ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4663.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4663/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. P. , bytem v P., proti žalovanému M. S. , bytem v P., zastoupenému JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 221/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 55 Co 326/2005-204, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 55 Co 326/2005-204, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 38 C 221/2001-135, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „nemovitosti – zahrady, o výměře 147 m², zapsané na listu vlastnictví č. 957 pro katastrální území V., v hlavním městě P., u katastrálního úřadu P.“ (výrok I. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek je částí pozemku dříve označeného a pozemky jsou součástí sousedního pozemku dříve označeného jako pozemek. Žalobkyně není vlastnicí předmětného pozemku, neboť jí nesvědčí „souvislá řada nabývacích titulů pro nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku a žalobkyně ani její právní předchůdci nesplnili podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením.“. Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo na základě smluv jí předložených (darovací smlouvy ze dne 22. dubna 1998, darovací smlouvy ze dne 8. prosince 1997, kupní smlouvy ze dne 11. června 1992, kupní smlouvy ze dne 1. srpna 1964), neboť předmětem kupní smlouvy ze dne 1. srpna 1964 nebyl předmětný pozemek (resp. část pozemku evidovaného podle dřívější pozemkové evidence), ale pozemek evidovaný podle dřívější pozemkové evidence pod parc. (v současné době pozemky). „Nejstarší právní předchůdci“ žalobkyně nebyli vlastníky předmětného pozemku, a nemohli jej proto na žalobkyni, resp. její právní předchůdce převést.
Žalobkyně však nemohla nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku ani na základě vydržení, neboť ani ona sama, ani její právní předchůdci nesplnili podmínky stanovené občanským zákoníkem pro vydržení. Podle názoru soudu prvního stupně mohla v daném případě vydržecí doba počít běžet až od 1. ledna 1992. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně v červenci 2001 obdržela od katastrálního úřadu P. vyrozumění o duplicitním zápisu vlastnictví a že 23. listopadu 2001 byla podána žaloba, neuplynula nepřetržitě vydržecí doba deseti let. Nelze podle názoru soudu prvního stupně také přehlednout, že právní předchůdce žalobkyně, D. P., měl možnost v rámci vytyčování hranic pozemků, mezi nimiž byl i pozemek, seznámit se s vytýčenými hranicemi na místě, přičemž „je jeho věcí“, že této možnosti, která mu byla řádně oznámena, nevyužil.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 55 Co 326/2005-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že „žalobkyně je vlastníkem nemovitosti – zahrady, zapsané na listu vlastnictví č. 957 pro katastrální území V., v hlavním městě P., u Katastrálního úřadu P.“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud vzal za prokázáno, že část pozemku připlotili JUDr. K. a L. P. v roce 1965 k původně jedinému pozemku, který koupili s chatou v roce 1964, přičemž v kupní smlouvě byla uvedena výměra pozemku 456 m². Poté, co v mezidobí došlo k přečíslování pozemků, L. P. podle rozhodnutí o dědictví po zemřelém JUDr. K. P., zemřelém, nabyla mimo jiné předmětný pozemek a pozemek. Při posuzování podmínek vydržení dospěl odvolací soud k závěru, že výměra připloceného pozemku činila přibližně jednu čtvrtinu výměry koupeného pozemku. Připlocením sporného pozemku se obdélníkový tvar koupeného pozemku nijak nezměnil, došlo pouze k posunutí kratší strany „obdélníku“ o 3, 95 m oproti původní délce 15 m, delší strana připloceného pozemku je rovná delší straně pozemku v rozsahu 31,21 m. L. P. si podle názoru odvolacího soudu těžko mohla ujasnit, zda výměra pozemků, o kterých bylo rozhodováno v dědickém řízení po jejím manželovi, odpovídá výměře pozemků nabytých kupní smlouvou, protože v kupní smlouvě šlo o jeden pozemek s označením „187/10 PK“.
Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že manželé P., resp. L. P., byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim připlocená část pozemku (později přečíslovaná na pozemek) patřila, neboť nemohli mít po dobu své oprávněné držby pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek patří. Dobu oprávněné držby manželů P., resp. L. P. počítanou od 1. dubna 1983, si tak mohl započítat jejich právní nástupce PhDr. J. P., který měl pozemek v oprávněné držbě na základě omluvitelného omylu založeného kupní smlouvou ze dne 11. června 1992, kterou mu měla L. P. prodat mimo jiné tento pozemek. PhDr. J. P. tak vlastnické právo vydržel po uplynutí desetileté vydržecí doby počítané od 1. dubna 1983, tedy ke dni 1. dubna 1993. Následně pozemek převedl platnou darovací smlouvou ze dne 8. prosince 1997 na D. P., který jej převedl darovací smlouvou ze dne 22. dubna 1998 na žalobkyni.
Odvolací soud rozhodoval opakovaně poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, jímž žalobě žalobkyně vyhověl, dovolací soud rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 22 Cdo 2841/2006-196, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že i když učinil zjištění, jaká výměra byla u jednotlivých pozemků uvedena v dědickém rozhodnutí, poměr výměry původně nabytého pozemku a výměry obou skutečně držených pozemků nesrovnal a blíže nerozvedl, o jak úzkou část pozemku se vzhledem k šíři pozemku. Bez povšimnutí ponechal také otázku, zda manželé P. mohli i při minimální péči a znalosti plochu zakoupeného pozemku vzhledem k jeho tvaru v reálu odhadnout. Dovolací soud dále dodal, že pokud by L. P. nebyla se zřetelem k uvedeným okolnostem v dobré víře, že s manželem zakoupili celý – dnes oplocený – pozemek, stěží by mohla její dobrou víru, že jí kromě zakoupeného pozemku a chaty sporný pozemek patří, založit skutečnost, že byl v dědictví po zemřelém manželovi projednán s novým označením.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval
v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že odvolací soud při posuzování podmínek vydržení vlastnického práva nesprávně zhodnotil výměru koupeného a drženého pozemku, neboť právní předchůdci žalobkyně užívali pozemek v rozsahu o jednu třetinu větším, než v jakém zakoupili. Odvolací soud navíc přehlédl zásadní skutečnost – dojde-li k porovnání pruhu pozemku od hranice stavby č. e. 196 na pozemku k hranici pozemku, je zřejmé, že pruh zbývající části pozemku je téměř stejně velký jako pruh pozemku a rozloha těchto dvou pruhů pozemků činí přibližně 320 m². Vzhledem k této skutečnosti museli mít manželé P., resp. L. P. při normální opatrnosti pochybnosti o tom, že jim sporný pozemek patří. K vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku tak nedošlo. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považovala rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Popsala průběh a chronologii právních poměrů týkajících se předmětného pozemku a dospěla k závěru, že všechny zákonem požadované podmínky pro vydržení byly splněny.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je závěr odvolacího soudu, podle kterého byly splněny podmínky pro vydržení k 1. dubnu 1993.
S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil.
Dovolací soud především odkazuje na své dřívější rozhodnutí vydané v této věci a závěry v něm vyslovené.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým
č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem potud, že dobrá víra PhDr. J. P. může být založena kupní smlouvou ze dne 11. června 1992, jestliže v ní vystupovala jako prodávající L. P., jejíž vlastnické právo k pozemku mělo být deklarováno soudním rozhodnutím vydaným v dědickém řízení po zemřelém manželovi JUDr. K. P. Neztotožnil se však bez dalšího se závěrem, že manželé P. sami byli oprávněnými držiteli.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že manželé P. zakoupili v roce 1964 kupní smlouvou pozemek s uvedením výměry 456 m², který následně sami připlotili o část odpovídající předmětnému pozemku a bez dalšího dovodil, že vzhledem k rozsahu a umístění koupeného a připloceného pozemku byli objektivně v dobré víře, že jim jako vlastníkům náleží i připlocená část.
Odvolací soud však přehlédl, že oplocení zakoupeného pozemku samo o sobě není okolností zakládající dobrou víru, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho manželé P. oplotili zakoupený pozemek právě v hranicích daným vybudovaným oplocením. Vysvětlení této základní skutečnosti se však z rozsudku odvolacího soudu nepodává, neboť odvolací soud se omezil pouze na fakt oplocení pozemku po jeho zakoupení a nezjišťoval, resp. to z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, okolnosti, na základě kterých došlo k vybudování oplocení právě v místech, ve kterých manželé P. plot postavili. Za této situace je jeho závěr o jejich dobré víře předčasný a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu