ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3553.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3553/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně N. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Špotem, advokátem se sídlem v Berouně, Wagnerovo nám. 1541, proti žalovanému: Technické služby Rudná a. s. , IČO: 61673056, se sídlem v Rudné, Poštovní 133/4, zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o zaplacení částky 68.400,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 319/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2015, č. j. 27 Co 8/2015-186, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. října 2014, č. j. 8 C 319/2013-163, jímž byl co do základu v celém rozsahu shledán důvodný nárok žalobkyně na poskytnutí peněžité náhrady za užívání pozemků v jejím vlastnictví, jež jsou dotčeny stavbou vodního díla ve vlastnictví žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde odvolací řízení končí, nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaným dovoláním položená otázka (zda právní jednání zemědělské organizace coby tehdejší uživatelky pozemků dle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, mohlo vést k založení soukromoprávního titulu ke zřízení stavby – vodního díla na užívaných pozemcích ve vlastnictví třetí osoby) není relevantní, uzavírá-li současně odvolací soud v souzené věci, že „existence takového právního jednání – dohody (alespoň v konkludentní formě) o umístění předmětného vodního díla na předmětných pozemcích – ze strany jejich uživatele státního statku Jeneč rovněž nebyla prokázána.“
K současně zmiňované poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 o. s. ř. sluší se připomenout, že její nesplnění bylo by lze kvalifikovat nanejvýše jako vadu řízení, k níž ovšem dovolací soud (mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí) přihlíží toliko v případě přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Závěr založený na hodnocení okolností, že nebyla uzavřena dohoda, jež by zakládala občanskoprávní titul k umístnění stavby na cizím pozemku, je přitom skutkovým zjištěním, které nelze úspěšně zpochybnit dovoláním (jež lze podat toliko z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ostatně, sama otázka oprávněnosti stavby na cizím pozemku (nyní ve vlastnictví žalobkyně) z pohledu ustanovení §135c obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) není bez dalšího určující pro závěr, zda vlastníku pozemku přísluší náhrada za jeho užívání jinou osobou, bylo-li zjištěno, že v době, za kterou je žádána náhrada, zde občanskoprávní titul k užívání pozemku, zatíženému stavbou vodního díla ve vlastnictví žalovaného, není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových stránkách www.nsoud.cz ). Přitom i v případě vodních děl zřízených na cizím pozemku, legalizovaných zákonem (srov. §59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014), stanoví zákon povinnost vlastníka stavby k náhradě (srov. čl. LV – přechodná ustanovení – zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva).
Pro rozhodnutí o věci mezitímním rozsudkem nejsou (nemohou být) významné ani žalovaným současně uplatňované okolnosti o rozsahu omezení vlastníka pozemku stavbou ve vlastnictví jiného (a současně i výše prospěchu žalovaného), jejichž posouzení se může projevit právě při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobkyně (a bezdůvodného obohacení žalovaného).
Relevantní není ani argumentace žalovaného zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve vazbě na soudem učiněná skutková zjištění o termínu zhotovení (dokončení) stavby („podzim 1991“), při současném připomenutí, že posuzovaná věc postrádá „rozměr restituční“, jestliže vlastnické právo na stát v rozhodné době nepřešlo (a kdy i dovolatelem zmiňované ustanovení §22 odst. 7 zákona o půdě řeší vypořádání nároků vlastníka pozemku, na němž je stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu, v situaci, kdy má vlastník pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad podle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb.).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu