ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4308.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4308/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. O. Š. , a b) PaeDr. E. Š., zastoupených JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovaným: 1) L. N., zemřelé 16. července 2012, a 2) Ing. V. N., zastoupenému JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze, Renoirova 624, o určení existence a neexistence věcného břemene, zřízení věcného břemene a zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 134/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2013, č. j. 25 Co 102/2008-608, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska.
Odůvodnění:
V řízení rozhodoval Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně a poté Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, o těchto spojených věcech:
a) o žalobě proti první žalované o určení, že dům se stavební parcelou č. 1703 a zahradou p. č. 491/2 v katastrálním území J. „nejsou zatíženy věcným břemenem bytu a věcným břemenem užívání ve prospěch prvé žalované podle smlouvy z 21. května 1984“,
b) o žalobě proti druhému žalovanému o určení, že dům „není zatížen věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného dle smlouvy z 15. září 1992“,
c) o vzájemné žalobě první žalované o určení, že je oprávněna z věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu a zahrady, a
d) o vzájemné žalobě druhého žalovaného o určení, že je oprávněn z věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu a zahrady p. č. 491/2. Žaloba byla odůvodněna tvrzením o vydržení.
V průběhu řízení podáním ze dne 20. května 2013 vzali žalobci svoji žalobu zpět v části, v níž se domáhali určení, že předmětný dům není zatížen věcným břemenem bytu ve prospěch druhého žalovaného podle smlouvy z 15. září 1992. Druhý žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil.
Při jednání odvolacího soudu dne 23. května 2013 vzal následně druhý žalovaný zpět návrh na určení, že je oprávněn z věcného břemene bydlení a z věcného břemene užívání domu a zahrady p. č. 491/2. I žalobci se zpětvzetím návrhu souhlasili.
Odvolací soud se zřetelem na dispozitivní úkony obou procesních stran (zpětvzetí žaloby), usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 25 Co 102/2008-608, původní rozsudek soudu prvního stupně v dotčených výrocích zrušil a řízení zastavil.
Vzhledem k tomu, že první žalovaná dne 16. července 2012 zemřela a právo odpovídající věcnému břemenu bytu a užívání předmětných nemovitostí zřízené na základě smlouvy z 21. května 1984 bylo vázáno výlučně na její osobu, nešlo v řízení pokračovat, proto odvolací soud zrušil i tímto právem dotčený výrok soudu prvního stupně a řízení o něm zastavil.
Stejným usnesením dále odvolací soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem okresním, krajským i Nejvyšším soudem. Při rozhodování o náhradě nákladů celého řízení vzal v úvahu výsledek řízení a důvody, které k němu, tj. k zastavení řízení vedly. Uvedl, že jestliže žalobci i druhý žalovaný vzali žalobu v podstatné části zpět, aniž je k tomu přimělo chování protistrany, obě procesní strany zavinily, že řízení muselo být zastaveno. Vzhledem k tomu, že procesní zavinění se rovnoměrně rozvrstvilo mezi obě procesní strany, nebylo žádné z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti výroku o nákladech řízení, podává druhý žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že výrok o nákladech řízení je v rozporu s hmotným a procesním právem. Tvrdí, že nezavdal příčinu k podání žaloby a protinávrh ohledně vydržení práv z věcného břemene podal pouze z opatrnosti, jako procesní obranu v řízení o podané žalobě žalobců na určení. Legitimně proto očekával přiznání náhrady nákladů řízení. Domnívá se, že jestliže dovolací soud nemohl podle právní úpravy platné do 31. 12. 2012 rozhodovat o dovoláních podaných toliko do nákladových výroků, neexistuje v této oblasti žádná judikatura dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné.
Žalovaní mají za to, že i současná právní úprava výrok o nákladech řízení z dovolacího přezkumu vylučuje a navrhují odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. května 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání druhého žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
S tvrzením, že v oblasti náhrady nákladů řízení neexistuje žádná judikatura dovolacího soudu, však nelze souhlasit.
Obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady „je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01).
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Aby se při zpětvzetí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o zavinění žalobce (jiného navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně) obě podmínky: 1) žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a 2) ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení).
Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.
Jsou-li zároveň splněny obě podmínky [žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení)], má žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Jestliže není důvod k postupu podle §146 odst. 2, platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c)].
(srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-991).
Aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1982 sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku, sv. IV, ročník 1982, str. 736, zprávu o rozhodování soudů a soudních rozhodnutích Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737), ze které ve své rozhodovací praxi v oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, odst. 16).
V dané věci bylo jen na dovolatelově rozhodnutí, zda na sebe vezme zodpovědnost za podání protinávrhu (vydržení práv z věcného břemene) coby procesní obrany proti žalobě žalobců na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy věcnými břemeny. Pokud pak v průběhu řízení žalobci i druhý žalovaný vzali žalobu v podstatné části zpět, aniž je k tomu přimělo chování protistrany, a se zpětvzetím žaloby navzájem souhlasili, je správný závěr odvolacího soudu, že obě procesní strany zavinily, že řízení muselo být zastaveno, a proto nebylo žádné z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze uzavřít, že otázka náhrady nákladů řízení nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, nebo že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li druhý žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu