ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4125.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4125/2017-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. N. , zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti žalované J. H. , zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 316/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, č. j. 21 Co 36/2017-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2016, č. j. 4 C 316/2015-57, zamítl návrh, aby soud zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 C 37/2011-198, kterým byl schválen smír v řízení o vypořádání společného jmění manželů (výrok I.). Dále zamítl návrh, aby soud odložil vykonatelnost označeného usnesení o schválení smíru a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 21 Co 36/2017-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se při řešení právní otázky, „zda soudem schválený smír ve věci vypořádání společného jmění manželů, který nedopatřením v souvislosti s písemným vyhotovením jeho návrhu i v rámci následného schválení neobsahuje vypořádání konkrétní nemovitosti, jež byla předmětem řízení o vypořádání SJM a ohledně které účastníci neprojevili vůli tuto nemovitost v rámci smíru nevypořádat, je způsobilým důvodem ke zrušení usnesení soudu o schválení smíru ve smyslu ust. §99 o. s. ř.“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání vymezuje právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. Cpj 44/86 (uveřejněného pod č. R 16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, dovozuje, „že účastníci mají v případě, že nechtějí smírem řešit celý předmět řízení, dát tuto vůli najevo s tím, aby o tomto zbývajícím rozsahu soud samostatně rozhodl.“
Ve věci vedené před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 37/2011 bylo předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů (dále také jako „SJM“), a to včetně pozemku v k. ú. T. (dále též jako „předmětný pozemek“). Soudem schválený smír, kterým bylo soudní řízení ukončeno, však tuto majetkovou hodnotu (předmětný pozemek) neobsahuje. Dovolatel usuzuje, že předmětný pozemek měl být soudem vypořádán, i když nebyl uveden v návrhu smíru, neboť postačuje, že jej účastníci výslovně učinili předmětem řízení o vypořádání SJM. Nápravu tohoto stavu spatřuje žalobce v postupu podle §99 o. s. ř.
Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. Cpj 44/86, plyne, že „obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o disposici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto disposici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním (§92 o. z.), popřípadě dohodou o vzdání se práva (§91 o. z.) apod. Smír se však může týkat i části nároku, zejména je-li tu přípustný mezitímní rozsudek. Protože např. podle ustanovení §90 o. z. se může dlužník s věřitelem dohodnout, že mu místo toho, co byl povinen plnit, poskytne plnění jiné, přičemž původní dluh zanikne je třeba, aby bylo také procesně jasné, zda se uzavřeným smírem řeší celý zažalovaný nárok nebo jen jeho část; v druhém z těchto případů je třeba o zbývající části rozhodnout.“
Na výše uvedené stanovisko odkázal Nejvyšší soud i ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 (toto a další rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), kdy naznal, že „smír v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že by do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků.“
V usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání (§585 až 587 obč. zák., §326 zákoníku práce), privativní novace (§570 až 572 obč. zák., §326 zákoníku práce), započtení (§580 až 582 obč. zák. §358 až 364 obch. zák. a §326 zákoníku práce) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§574 obč. zák.). Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení (může se týkat právního vztahu, který nebyl předmětem řízení); vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Schválením smíru se řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení, dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo, a aby o něm bylo rozhodnuto (viz Drápal, L., Bureš, J., Občanský soudní řád I, II, C. H. BECK, 2009, str. 642 a násl.).“
V posuzované věci bylo vypořádáno společné jmění účastníků řízení smírem, ve kterém nebyl zahrnut pozemek, k. ú. T. Žalobce učinil tuto nemovitost předmětem vypořádání v žalobě, ale neuvedl ji v návrhu smíru ze dne 21. 1. 2015 (což právní zástupce žalobce sám potvrdil v e-mailu ze dne 14. 4. 2015 adresovaném právní zástupkyni žalované). Protože při uzavírání smíru nedali účastníci najevo, že chtějí v daném řízení pokračovat a předmětnou nemovitost vypořádat, řízení skončilo schválením smíru. Oproti dovolatelovu přesvědčení z citované judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že předmětný pozemek nebyl vypořádán na základě uzavřeného soudního smíru, jeho neplatnost nezakládá.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že soudní praxe dospěla k závěru, že společné jmění manželů lze vypořádat na základě více právních skutečností. Ohledně části majetku může být uzavřena dohoda, část může být vypořádána na základě soudního rozhodnutí a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 396/2012).
Výše uvedenou judikaturu lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Podle §99 odst. 3 věty první o. s. ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Řízení pod sp. zn. 9 C 37/2011 vedené u Okresního soudu ve Znojmě je proto pravomocně skončeno. Pozemek, k. ú. T. nebyl v tomto řízení vypořádán, a proto je v podílovém spoluvlastnictví účastníků na základě nevyvratitelné domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud neodložil vykonatelnost usnesení o schválení smíru v řízení o jeho zrušení. Tato námitka dovolatele však neobstojí.
Především dovolací soud konstatuje, že žalobce v souvislosti s touto námitkou vůbec nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Již z tohoto důvodu je dovolání v této části nepřípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že občanský soudní řád výslovně umožňuje soudu odložit vykonatelnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, pouze pokud soud rozhoduje o žalobě na obnovu řízení, o žalobě pro zmatečnost nebo o dovolání (srov. §235c a §243 písm. a) o. s. ř.). V řízení o zrušení usnesení o schválení smíru možnost odložit vykonatelnost takového usnesení upravena není.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu