ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4605.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4605/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) G. Š. a b) M. Š. , zastoupených JUDr. Nadjou Clare Hruškovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Jezerem 2, proti žalovaným: 1) M. V. a 2) J. V. , zastoupeným Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, 3) M. N. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 1) a 2) V. B., o žalobě na určení stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 362/2014, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 C 362/2016-195, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 C 362/2016-195, určil, „že stavba zapsaná na LV vedeném pro katastrální území B., obec B. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., jako součást pozemku, je stavbou na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku v katastrálním území B., obci B., dle přiloženého geometrického plánu č. 1619-64/2013 vyhotoveném Ing. Josefem Zelenkou a schváleným Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P.pod č. j. 891/13“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V posuzované věci, jak uvedl i soud prvního stupně, se žalobci domáhali určení svého vlastnického práva k přístavku nad částí náhonu, označeném jako pozemek v katastrálním území B., který je ve vlastnictví prvních dvou žalovaných. Podle žalobců se jedná o součást budovy bývalého mlýna, která přístavkem zasahuje na cizí pozemek. Zároveň se domáhali určení, že budova bývalého mlýna je stavbou na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení umístění stavby na dvou pozemkových parcelách v tom, že „je třeba s konečnou platností vyřešit spornou otázku charakteru přístavku samotného a od toho odvozené vlastnické právo k němu, neboť nárok na vlastnictví přístavku si činí i další osoby a spory o jeho vlastnictví započaly již mezi právními předchůdci v roce 1993“.
Žalobci tvrdili, že přístavek patřil vždy k budově mlýna jako věci hlavní s tím, že budova mlýna tímto přístavkem zčásti zasahuje na pozemek prvních dvou žalovaných. Žalovaní naopak namítali, že přístavek je samostatnou věcí a je v něm umístěno strojní zařízení sloužící malé vodní elektrárně.
Soud prvního stupně zjistil, že přístavba bývalé mlýnice nad částí náhonu byla původním vlastníkem mlýna a přilehlých pozemků, včetně pozemku s mlýnským potokem, vystavěna v roce 1910. Byla upevněna ke štítové zdi mlýna a sloužila k zastřešení nové turbíny, která nahradila původní pohon mlýna zajišťovaný mlýnskými koly. V přístavku umístěná turbína pak pomocí kolmého hřídele, ozubených kol a řemenového kotouče s řemenem procházejícím otvorem ve štítové zdi mlýna přenášela na hlavní transmisi umístěnou ve sklepě mlýna pohon pro jednotlivé mlýnské stroje. Do roku 1965 byli vlastníci mlýna vždy současně i vlastníky pozemku s mlýnským potokem, nacházejícím se pod přístavkem. V roce 1965 došlo k rozdělení nemovitostí, neboť tehdejší vlastnice M. K. převedla část pozemků společně s pozemkem na stát a mlýn se stavebním pozemkem a zahradou si ponechala. V roce 1977 prodala M. K. i tyto nemovitosti manželům P. V roce 1994 byly pozemky původně darované státu, včetně pozemku s mlýnským potokem (náhonem), vydány v restitučním řízení potomkům M. K.. Postupným převodem nemovitostí se vlastníky bývalého mlýna se stavebním pozemkem a zahradou stali žalobci a vlastníky pozemku s mlýnským potokem žalovaní. Ze znaleckého posudku znalkyně Libuše Čermákové ze dne 30. 4. 2015, č. 5040 – 20/2015, a z místního šetření zaměřeného na zjištění vázanosti přístavku na objekt bývalého mlýna soud prvního stupně dále zjistil, že nosné trámy přístavku jsou ukotveny ve štítové zdi objektu bývalého mlýna a přístavek v místě ukotvení nemá zadní stěnu. Stavebně tedy navazuje na objekt bývalého mlýna a nemá samostatnou konstrukci. Původně se jednalo pouze o prostor pro turbínu, který byl později třetím žalovaným rozšířen a byl do něj zajištěn přímý vstup z domu. Soud prvního stupně hodnotil právní povahu přístavku jako nedílnou součást domu, jenž vznikl jeho přístavbou, účelově od počátku určenou k tomu, aby byla spolu s mlýnem užívána. Dospěl k závěru, že tak, jak vlastnictví mlýna v průběhu let přecházelo, přecházelo vlastnictví i k přístavku samotnému. Oddělením vlastnictví pozemku – vodního náhonu od vlastnictví domu v roce 1965 a následným prodejem domu v roce 1977 se stalo to, že část domu se v rozsahu svého přístavku ocitla na pozemku jiného vlastníka a tak je tomu dosud. Uzavřel proto, že stavba bývalého mlýna je stavbou na dvou pozemkových parcelách.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle odvolacího soudu zůstalo jádrem sporu posouzení, zda přístavba budovy „je samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo zda byla vždy příslušenstvím budovy mlýna - tedy věci hlavní“. Bez vyřešení této otázky by posouzení vlastnického práva k přístavbě bylo nejisté, a proto i on shledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Dále uvedl, že se „ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že přístavek s turbínou byly vždy příslušenstvím věci hlavní tj. budovy a za tohoto stavu soud prvního stupně nepochybil, když důvodné žalobě vyhověl“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Výslovně v dovolání uvádějí, že „předmětem sporu je určení vlastnictví stavby zastřešující vodní turbínu umístěnou na vodním náhonu“ a otázkou zásadní pro posouzení věci je „posouzení právní povahy sporného přístavku zastřešující vodní turbínu, tedy zda přístavek může být součástí či příslušenstvím jiné věci (a concreto budovy), nebo je naopak součástí malé vodní elektrárny – vodního díla.“ Nesouhlasí se závěrem, že sporný přístavek je součástí budovy bývalé mlýnice a jeho vlastníky jsou žalobci. Přístavek zastřešuje vodní turbínu a je součástí malé vodní elektrárny. Malá vodní elektrárna je věcí hromadnou, tvořenou z mnoha komponentů, které od sebe nemohou být odděleny, neboť tvoří jeden funkční celek (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 a 25 Cdo 770/98). Poukazují na skutečnost, že jsou vlastníky vodního jezu, vodního náhonu a vodní turbíny, včetně pozemků pod přístavkem a z hospodářského hlediska je nepochybné, že tyto komponenty společně se zastřešením vodní turbíny tvoří malou vodní elektrárnu. Nejvyšší soud by měl podle jejich názoru posoudit malou vodní elektrárnu jako věc hromadnou a přístřešek stojící na jejich pozemku by měl posoudit jako součást malé vodní elektrárny. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení.
Žalobci namítají, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 na posuzovanou věc nelze aplikovat a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je dovolání přípustné i důvodné.
Podle §80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
V rozsudku ze dne 29. 1 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006, uveřejněném pod č. C 5765 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck (dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že dovolává-li se žalobce v důvodech žaloby určení naléhavého právního zájmu na uplatněné žalobě a přitom žaluje na určení právní skutečnosti, aniž by to zákon v daném případě připouštěl, je soud povinen za použití §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce upozornit na tento rozpor a vést ho k odstranění uvedeného nedostatku žaloby.
V posuzované věci rozhodly soud prvního stupně a soud odvolací pouze o té části žaloby, kterou se žalobci domáhali určení, že stavba v k. ú. B. je stavbou na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku.
Takto formulovaný žalobní návrh však pouze deklaruje určení existence právní skutečnosti. Určení existence právní skutečnosti (nikoli právního vztahu či práva) rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 o. s. ř., ale o žalobu jinou v §80 o. s. ř. nevypočtenou. Ten, kdo má naléhavý zájem na určení právní skutečnosti, může žalovat na určení (ne)existence práva, povinnosti nebo právního vztahu, přičemž posouzení právní skutečnosti vymezí v žalobě jako předběžnou otázku pro požadované určení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, oba publikované – stejně jako dále označená rozhodnutí nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz a celá řada dalších rozhodnutí). ¨
Požadavek žalobců, aby soud určil, že budova je stavbou na dvou pozemkových parcelách, tedy předpoklady žaloby na určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nesplňuje, neboť se netýká existence práva nebo právního vztahu. Nalézací soudy přesto o takové žalobě rozhodly, aniž by se zabývaly otázkou, zda zákon určení takové právní skutečnosti vůbec připouští. Jejich rozhodnutí je proto v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nadto dovolací soud poznamenává, že z obsahu spisu vyplývá, že předmětem sporu bylo primárně určení vlastnického práva k přístavku zastřešujícímu vodní turbínu s tím, že se jedná o součást budovy bývalého mlýna. O této části předmětu řízení však ve výrokové části rozsudku soud prvního stupně ani odvolací soud vůbec nerozhodovaly.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v další právní rovině.
Jelikož v posuzované věci bylo předmětem sporu určení vlastnického práva k přístavku zastřešujícímu vodní turbínu a s tím spojená otázka právní povahy přístavku, považuje dovolací soud kromě nesprávné formulace výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud nedeklaroval existenci vlastnického práva ke spornému přístavku, ale pouze určení existence právní skutečnosti, za rozporný i závěr odvolacího soudu o tom, že přístavek tvoří příslušenství budovy bývalého mlýna č. p. 190.
Podle §505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Podle §510 odst. 1 věty první o. z. příslušenství věci je vedlejší věcí vlastníka u věci hlavní, je.li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.
Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná [viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Z citovaných ustanovení vyplývá, že příslušenstvím může být pouze to, co je samostatnou věcí a co může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Naproti tomu to, co tvoří součást věci, povahu samostatné věci nemá.
V rozsudku ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, uveřejněném v Souboru pod č. C 6250, dospěl dovolací soud k závěru, že součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí ČR pod č. R 4/1992).
Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Právní rozhledy č. 14/2004).
Podle dovolacího soudu rovněž, nabízí-li se či je tvrzena stavební souvislost určité věci - stavby se stavbou hlavní, nelze dospět k závěru, že stavba nikoli hlavní je příslušenstvím, aniž by již byla vyřešena nastolená otázka, zda není součástí stavby hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1030/2001, Soudní rozhledy 2/2003).
V posuzované věci soud prvního stupně hodnotil právní povahu přístavku jako nedílnou součást budovy bývalého mlýna, který vznikl jeho přístavbou s tím, že přístavek coby součást věci sdílí právní osud věci hlavní, a o jeho převodu na žalobce proto nemohlo být pochyb. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně i s jeho odůvodněním věci souhlasil, při rozhodování však vycházel z toho, že přístavek tvoří příslušenství budovy, a zabýval se proto blíže otázkou, zda ve smlouvách o převodu nemovitosti byly vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím, či nikoli. Svůj odlišný závěr o tom, že přístavek není součástí budovy bývalého mlýna, ale jejím příslušenstvím, přitom žádným způsobem neodůvodnil. K tomu dovolací soud poznamenává, že povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 6480 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8 528).
Jestliže soud prvního stupně uzavřel, že přístavek je součástí budovy bývalého mlýna, zatímco odvolací soud považoval ve svém rozhodnutí přístavek za jeho příslušenství, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. V dalším řízení proto bude nutné, aby nalézací soudy postavily najisto, jaká je právní povahu přístavku, neboť tato otázka je pro konečné rozhodnutí o určení vlastnictví k přístavku rozhodující.
Ve svém dalším řízení pak nalézací soudy neopomenou reflektovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se znění žalobního petitu, domáhá-li se žalobce určení vlastnického práva k součásti věci, která vychází z toho, že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, oba dostupné na www.nsoud.cz ). Je tomu tak proto, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru).
Judikatura dovolacího soudu si však byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 2, str. 66, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru).
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu