ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4276.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4276/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovanému R. B., zastoupenému JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem v Praze 5, Grafická 22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 4/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 426/2013-386, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 426/2013-386, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2012, č. j. 10 C 4/2007-330, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2012, č. j. 10 C 4/2007-330, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci označené pod položkami 1) až 16) v celkové hodnotě 15 000,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného dům č. p. 10 na pozemku parc. st. č. 46 a pozemky parc. st. č. 46 – zastavěná plocha a parc. č. 12/1 – zahrada v k. ú. L., obec T., v hodnotě 1 550 000,- Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 687 603,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a doplatku soudního poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 7. 9. 2006. Účastníci koupili 18. 2. 1992 do společného jmění manželů („SJM“) dům č. p. v L. s pozemky. Žalovaný na koupi nemovitostí vynaložil ze svého výlučného majetku 79 987,- Kč. Dům v L. 27. 8. 2007 vyhořel. Pojistné plnění za vykradení domu, poškozenou střechu stodoly a vyhoření domu žalovaný obdržel až po zániku manželství. Finanční nároky, které žalovaný v řízení uplatňoval, mezi nimiž mimo jiné požadoval k vypořádání náklady vzniklé mu od května 2005 v souvislosti s dojížděním z uvedené nemovitosti do Prahy, soud vyloučil k samostatnému řízení. Dále soud zjistil, že žalobkyně za trvání manželství dne 5. 5. 2006 koupila pozemek v k. ú. V. zapsaný na LV č. 377 za kupní cenu 2 288,- Kč. Částku si půjčila od svého současného manžela J. H. Obvyklou cenu nemovitostí v k. ú. L. znalec stanovil částkou 1 550 000,- Kč.
Soud prvního stupně ohledně pozemku v k. ú. V. uzavřel, že žalobkyně se za trvání manželství stala jeho výlučnou vlastnicí, protože kupní cenu zaplatila z peněz, které si půjčila na jeho zakoupení, tedy ze svých výlučných prostředků. Pojistná plnění v souvislosti s pojistnými událostmi v domě v L. (čl. 110) vyplacená žalovanému až po rozvodu manželství, soud do majetku v SJM nezahrnul. Nemovitosti v k. ú. L. soud přikázal do vlastnictví žalovaného, který je po rozvodu užíval. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud vyšel z ceny nemovitostí v k. ú. L. před požárem.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 426/2013-386, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odvolací námitce žalovaného, že nemovitost v k. ú. L. v roce 2007 vyhořela, a tato skutečnost měla být zohledněna v jejím ocenění, odvolací soud uzavřel, že k této námitce nelze přihlédnout, neboť k požáru došlo v době po zániku SJM, ale před jeho vypořádáním, a v té době to byl žalovaný, kdo nemovitost užíval. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 nepovažoval za případný, neboť tímto rozhodnutím byla řešena jiná situace. Ani námitku, že znalec měl zohlednit (budoucí) náklady na zbourání stodoly, která mu byla přikázána, nepovažoval za důvodnou, neboť vzhledem k technickému stavu znalec stanovil její „nulovou“ cenu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pozemek ve V. je ve výlučném vlastnictví žalobkyně a nenáleží do SJM. Žalobkyně v době koupě již se žalovaným nežila a peníze na kupní cenu si půjčila od svého tehdejšího přítele, současného manžela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Soudy nesprávně zahrnuly nemovitosti v L. do majetku náležejícího do společného jmění manželů. Dovolatel má za to, že prokázal, že nemovitosti byly pořízeny z jeho výlučných prostředků.
Dále vytýká soudům, že pochybily při stanovení hodnoty předmětných nemovitostí v L. a vypořádacího podílu z nich. Nezohlednily skutečnost, že dům č. p. v průběhu řízení o vypořádání SJM vyhořel, byl závažně poškozen a následně úplně zničen. To se stalo v době, kdy oba účastníci byli jeho spoluvlastníky. Soudy mu uložily, aby zaplatil žalobkyni vypořádací podíl z těchto nemovitostí vypočtený z hodnoty domu před požárem. Dovolatel si je vědom, že při oceňování věcí náležejících do SJM se obecně vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM a cena je stanovena ke dni vypořádání SJM; toto pravidlo však nelze absolutizovat. Soudní praxe zná i výjimky. Soud měl v dané věci vyjít z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na danou věc použít výjimku a vycházet z ceny pozemků po odečtení nákladů na odstranění zničených staveb. Měl přihlížet ke skutečnosti, že žalovaný požár nezavinil a že pro plnou invaliditu a nedostatek finančních prostředků a neochotu žalobkyně podílet se na zajištění stavby, nebyl schopen zajistit provizorní zabezpečení stavby, aby dále nechátrala. Finanční plnění z pojištění obdržel až půl roku po požáru a byl nucen je použít na zvýšené náklady na bydlení, neboť žalobkyně mu od roku 2005 znemožnila bydlet v jejich společném bytě.
Za nesprávný považuje i závěr soudu, že nemovitosti v L. v době vypořádání SJM užíval. Nemovitosti neužíval ani on ani žalobkyně. Skutečnost, že do domu žalobkyně nejezdila, svědčí pouze o tom, že neplnila povinnosti vyplývající z vlastnictví nemovitosti a nepečovala o ně. Jako jediný se o dům a další nemovitosti staral a dojížděl tam pouze za účelem jejich údržby, což bylo svědecky prokázáno v trestním řízení. Bylo na jisto postaveno, že dům vyhořel tři měsíce poté, co byl díky zásahu žalobkyně odpojen od elektrického proudu a stal se neobyvatelným; přitom odpojení mělo za následek i vyřazení z provozu bezpečnostního alarmu, který tam nainstaloval po vykradení domu. Žalovaný byl posléze obžaloby zproštěn.
Žalovaný nepovažuje rovněž za správné, že do SJM soudy nezařadily nemovitosti ve V., které žalobkyně koupila za trvání manželství údajně z peněz zapůjčených od jejího současného manžela. Zpochybňuje, že k půjčce vůbec došlo, a i kdyby tomu tak bylo, tak k ní nedal souhlas; peníze žalobkyně nedostala darem, proto se nemovitost nemohla stát jejím výlučným vlastnictvím. Rozhodnutí soudu se i v tomto směru odchýlilo od ustálené judikatury. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila pouze prostřednictvím obecného zmocněnce, který ji v dovolacím řízení již nezastupoval.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů“ (§3082 odst. 2 o. z.). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š. a kol: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Právní režim zániku SJM a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný na www.nsoud.cz.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Nemohl se tak zabývat zejména zpochybněním skutkového zjištění, že nemovitosti v Limuzích nezakoupil ze svých výlučných prostředků a že užíval dům před požárem.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
V rozsudku ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, na který odkazuje i dovolatel, Nejvyšší soud uvedl: „Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 496), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Toto judikatorní, avšak zákonem (tj. občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb.) nevyjádřené pravidlo, nelze absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky… Dovolací soud pak souhlasí s názorem, který je vyjádřen v monografii Společné jmění manželů v teorii a judikatuře, 2. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2007, str. 217, podle kterého výše uvedené pravidlo platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“. „Podstata výjimek z uvedeného pravidla spočívá v tom, že v určitých situacích je namístě, aby při vypořádání bylo přihlédnuto k ceně věci ke dni rozhodování soudu, ale podle stavu nikoliv ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nýbrž taktéž ke dni rozhodování soudu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008).
Smysl uvedených výjimek spočívá v tom, že je třeba zohlednit jak běžné opotřebení, způsobené užíváním oběma účastníky, tak i mimořádné poškození, vzniklé v době užívání věci jen jedním z nich, je-li věc přikazována druhému (nebylo by správné, aby druhému účastníkovi, kterému je věc přikazována, šlo k tíži její zhoršení protistranou). Z logiky věci pak vyplývá, že totéž musí platit o případu, kdy věc bez zavinění některého z účastníků v době mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním prokazatelně zanikla, resp. byla poškozena či nadměrně znehodnocena živelní událostí (zde požárem). V takovém případě je třeba ji ocenit podle stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM. Opačný postup by byl v rozporu se zásadami, na kterých spočívá občanské právo, zejména s pravidlem, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (viz §2 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve spojení s §3030).
Jestliže soudy při ocenění domu vážně poškozeného požárem, který dovolatel nezavinil (resp. nebylo učiněno skutkové zjištění o opaku), vycházely ze stavu domu před požárem – v době zániku SJM - spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Tvrzení dovolatele o tom, že žalobkyně o společný majetek - předmětný dům - nijak nepečovala, a tím též přispěla ke zhoršení jeho stavu, může být, bude-li prokázáno, důvodem k tzv. disparitě podílů (§149 odst. 2 obč. zák. - viz slova „jak se zasloužil o udržení společného jmění“). Protože zatím soudy takové zjištění neučinily, nemůže k němu přihlížet ani dovolací soud.
Dovolací soud naopak nesdílí názor dovolatele, že by do vypořádání bylo nutno zahrnout částku na demolici stodoly, která je v havarijním stavu (takto byla již zakoupena). Stav stodoly nutně ovlivnil její cenu, a to i v době, kdy ji účastníci kupovali, a také v době vypořádání. Náklady na demolici stavby by bylo možno zohlednit jen v případě, že by oba účastníky tížila právní povinnost stavbu odstranit (např. na základě rozhodnutí stavebního úřadu). O takový případ nešlo. Nicméně dovolací soud má za to, že v dalším řízení bude ještě třeba vyjasnit, nakolik znalec stav stodoly skutečně zohlednil. Samotná skutečnost, že ji ocenil jako bezcennou, nestačí; je totiž pravděpodobné, že cena nezastavěného pozemku je jiná než cena pozemku zastavěného a ta je zase jiná podle toho, zda je na něm zřízena funkční stavba či zda se tam nachází objekt v havarijním stavu, který bude nutno odstranit. To patrně platí i pro případ, kdy je prodáván soubor nemovitostí (dům s pozemky); je třeba položit otázku, zda cena tohoto souboru bude stejná, bude-li na něm stát stavba v havarijním stavu, jako když tam taková stavba nebude. Ještě jinak řečeno: Patrně bude rozdíl mezi obecnou cenou nemovitosti s polorozpadlou kůlnou a cenou stejné nemovitosti, na které žádná kůlna není, a tudíž není třeba vynaložit náklad na její odstranění; tento problém neřeší pouhé ocenění kůlny „nulovou částkou“. Tuto otázku by měly soudy ještě vyjasnit.
Dovolání je důvodné, i pokud vytýká, že do SJM soudy nezařadily nemovitosti ve V., které žalobkyně koupila za trvání manželství z peněz zapůjčených od jejího současného manžela.
Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/1970, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Tentýž závěr je použitelný i na institut společného jmění manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005.
Jestliže tedy žalobkyně pořídila nemovitosti z půjčky, kterou sama uzavřela v době trvání SJM, nezakládá to žádnou z výluk uvedených v §143 odst. 1 obč. zák. a nemovitosti jsou ve společném jmění; to, co na půjčku zaplatila ze svého výlučného majetku, může být vypořádáno jako tzv. vnos z výlučného na společný majetek (§149 odst. 2 obč. zák.). I v této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu