ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.51.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 51/2018-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky 152/1, proti žalovanému J. Š. , o vydání věci a o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 29 Co 247/2012-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 21 C 170/2007-146, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání sbírky básní autora A. Ž. „Kaktusy vnímají čas jinak“ (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 29 Co 247/2012-326, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, když „soud nalézací i odvolací došly k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako orgán Policie ČR.“ Dovolatel tvrdí, že „otázka průkazu pasivní legitimace žalovaného, u kterého je sporné, zda v daný okamžik jednal jako soukromá osoba nebo jako orgán jiného subjektu (ať již veřejnoprávního či soukromého),“ nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, a proto Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že otázka pasivní legitimace žalovaného, u kterého je sporné, zda v daný okamžik jednal jako soukromá osoba, nebo jako orgán jiného subjektu (ať již veřejnoprávního nebo soukromoprávního), nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Podle dovolatele žalovaný nepřevzal předmětnou knihu od žalobcovy bývalé manželky S. S. Ž. jako příslušník Policie České republiky (dále také jen „policie“), ale jako soukromá osoba a má ji stále ve svém držení.
Nalézací soudy při svém rozhodování vyšly zejména ze skutečnosti, že o vydání knihy byl sepsán úřední záznam ze dne 21. 2. 2015, č. j. ČVS: UVP-236/OOK1-219-2000, z něhož vyplynulo, že S. S. Ž. knihu předala žalovanému jako zástupci Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, SKPV, OOK, 1. oddělení. Kniha byla přidána k materiálům policie k dalšímu šetření, takže se nejednalo o vydání věci na základě výzvy policejního orgánu, ani o odnětí věci, a policii tak nevznikla povinnost sepisovat protokol o vydání či odebrání věci ve smyslu ustanovení §79 odst. 5 trestního řádu, ve znění účinném do 17. 3. 2017.
Podle ustálené judikatury se vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), může vlastník domáhat ochrany proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, tyto a veškerá dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ). Pasivně legitimován je ten, kdo vlastníkovu věc neoprávněně zadržuje. Podle komentářové literatury: „Prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu (je-li žalován detentor, detenci) jeho věci, bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu (nebo detenci) pozbyl“ ( Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.).
V daném případě však žalobce neprokázal, že by žalovaný předmětnou věc držel, pouze tuto skutečnost tvrdil a odůvodňoval jí absencí protokolu o odnětí věci. Žalobce neprokázal svá skutková tvrzení, že by žalovaný knihu převzal od bývalé manželky žalobce S. S. Ž. jako soukromá osoba, a že by ji nadále držel. Z úředního záznamu ze dne 21. 2. 2005 sepsaného žalovaným je nesporné, že žalovaný knihu převzal jako příslušník policie, a že ji následně přidal k materiálům policie určeným k dalšímu šetření. Nalézacími soudy bylo rovněž zjištěno, že předmětná kniha je uložena v trezoru Obvodního soudu pro Prahu 6, Praha 2, Legerova 6 (č. l. 145a) a žalovaný není jejím držitelem.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolatelem vlastnoručně sepsaného dovolání ze dne 16. 5. 2017 (č. l. 343) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, který hodnocení věci soudem prvního stupně přisvědčil, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu; nejde ani o právní otázku doposud v judikatuře neřešenou. Protože dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu