ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4338.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4338/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, proti žalované N. I. , zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o zaplacení 4 928 262,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 212/2011, o dovolání obou účastníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2013, č. j. 8 C 212/2011-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 477 032,14 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21. 7. 2010, kterou vypořádávali jak jejich společné jmění manželů (dále též „SJM“) podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, pro účely jejich rozvodu manželství, tak i jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem. Tato smlouva je ovšem absolutně neplatná jako celek, neboť předmětem této dohody učinili účastníci i pozemky, jejichž vlastníky v době uzavření smlouvy nebyli, a sjednaná cena nebyla u jednotlivých nemovitostí nijak specifikována. Nedošlo ani k zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu, na jejímž základě žalobce plnil a uhradil za žalovanou kupní cenu ve výši 4 000 000 Kč z hypotečního úvěru, který si vzal žalobce a výlučně je splácí, takže se jedná o jeho výlučné finanční prostředky, a dále z prostředků společného jmění účastníků bylo na kupní cenu za bytovou jednotku uhrazeno 1 856 525 Kč, za které žalobce požaduje 1/2, tedy částku ve výši 928 262,50 Kč, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši 4 928 262,50 Kč, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na vypořádání společného jmění účastníků. Z obsahu žaloby vyplývá, že se žalovaná coby žalobkyně v daném řízení domáhá mimo jiné vypořádání bytové jednotky a zůstatku pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené mezi účastníky a Volksbank a. s. dne 23. 9. 2010, jenž je předmětem řízení i v této věci. Úvěrovou smlouvu uzavřeli oba účastníci za trvání manželství ještě předtím, než uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů ze dne 29. 11. 2010 a jejím předmětem učinili výhradně předmětnou bytovou jednotku, takže odvolací soud neměl důvod domnívat se, že se nejedná o společný závazek účastníků. Proto je třeba jej jako takový vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů rozsudkem soudu, což ovšem není možné učinit v řízení v této věci, neboť případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku společného jmění manželů na uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za trvání manželství, by došlo k obcházení zákona. V daném případě zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů, byť toto řízení bylo zahájeno později, než řízení v projednávané věci, brání tomu, aby bylo pokračováno v řízení v této věci. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud nesprávně posoudil povahu závazku z úvěrové smlouvy jako závazek obou účastníků, který je součástí společného jmění manželů. Závazek z úvěrové smlouvy byl zřízen výhradně za účelem financování koupě bytové jednotky č. 713/411 (dále jen „předmětná bytová jednotka“). V době uzavření úvěrové smlouvy žádný z účastníků neměl pochybnosti o platnosti smlouvy o vypořádání a z kontextu skutkového stavu je nepochybné, že předmětná bytová jednotka, jejíž nákup měl být úvěrovou smlouvou financován, měla náležet výhradně žalované, a to poté, co dojde k uzavření smlouvy o zúžení SJM. Vůle účastníků tedy nepochybně směřovala k tomu, aby závazek z úvěrové smlouvy nespadal do společného jmění účastníků, což potvrzuje fakt, že žalovaná na splácené hypotečního úvěru neplnila ničeho a veškeré splátky šly z výlučných prostředků žalobce. Není přitom rozhodné, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy a že úvěrem byl financován majetek, který je ve výlučném vlastnictví žalované. Závazek z úvěrové smlouvy tak do SJM účastníků nespadá. Nespravedlivé by přitom bylo, kdyby žalovaná byla výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a závazek se k této bytové jednotce vážící by zcela nepochopitelně spadal do společného jmění manželů. Otázku přípustnosti dovolání, která doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neměla být vyřešena, spatřuje v tom, jakou právní povahu má závazek vzniklý za trvání manželství, týkající se majetku, který v době vzniku tohoto závazku byl ve vlastnictví třetí osoby a až po vzniku tohoto závazku „ho nabyl“ jen jedním z manželů. Žalobce dále nesouhlasí s právním posouzením otázky procesního práva spočívajícím v překážce litispendence, která byla posouzena v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní se podává, že nelze projednat a rozhodnout stejnou věc, o níž bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nelze tak pro překážku litispendence zastavit to řízení, které bylo zahájeno dříve. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření vypořádává s jednotlivými námitkami žalobce a poupravuje žalobcem popsaný skutkový stav. Na nákup předmětné jednotky byly použity prostředky v SJM účastníků včetně společného dluhu u Volksbank CZ a. s. a už použití prostředků ze SJM přinejmenším v částce 856 525 Kč by mělo vést k tomu, že bude provedeno vypořádání v rámci celkového vypořádání SJM. Absurdní a odporující zákonu by bylo, kdyby odvolací soud jednotlivá plnění použitá k nákupu bytové jednotky neposuzoval v rámci vypořádání SJM společně s ostatními položkami a úvěr by vypořádal jako bezdůvodné obohacení. Stran překážky litispendence je situace složitá, neboť v tomto řízení se postupovalo jako u zaplacení žalobní částky z titulu bezdůvodného obohacení, podle toho byl vybrán také soudní poplatek. Sama žalobkyně navrhovala spojení tohoto řízení s jiným souběžně probíhajícím řízením, případně zamítnutí žaloby. Pokud odvolací soud vyřešil situaci tak, že řízení zastavil, není jeho řešení protizákonné, jinak by musel žalobu žalobce zamítnout. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího osudu ohledně přiznávání nákladů řízení, přičemž vzhledem k atypičnosti dané věci jde o otázku dosud jednoznačně neřešenou. Žalobkyně rekapituluje průběh řízení, zdůrazňuje, že soud prvního stupně zjevně nerozpoznal, že jde o nárok spadající do SJM účastníků, nepoučil účastníky o tom, neumožnil žalované do koncentrace řízení uplatnit další položky spadající do SJM k celkovému vypořádání a celý nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované tak nezbylo než podat samostatnou žalobu. Odvolací soud řízení zastavil, pokud by tak neučinil, musel by zřejmě žalobu zamítnout, neboť žalobce v podstatě obcházel zákon, když způsob vypořádání je stanoven v §149 a násl. občanského zákoníku. Pokud odvolací soud řízení zastavil, měl jí přiznat náhradu nákladů řízení, neboť to byl žalobce, kdo podal zcela nesprávnou žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení, byť mělo jít o vypořádání SJM. Žalované byla odňata náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 558 474 Kč, neboť byla v podstatě v řízení úspěšná, byť soud žalobní nárok nezamítl, nýbrž řízení zastavil. Rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, rozhodnutí je pak v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 636/04, II. ÚS 237/05 a III. ÚS 1840/10. Na okraj uvádí, že žádala o vrácení přeplatku soudního poplatku z dovolání, tento návrh byl však zamítnut. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený výrok II. usnesení odvolacího soudu změnil tak, že žalobce je povinen žalované nahradit na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 558 474 Kč, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Není pravdou, že by měl jeho nárok spadat do SJM účastníků. I kdyby však bylo řízení správně zastaveno, bylo by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zcela správné. Na straně žalobce k žádnému zavinění zastavení řízení nedošlo, když důvodem k zastavení je podání návrhu na vypořádání SJM žalovanou. Dovedeno do důsledku tak žalovaná zavinila zastavení řízení. Jelikož zavinění směřující k zastavení řízení je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, není důvodnost nároku žalobce rozhodující. Pokud odvolací soud konstatoval, že žádnému z účastníků nelze klást procesní vinu za zastavení řízení, je jeho rozhodnutí naprosto správné a souladné s názorem odborné veřejnosti a judikaturou. Dovolání tak není přípustné proto, že by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovanou uváděná judikatura pak na věc nedopadá, neboť se týká problematiky aplikace §150 občanského soudního řádu. Není pravdou, že by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo vůči žalované krajně nespravedlivé, naopak krajně nespravedlivé by bylo, kdyby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že je ve věci dána překážka věci zahájené, zabýval se nejdříve dovolací soud námitkou žalobce, že posouzení překážky věci zahájené je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení; nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Zjistí-li soud, že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení zastavit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006 (uveřejněné pod č. C 6 692 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 789/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Totožnost předmětu řízení je dána, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99 (uveřejněné pod č. C 219 v Souboru)].
Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99 (uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003 (uveřejněné pod č. C 1 881 v Souboru)].
Tyto judikatorní závěry však odvolací soud ve svém rozhodnutí nerespektoval.
Odvolací soud shledal, že žalobce se žalobou na zaplacení domáhá nároku, který svou podstatou má být jednou z položek tvořících zaniklé společné jmění účastníků řízení, a proto by měla být tato položka vypořádána společně s ostatními položkami. Jelikož žalovaná podala samostatnou žalobu na vypořádání společného jmění manželů, brání takové řízení projednání nároku žalobce v této věci, a proto odvolací soud řízení zastavil.
Především je nutno odvolacímu soudu v obecné rovině vytknout, že pokud shledal, že se zároveň vedou mezi stejnými účastníky dvě řízení o téže věci, měl zastavit řízení, které bylo zahájeno později, a nikoliv řízení, které bylo zahájeno dříve. Jestliže – bez ohledu na tuto skutečnost – dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení s ohledem na později zahájené řízení o vypořádání společného jmění manželů, byl tento jeho závěr z povahy věci podmíněn úsudkem, že i v tomto řízení se fakticky jedná o řízení, jehož předmětem je dílčí vypořádání společného jmění manželů. Tomu ostatně nasvědčuje i argumentace odvolacího soudu, který uzavřel, že se v souzené věci jedná o zaplacení částky představující plnění, které poskytl žalobce po zániku společného jmění manželů na úhradu závazku tvořícího součást společného jmění manželů. Tím odvolací soud nevyjádřil nic jiného, než že se v souzené věci jedná o uplatnění požadavku na náhradu toho, co bylo z výlučného majetku investováno na majetek společný (§149 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného pak vyplývá, že odvolací soud zřetelně směřovat k úvaze, vyjádřené též zastavením řízení, že se v souzené věci jedná o částečné vypořádání společného jmění manželů; to ostatně vyplývá i ze závěru odvolacího soudu, že tento požadavek žalobce „bylo třeba jej jako takový vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění“. Za této situace pak není dovolacímu soudu zřejmý další závěr odvolacího soudu, že by tímto postupem žalobce „došlo k obcházení zákona (§149 a násl. obč. zák.)“, jestliže svůj úsudek o obcházení zákona spojil odvolací soud nikoliv se zamítnutím žaloby, ale se zastavením řízení zjevně z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce zahájeného řízení.
Odvolací soud se nicméně řádně nevypořádal ani s otázkou, zdali obě řízení měla ve skutečnosti stejný předmět řízení, což je nezbytným předpokladem pro závěr, že jedno z těchto probíhajících řízení, které bylo později zahájeno, by mělo být zastaveno. Konkrétně nebylo najisto postaveno, které položky náležející do společného jmění účastníků, které v rámci své žaloby uplatnila žalovaná, jsou předmětem zde probíhajícího řízení. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ve zde probíhajícím řízení žalobce svůj nárok na zaplacení částky 4 928 262,50 Kč s příslušenstvím uplatnil s tvrzením, že tyto finanční prostředky byly poskytnuty na předmětnou bytovou jednotku z žalobcova výlučného vlastnictví, nikoliv z prostředků společného jmění účastníků. To se týká minimálně částky ve výši 4 000 000 Kč, která měla být podle tvrzení žalobce poskytnuta z jeho výlučných prostředků jím získaných prostřednictvím úvěru na výlučný majetek žalované.
Pro úplnost procesních souvislostí projevujících se úvahou o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů z důvodu překážky zahájeného jiného řízení dovolací soud dodává, že podle jeho dosavadní judikatury vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, dostupném na www.nsoud.cz , platí, že: „Soudní praxe se přiklání k závěru, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2943). To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku SJM) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže podat.“ (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, s. 216).
Podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě je proto zastavovat.“
Jelikož usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 in fine o. s. ř. napadené usnesení ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud v další fázi řízení znovu a řádně projedná odvolání žalované, přičemž při posouzení oprávněnosti žalobního nároku vyjde z žalobcem vymezeného předmětu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovoláním žalované se Nejvyšší soud pro bezpředmětnost nezabýval, neboť pokud byl shledán nesprávným výrok I. o zastavení řízení pro údajnou překážku litispendence a z tohoto důvodu zrušen, byl zrušen i na něm závislý výrok II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu