ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4282.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4282/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Ř. , zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti žalovanému V. J. , zastoupenému Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 166/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2009, č. j. 6 Co 398/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Jakima.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce potvrdil rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 6 Co 398/2009-74, rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 21. května 2008, č. j. 7 C 166/2006-45, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal „určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 104/2 o výměře 69 m2, zapsané na LV č. 107 pro obec Kluky, kat. území D.“ a kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3, tedy v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovoláním napadený rozsudek takovým rozhodnutím není.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a naopak je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z tohoto judikátu, dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkající se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce (§134 odst. 3 obč. zák.) – rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 1176, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5210 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 40, i z logiky věci samé vyplývá, resp. lze dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen. Samozřejmě není vyloučeno, aby žalobce spornou věc nabyl jiným způsobem. Mohlo by se tak stát např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě zdědění je předpokladem nabytí vlastnictví a práva na ochranu věci nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu (notáře), ze kterého vyplývá, že žalobce spornou věc jako dědic nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že „ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví“ (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 2954). Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti.
Z uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem zcela správné, a proto je správné i rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacímu soudu tak nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout, poněvadž žalobce se domáhal určení, že on je vlastníkem sporného pozemku, a to na základě vydržení, přestože sám tvrdil, že pozemek vydrželi již jeho právní předchůdci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), celkem 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. října 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu