ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5170.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5170/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. G. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované M. G., zastoupené advokátkou, o zrušení soudního smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 50/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co 206/2007-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 18 C 50/2006-232, zamítl „návrh na zrušení soudního smíru, schváleného usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 C 665/2003-63, jímž byl schválen smír účastníků o vypořádání společného jmění manželů“; dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co 206/2007-264, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnosti opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Účastníci vypořádali zaniklé společné jmění manželů (SJM) nejprve dohodou; žalovaná později podala návrh na vypořádání SJM a tvrdila, že tato dohoda je neplatná. Řízení o vypořádání SJM bylo ukončeno soudním smírem, který však napadl žalobce podle §99 odst. 3 OSŘ u soudu; shora uvedenými rozsudky byla jeho žaloba zamítnuta. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a předestřel k posouzení tři právní otázky, které podle jeho názoru činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud se však s jeho právním názorem neztotožňuje.
K otázce, zda lze v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů do soudního smíru zahrnout i nemovitost již dříve mezi účastníky vypořádanou, dovolací soud uvádí: Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem (§99 odst. 1 OSŘ, věta první). Soudní smír je procesní dohoda účastníků, která může mít, týká-li se uplatněných soukromoprávních nároků, i právní důsledky v oblasti práva hmotného; zpravidla jde o narovnání (§585 ObčZ), může však jít například i o nepojmenovanou smlouvu (§51 ObčZ). Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat. Předmětem soudního smíru mohou být podle konstantní judikatury i věcná práva (tak tomu bylo ve věci publikované jako R 49/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv jen práva závazková.
V soukromém právu se v souladu s pravidlem, že co není zakázáno, je dovoleno, prosazuje zásada smluvní volnosti účastníků hmotněprávních vztahů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). To lze vztáhnout i na soudní smír, který je právní skutečností (smlouvou) občanského práva hmotného a v oblasti práva procesního jde o žádoucí způsob řešení sporu mezi účastníky.
Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 18 C 665/2006, bylo vedeno řízení o vypořádání společného jmění účastníků; žalobkyně opřela návrh na vypořádání o tvrzení, že účastníci sice uzavřeli 15. 3. 2001 dohodu o vypořádání společného jmění, tato dohoda však měla být neplatná. Žalobkyně uvedla čtyři důvody, ze kterých neplatnost dovozovala. Mezi účastníky tak vznikl spor ohledně nároků, nimiž byli oprávněni disponovat a nic nebránilo tomu, aby tento spor ukončili soudním smírem, jak posléze učinili.
Otázka, zda předchozí dohoda o vypořádání společného jmění byla platná či nikoliv a zda na jejím základě nabyl žalobce vlastnické právo ke čtyřem nemovitostem, které se pak staly předmětem smíru, je za této situace ve vztahu mezi účastníky smíru nevýznamná. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou dispoziční a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku (v dané věci ohledně nároku na vypořádání SJM) smír a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o které opírají uplatněný nárok (v dané věci by šlo o skutečnosti způsobující neplatnost zmíněné dohody) ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim důkazy, soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu s hmotným právem. V dané věci žalovaný (v tomto řízení dovolatel) nepopřel žalobkyní tvrzenou neplatnost předchozí dohody ani tvrzení žalobkyně, o které se neplatnost opírala, a přistoupil na opětovné vypořádání SJM soudním smírem.
Je skutečností, že je tu určitý rozpor mezi tvrzením, obsaženým v bodě V. smíru, že účastníci dohodou ze dne 15. 3. 2003 ve znění dodatků „vypořádali částečně“ SJM i k nemovitostem tam uvedených včetně těch několika pozemků, které se pak v bodě I. smíru přikazují do vlastnictví žalobkyně, nicméně při výkladu upřednostňujícím platnost smlouvy (zde smíru) tato skutečnost není pro posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že oba účastníci (byť dovolatel konkludentně) uznali spornost toho, že SJM bylo již plně vypořádáno a vyjádřili jasnou vůli, aby sporné čtyři pozemky byly nadále ve vlastnictví žalobkyně (v tomto řízení žalované). To, že šlo již o převod z výlučného majetku žalobce do majetku žalované tak zůstává jeho tvrzením, ke kterému v důsledku jeho procesního postupu ve věci sp. zn. 5 C 665/2003 nejen že nemusel, ale ani nemohl přihlížet, protože nebylo vzneseno.
Nelze tedy dovodit, že předmětem smíru byla i nemovitost již dříve mezi účastníky platně vypořádaná. Proto tedy takto vymezená právní otázka neměla pro tento spor zásadní význam. Kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů.
Na okraj lze uvést, že judikatura již v minulosti zaujala názor: „Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o disposici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto disposici…V těch případech, v nichž by jinak smlouva vyžadovala ke své účinnosti registrace státním notářstvím, nahrazuje registrací usnesení, jímž se smír schvaluje“. (R 16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto smír v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že by do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků.
K odkazu dovolatele na některá starší rozhodnutí, která zdůrazňovala aktivitu soudů při zjišťování skutkového stavu věci a omezovala dispoziční práva účastníků dovolací soud poznamenává, že jde o rozhodnutí vydaná před rokem 1990, tedy v době, kdy byla omezena jak zásada projednací, tak i dispozitivní volnost subjektů občanského práva hmotného, a proto jsou dnes použitelná jen částečně.
Dovolacímu soudu je dále předkládána otázka, zda při schvalování smíru, jehož předmětem je vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, přičemž společné jmění manželů bylo již částečně i ve vztahu k nemovitosti vypořádáno dohodou účastníků, musí soud respektovat §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem.
V dané věci vyšly soudy ze zjištění, které dovolatel nepopírá, že sporné nemovitosti byly součástí jejich společného jmění a poté byly vypořádány dohodou, jejíž platnost byla sporná. Přesto bylo namístě opatřit výpis z katastru nemovitostí za účelem zjištění, zda účastníci jsou oprávněni se spornými pozemky disponovat a tedy je zahrnout do smíru; v tomto směru je stále částečně použitelné rozhodnutí publikované jako R 49/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto případě však mohlo jít jen o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; samotná skutečnost, že v katastru nemovitostí by byl jako vlastník zapsán žalobce (v řízení 5 C 665/2003 žalovaný) přece nevylučovala neplatnost dohody, na jejímž základě byl takto zapsán, ani to, že pozemky byly součástí SJM, a navíc dokládala právo účastníka smíru s tímto pozemkem disponovat.
Nemovitosti byly v soudním smíru popsány v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, C 837: „Individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu musí být u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci nemovitostí) provedena uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti leží“. Nebylo tu tedy nic, co by bránilo schválení smíru. Ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, výslovně upravuje činnost katastrálního úřadu, nikoliv soudu. Dovolatelem vytyčená otázka zřejmě vychází z jeho názoru, že soud neměl smír schválit, když jako vlastník některých pozemků byl již v katastru nemovitostí zapsán on, nicméně vzhledem k tomu, že jeho názor dovolací soud nesdílí (viz výše), ztrácí takto vymezená otázka pro tento konkrétní spor význam.
Dovolatel požaduje, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda při schvalování smíru musí soud přihlížet i k předpisům práva daňového, konkrétně k ustanovením zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Soudy v nalézacím řízení však neučinily zjištění, že by vůle účastníků směřovala k obcházení daňových předpisů a tvrzení dovolatele tak zůstalo osamoceno; to, že do soudního smíru byly zahrnuty pozemky vypořádané již dříve dohodou, jejíž platnost byla zpochybněna, ještě neznamená, že by šlo o obcházení daňových předpisů. Jestliže snad dovolatel takový úmysl měl, nemůže se jej nyní v souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans auditur“ v občanském soudním řízení dovolávat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96). Má však možnost obrátit se s žádostí o vyvození daňových a sankčních důsledků na příslušný finanční úřad, který věc posoudí ve vlastní kompetenci. Tato otázka nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokátky za její právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu