ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.498.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 498/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. T. T. , zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované Z. T., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 294/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2009, č. j. 15 C 294/2006-306, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 15 C 294/2006-319, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem bytu, číslo jednotky 430/7 nacházející se v 5. nadzemním podlaží budovy v obci O., část obce a katastrální území N., č. p. 431 na parcelách st. 413 – 418, zastavěné plochy a nádvoří, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku v rozsahu 10460/360842, jak je evidován na listu vlastnictví č. 2318, vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se proti žalované – jeho bývalé manželce - domáhal určení, že je výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a s ní souvisejícího spoluvlastnického podílu; tvrdil, že byl jejím jediným stavebníkem. Bytová jednotka jako věc v právním slova smyslu existovala již před manželstvím, které uzavřeli 16. 6. 2001, i když byla kolaudovaná až krátce po svatbě; stavbu financoval výlučně ze svých prostředků.
Žalovaná nejprve tvrdila, že bytová jednotka je ve společném jmění manželů – účastníků a posléze, že náleží do jejich podílového spoluvlastnictví. Na výstavbě nemovitosti se podílela jak osobní účastí, tak finančně.
Soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že účastníci konkludentně uzavřeli dohodu o založení spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Z obsahu čestného prohlášení, které účastníci sepsali za účelem změny zápisu vlastnictví bytové jednotky v katastru nemovitostí z výlučného vlastnictví žalobce do jejich společného jmění manželů lze dovodit úmysl a jednoznačnou vůli žalobce k založení spoluvlastnictví. Tomu nasvědčuje skutečnost, že žalobce nebyl k uvedenému právnímu úkonu nikterak nucen a že jej učinil svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Tím potvrdil, že žalovaná se na pořízení nemovitosti podílela, a to rovným dílem. Ani z dalších provedených důkazů jiná vůle žalobce nevyplývá. O úmyslu žalované, že chtěla založit spoluvlastnický vztah, svědčila skutečnost, že se o stavbu zajímala a podílela se na její výstavbě: vymezovala dispozici bytové jednotky, jednala s dodavatelem elektroinstalací a uzavřela smlouvu o úvěru, z něhož byly čerpány prostředky na stavbu. Dále soud vzal za prokázané, že stavbu bytové jednotky prováděli oba účastníci, nikoliv pouze žalobce, a posoudil proto oba jako stavebníky.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 12 Co 127/2010-333, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nicméně nesouhlasil s právním posouzením věci. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky neexistovala k okamžiku ukončení stavby, tj. k 17. 5. 2001, žádná písemná dohoda o vlastnickém režimu k bytové jednotce. Dohoda mohla být uzavřena i konkludentně, ovšem rovněž před uvedeným datem, neboť k tomuto dni musel být vyřešen vlastnický režim k bytu. Později uzavřená dohoda již pro vznik podílového spoluvlastnictví neměla žádný právní význam. Na konkludentní dohodu nelze usuzovat z toho, že se žalovaná o výstavbu bytové jednotky zajímala, částečně se podílela na její realizaci a uzavřela smlouvu o úvěru, z něhož byly čerpány finanční prostředky. Naopak soudem prvního stupně pominuté důkazy, že „smlouvu o výstavbě a kupní smlouvu“ z 26. 7. 2000 ohledně bytové jednotky uzavřel jako stavebník pouze žalobce (čl. 24) a touto smlouvou také sám nabyl spoluvlastnický podíl k pozemkům parc. č. 413 až 418 (čl. 28 ) , že v této smlouvě figuruje pouze on jako stavebník nové bytové jednotky, která má vzniknout ve stávajícím domě, a že budoucím vlastníkem bude žalobce, vedly odvolací soud k úvaze, že pokud by účastníci měli vůli nabýt jednotku do spoluvlastnictví, jistě by to promítli do obsahu smlouvy o výstavbě. Přitom v té době spolu již dva roky žili. Totéž platí pro rozhodnutí o zahájení stavebního řízení a o kolaudačním rozhodnutí, jehož účastníkem byl pouze žalobce. Je nesporné, že účastníci měli úmysl v předmětné bytové jednotce bydlet spolu, z toho ale ještě nelze dovodit jejich úmysl stát se jejími podílovými spoluvlastníky. Rovněž ze způsobu financování bytové jednotky nelze dovodit úmysl žalované stát se podílovou spoluvlastnicí, když nebylo prokázáno, že by ze svých výlučných finančních prostředků investovala do stavby a na placení úvěru se podílela pouze několika splátkami po 2.640,- Kč. Z uvedeného vzal odvolací soud za prokázané, že k dohodě o spoluvlastnictví předmětného bytu mezi účastníky nedošlo. Ohledně sepsání tzv. čestného prohlášení přijal argumenty žalobce. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval toto prohlášení za důkaz o vzniku dohody o podílovém spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce s ohledem na datum jeho uzavření a na jeho obsah. Podává se v něm, že účastníci se podíleli na pořízení bytu rovným dílem jako manželé a požadovali nikoliv zápis do podílového spoluvlastnictví, ale do společného jmění manželů, přičemž manželství uzavřeli 16. 6. 2001, tedy v době, kdy byt již jako předmět občanskoprávních vztahů existoval. Ke změně vlastnického práva po vzniku stavby by byla nutná jiná dohoda v písemné formě s náležitým obsahem. Odvolací soud za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o spoluvlastnictví, dále posuzoval, zda stavbu neprovádělo více osob. Dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového stavu, tedy, že žalovaná jednala s firmami a určovala dispoziční uspořádání bytové jednotky, nelze dovodit, že se fakticky podílela na zřízení stavby takovým způsobem, že by se stala vznikem bytové jednotky její podílovou spoluvlastnicí. Z těchto důvodů odvolací soud nepovažoval závěr soudu prvního stupně o vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce za správný. Sám došel k odlišnému závěru, že jejím výlučným vlastníkem je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; podle obsahu dovolání jde o důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud podle dovolatelky uvedl, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná; ve skutečnosti dospěl k jiným skutkovým (viz str. 7 rozsudku) i právním závěrům, ačkoliv neprovedl žádné dokazování; přitom otázka, zda došlo ke konkludentnímu uzavření zmíněné dohody či nikoliv, je otázkou skutkovou.
Odvolací soud opírá svůj závěr i o skutečnost, že smlouvu o výstavbě a smlouvu kupní uzavřel pouze žalobce. Žalovaná však považuje za logické, že v situaci, kdy trval jejich partnerský vztah, na základě vzájemné důvěry vyřizoval smluvní agendu související s výstavbou jen jeden z partnerů. Namítá, že odvolací soud se jen velmi kuse vypořádal s druhým v justiční praxi uznávaným způsobem vzniku spoluvlastnictví ke stavbě, a to ke stavbě stavěné více stavebníky. Nesouhlasí s jeho závěrem, že ji nelze považovat za stavebníka vedle žalobce. Ppři budování bytové jednotky dodavatelskou firmou, tedy ne svépomocí, není možná jiná forma aktivní účasti na stavbě než právě jednání se zhotoviteli stavby a řešení právě takových záležitostí na stavbě, které prováděla a na které odkazoval soud prvního stupně. Odvolací soud neoznačil, o která skutková zjištění opírá svůj závěr, že výlučným stavebníkem je pouze žalobce. Na čestné prohlášení bylo nutné hledět tak, že pouze deklarovalo původní záměr účastníků stavbu stavět společně a že se tedy jednalo o zásadní důkaz pro právní hodnocení vzniku spoluvlastnictví stavby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce nepovažuje dovolání za důvodné; polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci jde o to, zda účastníci v době, kdy probíhala výstavba domu a ještě nebyli manžely, uzavřeli konkludentní dohodu o budoucím spoluvlastnictví domu; pokud žádná dohoda uzavřena nebyla, je třeba zvážit, zda nedošlo ke vzniku spoluvlastnictví v důsledku žalovanou tvrzené společné výstavby domu. Právní hodnocení věci účastníky není pro posouzení věci významné; tedy není podstatné, že dovolatelka původně tvrdila, že nemovitost je součástí společného jmění manželů.
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 1536).
K otázce uzavření konkludentní dohody se uvádí: Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle je učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je posouzením právním (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007).
Úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, Soubor č. C 2976).
Podle §213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
„Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkaz.“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
Z hlediska uvedených pravidel nebyl postup odvolacího soudu, jehož závěrem bylo zjištění, že účastníci neprojevili během výstavby bytové jednotky vůli nabýt ji do spoluvlastnictví, resp. že nebyli oba stavebníky, procesně správný.
Odvolací soud sice uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ze kterého odvolací soud také vycházel, v zásadní skutkové okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci však odvolací soud vyšel ze zjištění zcela odlišného. Soud prvního stupně totiž
na základě hodnocení důkazů před ním provedených včetně výpovědí účastníků učinil závěr o shodné vůli účastníků založit v době výstavby spoluvlastnický vztah k bytu („čestné prohlášení“ pak mělo potvrdit, že žalovaná se rovným dílem na výstavbě podílela). Odvolací soud však tento závěr nepřejal a uvedl, že z jednání účastníků nelze dovodit vůli stát se podílovými spoluvlastníky; konstatoval, že „takovou vůli ani jí odpovídající projev u obou účastníků řízení však z provedených důkazů zjistit nelze.“
V projednávané věci se tak odvolací soud, aniž opakoval či doplnil dokazování, odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a zatížil tak řízení vadou, uvedenou v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Soud prvního stupně uvedl, že stavbu prováděli oba účastníci a z okolností není zřejmé, že mělo jít o stavbu výlučně ve vlastnictví žalobce (str. 10 rozsudku dole). I zde jde o dvě skutková zjištění, učiněná na základě hodnocení důkazů – jednak o to, že účastníci prováděli stavbu společně a zároveň že tu nejsou okolnosti nasvědčující „výlučnému vlastnictví žalobce“, tedy ze skutkového hlediska tomu, že žalobce zjevně realizoval stavbu „pro sebe“. Odvolací soud však uvedl, že žalovaná se nepodílela na zřízení stavby takovým způsobem, aby se stala její spoluvlastnicí. Také závěr o tom, zda šlo o společné provádění stavby, je závěrem skutkovým; proto o tomto odchylném závěru odvolacího soudu platí to, co bylo řečeno shora; pro odchylný skutkový závěr nebyly dány zákonné podmínky.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu