce k zatíženým pozemkům, neboť tento závěr je opět založen pouze na vlastní úvaze odvolacího soudu a nemá oporu v žádné právní normě; tento závěr je navíc neslučitelný se závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, kde bylo uzavřeno, že pro posouzení nároku na náhradu není významné ani to, zda bylo vodní dílo zřízeno na cizím pozemku. Žalobce také uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo současně porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání žalobce za nedůvodné. Odvolací soud správně poukázal na stanovisko expertní skupiny, které je podle žalovaného třeba považovat za součást důvodové zprávy, neboť návrh konečné podoby znění §59a vodního zákona byl převzat právě z tohoto stanoviska. Nešlo tedy o vlastní výklad odvolacího soudu, nýbrž o výklad úmyslu zákonodárce. Názor žalobce, že jedinou rozhodnou skutečností pro posouzení oprávněnosti náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona je splnění podmínky, že na předmětném pozemku je umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku, nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, podle kterého je při posouzení oprávněnosti náhrady podle §59a vodního zákona třeba zohlednit i to, jakému právnímu režimu podléhala výstavba vodního díla. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále poukazuje na to, že nárok žalobce je již promlčen. Uvádí, že §59a vodního zákona nemůže dopadat na vodní díla nacházející se v korytech vodních toků, neboť tyto právní vztahy již byly zákonodárcem vyřešeny speciálním ustanovením §50 písm. c) vodního zákona s účinností k 1. 1. 2002, a zákonodárce tak nemohl opětovně zřídit věcné břemeno k pozemkům, ke kterým již zákonné věcné břemeno bylo zřízeno §50 písm. c) vodního zákona, a tudíž ani opětovně přiznat vlastníkům pozemků náhradu, resp. prodloužit promlčecí lhůtu k jejímu uplatnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání předkládá otázku, zda lze §59a vodního zákona aplikovat i na vodní díla vzniklá před účinností občanského zákoníku z roku 1950. Tato otázka podle žalobce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přičemž odvolací soud ji vyřešil nesprávně, protože žalobci náhradu za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona nepřiznal.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, ačkoliv se nejedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu do rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalobce byla tato otázka dovolacím soudem již vyřešena. To nicméně nemůže jít k tíži žalobce, který dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podával v době, kdy se skutečně jednalo o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech nevyřešenou.
Podle §50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
Podle §59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene a představují řešení situací existujících z dob před účinností současného vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv (a to formou jednorázové kompenzace); v případě §59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupné na www.nsoud.cz )], v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )].
S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., který do vodního zákona zařadil §59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle §59a vodního zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )].
Z výše citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že nárok na zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku, vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto není posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto jednorázovou náhradu nárok (samozřejmě pokud jsou splněny všechny podmínky pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona, tedy např. že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace), nýbrž stanovit až výši této náhrady.
Možností aplikace §59a vodního zákona ve vztahu ke starším vodním dílům vybudovaným ještě před účinností zákona č. 141/1950 Sb. (konkrétně se jednalo o vodní díla vzniklá před rokem 1948) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021 (dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí s odkazy na svou dřívější judikaturu připomenul, že ke vzniku zákonného věcného břemene (při naplnění hypotézy §59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc , pro futuro ) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Vlastník pozemku je tedy omezen existencí zákonného věcného břemene od 1. 1. 2014, ex nunc , pro futuro , a jednorázová náhrada ve smyslu §59a vodního zákona mu tak náleží za budoucí omezení vlastnického práva [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud v tomto rozhodnutí rovněž uzavřel, že §59a vodního zákona tak legalizuje vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002 na cizích pozemcích proto, že zákonodárce zjevně spatřuje významný veřejný zájem na jejich dalším zachování, přičemž kompenzace je pak pouze nutným důsledkem omezení vlastnického práva, ke kterému (nově) legalizací vodních děl na cizích pozemcích dochází. Doba vzniku vodního díla, jeho právní povaha v době vzniku, ani případné historické nároky právních předchůdců na náhradu za omezení vlastnického práva proto nejsou pro posouzení nároku na náhradu podle §59a vodního zákona relevantní; jde o náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vlastníku pozemku ke dni 1. 1. 2014, a to uložením (do té doby neexistující) povinnosti vodní dílo na svém pozemku strpět [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021 (dostupný na www.nsoud.cz )].
S ohledem na obsah výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je námitka žalobce zároveň i důvodná, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil v dovolání předkládanou otázku nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že §59a vodního zákona fakticky legalizuje stavby vodních děl nacházejících se na cizích pozemcích, a to za účelem jejich zachování z důvodu určitého veřejného zájmu. Není přitom rozhodné, zda se jedná o vodní dílo, které bylo neoprávněnou stavbou od samého počátku, tedy stavbu vodního díla, která byla vybudována na cizím pozemku bez právního důvodu již v době svého vzniku, či k takovému vodnímu dílu následně zanikl existující právní titul zakládající právo užívání pozemku (např. zánikem smlouvy, na jejímž základě byl vlastník vodního díla dosud oprávněn pozemek, na němž se toto vodní dílo nachází, užívat).
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu není pro aplikaci §59a vodního zákona rozhodující ani doba vzniku vodního díla či jeho právní povaha v době vzniku, z čehož lze dovozovat, že není rozhodující ani to, v režimu jakého občanského zákoníku toto vodní dílo vzniklo, potažmo zda v době vybudování tohoto vodního díla zrovna platila superficiální zásada či nikoliv. Dovolací soud do jisté míry rozumí, kam svým výkladem ohledně aplikace §59a vodního zákona omezující se pouze na vodní díla vzniklá za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., kdy ve vztahu ke stavbám neplatila zásada superficies solo cedit , odvolací soud směřoval. Odvolací soud měl patrně na mysli, že předpokladem pro to, aby vůbec nějaký spor o užívání pozemku, na němž se vodní dílo nachází, případně o náhradu za omezení vlastnického práva k tomuto pozemku způsobené umístěním a užíváním vodního díla, mohl vzniknout, je to, že stavba vodního díla není součástí tohoto pozemku, a že vlastník pozemku a vlastník vodního díla jsou od sebe odlišné osoby. Tento předpoklad, který si odvolací soud stanovil, je nicméně nesprávný, neboť nevyplývá ani ze zákona, ani ze soudní rozhodovací praxe, ani ze samotné logiky věci. Jak již bylo vysvětleno výše, zákon přiznává náhradu za omezení vlastnického práva vodním dílem, které je vlastník pozemku povinen na svém pozemku strpět (čímž zákon fakticky legalizuje stavbu vodního díla na cizím pozemku) do budoucna, tedy za omezení vlastnického práva, které bude trvat do té doby, dokud bude vodní dílo existovat. Pro přiznání náhrady proto nemůže být rozhodné, z jakého důvodu zanikl právní titul k užívání pozemku, případně zda absentoval od samého počátku, ani v režimu jakého zákona stavba vodního díla vznikla. Podstatné je, že jde o zákonem legalizovanou stavbu vodního díla, která není součástí pozemku. Přestože se mohlo odvolacímu soudu jevit, že se bude jednat právě o vodní díla vzniklá v režimu zákona č. 141/1950 Sb. či zákona č. 40/1964 Sb., které nezakotvovaly ve vztahu ke stavbám superficiální zásadu, a tyto stavby tak od počátku nebyly součástí pozemků, úvaha, že se náhrada podle §59a vodního zákona vztahuje jen a pouze na tato vodní díla, není správná, neboť některá vodní díla se do takového režimu mohla dostat i později bez ohledu na to, v jaké době a v režimu jakého zákona byla vybudována. Pokud by se například jednalo o vodní dílo vybudované vlastníkem pozemku v době před účinností zákona č. 141/1950 Sb., kdy se toto vodní dílo na základě v té době účinné právní úpravy stalo součástí pozemku, přičemž by po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., kdy zákonná úprava ve vztahu ke stavbám superficiální zásadu opustila a stavba vodního díla a pozemek se staly samostatnými nemovitými věcmi (byť zatím se stejným vlastníkem), a následně by došlo ze strany vlastníka pozemku a vodního díla ke zcizení stavby vodního díla, aniž by současně došlo ke zcizení pozemku, je situace v konečné fázi naprosto stejná, jakoby se jednalo o vodní dílo vybudované již v režimu zákona č. 141/1950 Sb., avšak rovnou jako (případně i neoprávněná) stavba na cizím pozemku. Na posouzení nároku na náhradu podle §59a vodního zákona proto skutečnost, v režimu jakého občanského zákoníku dané vodní dílo vzniklo, nemůže mít vliv.
Co se týče polemiky odvolacího soudu o veřejných statcích, tak s jeho závěry lze souhlasit potud, že z důvodu, že se v dřívější době jednalo o veřejný statek, bylo v té době umožněno i obecné užívání věci, jež byl vlastník povinen (v obecném zájmu) strpět. To ovšem neznamená, že má být touto optikou nahlíženo na takovou stavbu vodního díla i v současné době, neboť při posuzování nároku na náhradu za omezení vlastnického práva je obecně třeba vždy vycházet ze současného stavu věci (a nikoliv ze stavu, který zde byl před desítkami let) a na základě rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž ze stavu k 1. 1. 2014 [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (dostupný na www.nsoud.cz )]. „Neoprávněnost“ stavby vodního díla na pozemku žalobce ostatně potvrzuje i sám odvolací soud, když (nesprávně) uvádí, že žalobce měl omezení vlastnického práva a „neoprávněnost“ stavby namítat již v době, kdy k předmětným pozemkům nabýval vlastnické právo, a pokud tak neučinil, nárok na náhradu mu nemohl vzniknout.
Dovolací soud tedy závěrem shrnuje, že starší vodní díla nejsou z aplikace §59a vodního zákona principiálně vyloučena jen z toho důvodu, že byla vybudována v době, kdy platila ve vztahu ke stavbám superficiální zásada (tedy nikoliv za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., které naopak rozlišovaly stavby a pozemky jako samostatné nemovité věci), neboť do stejného režimu se stavba takového vodního díla mohla dostat i jiným způsobem (viz příklad uvedený výše). Obecně tedy lze i na tato starší vodní díla §59a vodního zákona aplikovat, přičemž na posouzení soudů v konkrétním případě pak je, aby zhodnotily, zda jsou naplněny podmínky pro přiznání náhrady podle tohoto ustanovení (například, zda nebylo omezení vlastnického práva již v minulosti kompenzováno či mezi účastníky nedošlo k dohodě o výši náhrady).
Dovolací soud má nicméně za to, že obecné předpoklady aplikace §59a vodního zákona byly v projednávané věci s ohledem na v řízení zjištěné skutečnosti splněny; odvolací soud se proto v dalším řízení bude zabývat již samotnou výší této náhrady a námitkami, které v průběhu řízení uplatnil proti nároku žalobce žalovaný.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II o nákladech řízení, který dovoláním sice nebyl dotčen, avšak je na rozhodnutí o napadeném výroku výrokem závislým ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu