ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4065.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4065/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740, proti žalovanému L. C., zastoupenému JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o uložení povinnosti zdržet se užívání pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 195/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 6 C 195/2011-188, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby uložil žalovanému povinnost zdržet se jakéhokoli dalšího užívání pozemků žalobce v k. ú. M. Ž., blíže označených ve výroku rozsudku. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 800,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 27 Co 104/2014-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady nákladů činí 11 600,- Kč a ve zbylém rozsahu výrok II. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že soud prvního stupně – v souladu s žalobním návrhem - posuzoval věc jako vlastnickou žalobu podle §126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.); odvolací soud věc posuzoval již podle §1042 nového občanského zákoníku č 89/2012 Sb. („o. z.“). Nejde o normy obsahově odlišné. Pokud judikatura k obč. zák. 1964 pojednávala o rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1, lze ji – pokud šlo o zneužití práva - přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle §8 o. z.
Dovolatel spatřuje zásadní otázku v tom, zda lze užívání pozemků ve vlastnictví žalobce pro soukromé účely žalovaného, jenž je užívá bez právního důvodu a za výslovného nesouhlasu žalobce, možné postavit nad ochranu vlastnického práva žalobce, resp. považovat požadovanou ochranu vlastnického práva za rozpornou s dobrými mravy.
Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99). „Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5309). Dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu lze vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci „pro tentokrát“ zamítnout za zjevně nepřiměřenou. Je třeba vzít do úvahy, že sám žalovaný pozemek neužívá, podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jimiž je dovolací soud vázán, pouze jím chovaná zvěř vniká na pozemek žalobce a spásá jej; nebylo prokázáno, že by tak byl žalobce nějak poškozován, že by zvěř bránila ve využití pozemku, které by mu přineslo prospěch; naopak zvěř napomáhá tím, že spásá nízký porost, udržení pozemků v souladu s plánem péče tamní přírodní rezervace.
Dovolatel dále klade otázky, je-li pro posouzení, zda poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobce, relevantní zkoumat, jaké využití by v případě jejich zpřístupnění žalobce zamýšlel, a konečně, je-li možné nevyhovět vlastnické žalobě, když žalovaný ani netvrdí, že by do vlastnického práva žalobce zasahoval na základě nějakého svého práva, buď věcného, obligačního nebo vyplývajícího přímo ze zákona. Na to kladně odpovídají judikáty citované shora; navíc zpřístupnění pozemku nebylo předmětem řízení (ostatně žalovaný tvrdil, že se nebrání tomu, aby žalobce k přístupu využíval jeho cestu).
Je tedy zřejmé, že otázky vytýčené dovolatelem nemohou založit přípustnost dovolání; rozhodnutí dovolacího soudu, na která odkazuje, se týkají jiných skutkových i právních situací. Jen na okraj dovolací soud poznamenává, že ze skutkových zjištění se nepodává, že by žalovaný zvěř na pozemcích žalobce přímo pásl, že by ji tam hnal nebo že by jinak pozemek přímo užíval. Nicméně dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se nemohl zabývat otázkou, zda nebylo na místě věc posoudit spíše podle §127 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. §1013 odst. 1 o. z. č. 89/2012 Sb.; ostatně takové posouzení by nemohlo přinést pro žalobce příznivější výsledek.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky §237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu