ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4229.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4229/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K. , zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 33, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 65a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 C 106/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2015, č. j. 37 Co 8/2014-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 568,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Ježka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. července 2013, č. j. 2 C 106/2011-293, vypořádal společné jmění manželů (dále „SJM“) - účastníků řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 37 Co 8/2014-347, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a výrok II. změnil tak, že výše úvěru činí k 9. dubnu 2015 částku 143 483,72 Kč (výrok II.). Výrokem III. soud změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 1 365 482,96 Kč. Výrokem IV. soud rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného i procesního práva, na jejichž posouzení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázka vypořádání vnosů do SJM je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Důvodem podání dovolání je podle žalovaného nesprávné právní posouzení věci (§241a o. s. ř.). Namítá, že se odvolací soud nezabýval všemi zjištěnými skutečnostmi, případně se jimi zabýval jen částečně; toto tvrzení nijak nekonkretizuje, pouze poukazuje na to, že odvolací soud považoval kvůli náhodné shodě jmen navrženého svědka za jeho bratra. Dále namítá, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s odvolacími důvody, které uplatnil (aniž by toto tvrzení konkretizoval). Navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nebyly ani vymezeny dovolací důvody podle §241 odst. 2 o. s. ř. Navrhuje proto odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení ve věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále „o. s. ř.“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na §243f odst. 3 o. s. ř., odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 1 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolací soud připomíná, že i v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací; to se projevuje i v tom, že nestačí, aby dovolatel vyslovil nesouhlas s určitým právním názorem či postupem dovolacího soudu, ale je nutné, aby konkrétně uvedl, proč toto řešení považuje za nesprávné. Je třeba i konkrétně uvést, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání; dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Nestačí obecně uvést, kterou otázku odvolací soud nesprávně řešil, čímž by vznikla povinnost dovolacího soudu toto řešení ze všech možných hledisek přezkoumat.
Má-li tedy být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupné rovněž na www.nsoud.cz , stejně jako další citovaná rozhodnutí dovolacího soudu)].
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci dovolatel nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva tak, jak to vyžaduje zákon a výše uvedená judikatura dovolacího soudu; neuvedl ani, jakou judikaturu dovolacího soudu považuje za rozpornou. Samotný text dovolání je převážně rekapitulací dosavadního průběhu sporu. Přesto, že dovolatel uvádí jako důvod podání dovolání nesprávné právní posouzení věci podle §241a o. s. ř., jediné, co se z dovolání snad podává, je zpochybňování skutkových zjištění nalézacích soudů o vnosech dovolatele. Co se týká tvrzených vnosů dovolatele, krajský soud se jimi zabýval, nicméně vzal zjištěný skutkový stav soudu prvního stupně za správný a tvrzené vnosy nepovažoval za prokázané. K tomu se uvádí, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozporování skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud neshledal ani odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe.
Vzhledem k uvedenému nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu