ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4441.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4441/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu K., zastoupenému advokátem, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 186/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 20 Co 62/2007-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 12 C 186/2005-61, zamítl „návrh, aby žalovaný byl povinen do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku uzavřít se žalobcem kupní smlouvu tohoto znění: Prodávající M. K., se sídlem K., prodává kupujícímu J. Z., bytem J., K., ideální spoluvlastnický podíl ve výši 241/800 pozemkové parcely č. 1968/3 a ideální spoluvlastnický podíl ve výši 406/800, pozemkové parcely č. 1963/3, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S., Katastrální pracoviště K., v k. ú. K., obec K. za kupní cenu Kč 421.706,-. Kupní cena je splatná do 15-ti dnů od provedení vkladu vlastnického práva. Kupující tyto ideální spoluvlastnické podíly za uvedenou cenu kupuje. Náklady spojené s vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí zaplatí kupující“. Rozhodl i o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 20 Co 62/2007-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“), s tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně sice potvrdil, věc však po právní stránce posoudil jinak než soud prvního stupně; „jde o změnu rozhodnutí pro účely dovolání a tudíž je dovolání přípustné“. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřilo žalované město, které navrhlo jeho odmítnutí.
Dovolací soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto v souladu s §243c OSŘ na ně odkazuje.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Závěr o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo skutečně změněno, je možno učinit až z materiálního hlediska, tj. na podkladě porovnání obsahu obou rozhodnutí ve věci samé. Dovolání může podat jen ten, komu nebylo soudem prvního stupně plně vyhověno, nebo ten, komu napadeným rozhodnutím byla způsobena újma na právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Při posouzení této subjektivní legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu je třeba posuzovat pouze z procesního hlediska (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy. č 2/1995). Proto skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než z jakých vyšel soud prvního stupně neznamená, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím měnícím. Proto dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž může být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podstata dovolání je v tvrzení, že soudy měly učinit závěr, že účastníci neuzavřeli dohodu o způsobu výkonu předkupního práva ve smyslu §140 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že spoluvlastníci neprojevili, byť i konkludentně, shodnou vůli směřující k tomu, aby jeden nebo více spoluvlastníků spoluvlastnický podíl odkoupili. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.
V rozsudku ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1899, dovolací soud vyslovil: „Dohodnou-li se podíloví spoluvlastníci, že každý z nich prodá svůj podíl třetí osobě, nemohou v případě realizace této dohody namítat relativní neplatnost pro porušení předkupního práva. Jinak řečeno, dohoda spoluvlastníků o tom, že každý z nich samostatně převede svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu, je též dohodou o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k OZO z roku 1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může nastati též mlčky“, a že „v prohlášení souhlasu ke koupi daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J., Rouček, F. a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha, 1936, díl IV., s. 813, 816). Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě“. Předpokladem aplikace tohoto právního názoru však je skutkové zjištění ohledně shodného projevu vůle spoluvlastníků, splňujícího požadavky kladené na smluvní konsens.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že spoluvlastníci takovou shodnou vůli nevyjádřili, a zejména že manželé F. na výzvu spoluvlastníků k uzavření dohody ani neodpověděli. Toto skutkové zjištění dovolatel zpochybňuje dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ, k tomu však v tomto řízení nelze přihlížet. Za této situace dovolacímu soudu nezbývá, než považovat za správný právní závěr, navazující na uvedené skutkové zjištění, že dohody o výkonu předkupního práva nebylo dosaženo. Jádro dovolání spočívá v námitkách skutkového charakteru (zda byla projevena vůle určitého obsahu), které nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Přezkum navazujících právních závěrů by tak přicházel v úvahu jen pokud by dovolací soud mohl zpochybnit dosažená skutková zjištění.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, na který dovolatel odkazuje, šlo o jiný případ, než v dané věci; tam totiž předkupní právo uplatňovala osoba, která se tohoto práva dříve vzdala. Z tohoto rozhodnutí však nevyplývá závěr, že by spoluvlastník mohl uplatnit zákonné předkupní právo i v rozsahu práva účastníka, který je uplatnit nehodlá.
Dovolatel poukazuje na to, že dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 446/2002 citoval starší literaturu, podle které předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může nastati též mlčky“. To ovšem nelze vykládat tak, že ze samotné skutečnosti, že spoluvlastník se na výzvu druhého spoluvlastníka ve stanovené lhůtě nevyjádřil, lze dovozovat, že projevil vůli určitého obsahu. V občanském právu totiž neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a výzva spoluvlastníka tak nemůže založit povinnost druhého odpovědět, resp. z toho, že neodpověděl dovozovat, že projevuje souhlas s určitým postupem (k tomu viz např. Občanské právo hmotné. Praha. ASPI, a. s., druhé vydání, 1997, díl I., s. 94).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu