ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4747.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4747/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 141/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 21 Co 212/2015-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Vrabce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 3 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 9 C 141/2014-84, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení věcného břemene spočívajícího v bezplatném užívání bytové jednotky č. 2386/6 v budově, zapsané na LV č. 17054 pro k. ú. Ž., vedeném katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, žalovaným za náhradu 10 000 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 21 Co 212/2015-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť otázka zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu nebyla „v obdobném případě dosud řešena“, stejně jako otázka „trvalé změny vyvolávající hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a nejde tak o věc dosud dovolacím soudem neřešenou; individuální rozměr dané věci se nevymyká doposud řešeným případům.
„Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 575).
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009, publikované – stejně jako další rozhodnutí zde uvedená – na www.nsoud.cz - a další judikatura tam uvedená; tento právní názor se uplatní i při posuzování věci podle §1299 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“).
Svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat. Oprávněný z věcného břemene se může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007). To není v rozporu s tím, že oprávněný může do bytu přibrat další osoby, a to především manžela a příbuzné v řadě přímé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014, nyní viz též §1283 o. z. – „pro potřebu domácnosti“). Tyto osoby však nejsou subjekty služebnosti. Proto samotná skutečnost, že ve smlouvě o zřízení věcného břemene výlučného užívání bytu se předpokládá užívání bytu dalšími – neurčenými - osobami, ještě neznamená, že osoby, které oprávněný v bytě trpí, mají právní nárok na jeho užívání. Takové právo by muselo vyplývat z textu obligatorně písemné smlouvy. Žalobkyně měla možnost právo bydlet v bytě výslovně zajistit; pokud tak neučinila, musí nést následky tohoto opomenutí (vigilantibus iura scripta sunt). Jestliže se odstěhovala z bytu, nejde o změnu poměrů, která by mohla vést k zrušení služebnosti.
I kdyby snad žalobkyně měla právo byt užívat, nelze přehlédnout, že tvrdí, že byt sama opustila kvůli neshodám a kvůli tomu, že v něm žalovaný začal kouřit a že zabavil její dceři notebook; žalovaný uvádí, že to bylo kvůli tomu, že navázala jiný vztah s tím, že „o vztah s důchodcem nestojí“. Tvrzená změna poměrů by byla v tom, že žalovaný začal v bytě kouřit a zabavil notebook; to je vzhledem k širším souvislostem věci nedostatečný důvod k tak závažnému zásahu do jeho práva na bydlení. Soudy nemohly přehlédnout širší okolnosti věci, zejména historii vztahu mezi účastníky a současné postavení žalovaného, stejně jako jeho nabídky na finanční vyrovnání s žalobkyní. Za tohoto stavu není závěr o tom, že nedošlo k takové trvalé změně poměrů, která by mohla mít za následek zrušení služebnosti (§1299 odst. 2 o. z.) není zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu