ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3976.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3976/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce M. M. , bytem v K., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163/185, proti žalované P. M. , bytem v K., zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 40, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 142/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č. j. 30 Co 112/2011-209, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č. j. 30 Co 112/2011-209, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 7 C 142/2008-177, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 7 C 142/2008-177, rozhodl, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, se přikazuje žalované domácí kino zn. T. v hodnotě 2.000,- Kč. Žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 811.000,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 3. 10. 2007. O vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) se účastníci po rozvodu nedohodli. Žalobce podal před uplynutím tříleté lhůty od zániku manželství žalobu na vypořádání SJM. V průběhu řízení učinili účastníci nesporným, že ke dni rozvodu manželství z movitých věcí náleželo do SJM pouze domácí kino v hodnotě 2.000,- Kč, které užívala žalovaná; proto jí ho soud přikázal do výlučného vlastnictví. V průběhu řízení se účastníci také dohodli, že výlučnou uživatelkou družstevního bytu o velikosti 3 + 1 Stavebního bytového družstva O. v K. bude žalovaná, která byt užívá. Na její podíl soud započetl hodnotu členských práv vážících se k tomuto bytu. Při stanovení hodnoty členských práv soud vyšel ze znaleckého posudku a stanovil hodnotu částkou 1.650.000,- Kč. Do SJM zahrnul i hodnotu osobního automobilu F. B., zakoupeného za trvání manželství účastníků, který byl v důsledku trestné činnosti žalovanému zabaven. Jeho hodnotu stanovil s ohledem na stáří vozidla a ceny obdobných vozidel uváděných na internetových stránkách autobazarů částkou 30.000,- Kč a započetl ji na podíl žalobce. Soud prvního stupně stanovil celkovou hodnotu majetku náležícího do SJM částkou 1.682.000,- Kč. Z toho žalovaná dostává majetek v hodnotě 1.652.000,- Kč a žalobce v hodnotě 30.000,- Kč. Žalované pak uložil, aby zaplatila žalobci na vyrovnání jeho podílu 811.000,- Kč. Neshledal důvody pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů účastníků, jak požadovala žalovaná s poukazem na to, že se zasloužila o udržení a zhodnocení majetku v SJM v období, kdy byl žalobce po dobu delší než sedm let ve výkonu trestu odnětí svobody v Itálii. Uvedl, že pro postup podle §149 odst. 2 občanského zákoníku není relevantní, zda žalobce byt udržoval a zda ho užíval či nikoliv.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 30 Co 112/2011-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že správně aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku týkající se SJM a vycházel z rovnosti podílů účastníků. Odvolací soud posuzoval námitku žalované, že se soud prvního stupně měl odklonit od rovnosti podílů účastníků, neboť se zasloužila o zhodnocení a udržení majetku v době, kdy žalobce byl po dobu delší než sedm let ve výkonu trestu odnětí svobody v I. Odvolací soud dospěl k závěru, že se uvedená příčina nepromítla negativně do nabytí a udržení majetku účastníků, tedy do nabytí a udržení členského podílu v bytovém družstvu, neboť k jeho nabytí došlo dříve, než žalobce nastoupil výkon trestu odnětí svobody, tedy skutečnost namítaná žalovanou nemohla mít na nabytí této majetkové hodnoty vliv. Mimo to mezi účastníky je nesporné, že žalobce zaslal žalované v období od ledna 2001 do září 2006 celkem částku 209.759,- Kč (čl. 101). Soud uvěřil tvrzení žalobce, že tyto finanční prostředky byly určené jak na výživu syna (vyživovací povinnost nebyla upravená soudním rozhodnutím), tak na provoz domácnosti, tedy i udržení členského podílu v družstvu. Přestože v uvedeném období byl podíl žalované na udržení majetku větší než podíl žalobce, nejde o tak mimořádný případ, aby byl důvodem k odklonění se od rovnosti podílů účastníků. V tomto směru odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétně na rozsudek ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, a ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004. Soud prvního stupně nepochybil, pokud nehodnotil doklad o platbách žalované za bydlení v předmětném bytě poukazovaných na účet Stavebního bytového družstva O. K., neboť v těchto platbách je zahrnuto nejen nájemné, ale také zálohové platby za plnění poskytovaná s užívání bytu. Rovněž platba žalované ve výši 50.000,- Kč na zaplacení obhájce žalobce v I. není platbou, která by měla souvislost se zachováním a udržením majetku v SJM. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na doplnění dokazování dotazem na družstvo, kolik zaplatila v období, kdy byl žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody, na nájemném a do fondu oprav, neboť důkaz považoval za nadbytečný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012. Sb. – dále „o. s. ř.“, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje především v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena obdobná otázka týkající se odklonu od rovnosti podílů manželů při vypořádání jejich zaniklého společného jmění, kdy jeden z manželů je po delší dobu ve výkonu trestu odnětí svobody. Zatím byla řešena tato otázka v případě, kdy vrcholový sportovec vyvíjel nadstandardní úsilí nejen ke zlepšení své sportovní kariéry, ale především se významně podílel na nabytí společného majetku. Podle „Komentáře k Občanskému zákoníku I, Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Praha 2008, str. 882“, může být důvodem k odklonu od rovnosti podílů manželů i výkon trestu odnětí svobody.
Žalovaná nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že neshledal ve smyslu §149 odst. 3 obč. zák. důvod pro odklon od zásady rovnosti podílů manželů na majetku náležejícího do SJM. Je toho názoru, že uvedené ustanovení lze použít i na běžnou domácnost, kde manželé dosahují běžných příjmů, avšak zajištění a udržení majetku se děje pouze za zvýšeného úsilí jen jednoho z manželů, jak je tomu i v tomto případě. Žalovaná po dobu 7 let trvajícího výkonu trestu odnětí svobody žalobce financovala nejen společnou domácnost, výživu syna, hradila nájem a příspěvky do fondu oprav a všechny další společné závazky. Finančně jí musela vypomáhat její matka. Sama musela vyvinout zvýšené úsilí, aby zajistila chod domácnosti, finanční závazky a potřeby syna, který v té době nastoupil na střední školu. Zadlužila se a musela pracovat přesčas, aby tuto situaci zvládla s jediným příjmem z pracovního poměru. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že pokud jde o družstevní byt, kdy členský podíl nabyli účastníci ještě před nástupem žalobce do výkonu trestu odnětí svobody, není tato okolnost důvodem pro odklon od zásady rovnosti podílů při vypořádání SJM. Je opačného názoru a má za to že výkon trestu odnětí svobody žalobce bezpochyby může výši podílů ovlivnit. Poukazuje též na to, že žalobce po propuštění z výkonu trestu do rozvodu manželství soustavně pracoval, přičemž však na nájem a do fondu oprav ničím nepřispíval, a opět to byla žalovaná, která svým zvýšeným úsilím zajišťovala udržení společného majetku. Je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby za této situace byly podíly účastníků na majetku v SJM stejné. Judikaturu, ze které by se podával opak, považuje za zastaralou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět o. s. ř.“). Rozsudek odvolacího soudu byl vydán 29. 6. 2011 a podle čl. II bodu 7 tohoto zákona dovolání proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Zákon č. 404/2012 Sb. nabyl podle čl. VII účinnosti 1. 1. 2013. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť otázku tzv. disparity podílů na majetku v SJM ve vztahu k péči o rodinu a zásluhám o nabytí společného majetku řeší v rozporu s hmotným právem.
Při soudním vypořádání zaniklého SJM se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§149 odst. 3 obč. zák.).
Podobným případem se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011; z právního názoru tam zaujatého vychází i v této věci.
Občanský zákoník pro vypořádání zaniklého SJM stanoví pravidla, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé. Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. Při vypořádání tak soud musí „rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti“ (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). „Praxe nepřehlíží ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ (Bičovský J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Linde Praha, a. s., 1993, s. 204).
Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny - důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To ovšem platí i v případě, že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku protiprávního jednání a následného uvěznění. Jinak řečeno, takovou situaci je třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je třeba vždy zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.
Lze dodat, že z podobných východisek vyšel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010, publikovaném např. v informačním systému ASPI ve kterém vyslovil, že „hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě podílů při vypořádání SJM soudem“.
V dané věci to znamená, že pro odchýlení od zásady rovnosti podílů byla významná okolnost, že žalobce byl delší dobu ve výkonu trestu odnětí svobody; po tuto dobu pochopitelně nemohl zajišťovat péči o rodinu a společnou domácnost. Zasílal sice žalované peníze, nicméně pokud se částka 209.759,- Kč zaslaná žalobcem z výkonu trestu dělí 7 lety, vychází zhruba platba ve výši 30.000,- Kč za rok: protože tato částka měla podle zjištění odvolacího soudu, ze kterého dovolací soud vychází, zahrnovat jak výživné na syna, tak i platby na provoz domácnosti a na udržení společného majetku, je nanejvýš pravděpodobné, že podíl žalované na udržení společného majetku i na zajišťování potřeb syna účastníků byl vyšší, než podíl žalovaného (v tomto směru učiní soud prvního stupně potřebná zjištění). K tomu je třeba ještě přičíst to, že v této době byla na žalované výlučná osobní péče o syna účastníků (viz zákonné kritérium „jak se každý z manželů staral o rodinu“). Konečně není ani nevýznamné, že žalovaná musela vynaložit na odměnu obhájce žalobce v trestním řízení (patrně ze společného jmění) částku 50.000,- Kč. Částka takto vynaložená jen v důsledku protiprávního jednání účastníka je z hlediska společného jmění vynaložena nad rámec obvyklého hospodaření; proto je k ní třeba při úvaze o výši podílů přihlédnout.
Rozhodnutí odvolacího soudu, který uvedené skutečnosti považoval za nevýznamné, tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu