ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5137.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5137/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) Ing. P. A., 2) MUDr. H. D., 3) V. K., zastoupeným Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, 4) P. S., 5) Ing. V. S., a 6) Z. S., všem zastoupeným JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 139/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 28 Co 141,142/2015-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 7 C 139/2011-149, ve spojení s usnesením ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 C 139/2011-153, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemkům parc. č. 968/1 v k. ú. M., obci P. a parc. č. 2390, parc. č. 2387/1 a parc. č. 2388, vše v k. ú. N., obci P. (výrok I.) a pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.). Žalobci uložil povinnost: zaplatit žalovanému 1) částku 19 938 525,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), zaplatit žalované 2) částku 19 938 525,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zaplatit žalované 3) částku 19 938 525,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), zaplatit žalovanému 4) částku 6 646 175,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.), zaplatit žalovanému 5) částku 6 646 175,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.) a zaplatit žalovanému 6) částku 6 646 175,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.). Dále rozhodl o tom, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 2 541,- Kč, stanovenou samostatným usnesením (výrok X.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 28 Co 141,142/2015-274, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III., IV., V., VI., VII. a VIII. o věci samé a ve výroku X. o nákladech státu, potvrdil, ve výroku IX. o nákladech řízení změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 17 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 C 139/2011-153 (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným 1) – 3) ve výši 376 524,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejich advokátky Mgr. Hany Kuncové a žalovaným 4) – 6) ve výši 266 071,74 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky JUDr. Drahomíry Janebové Kubisové (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a v souvislosti s tím vymezuje níže uvedené právní otázky, které by dovolacím soudem měly být posouzeny jinak. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) až 3) a rovněž žalovaní 4) až 6) navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – tato i následně citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Požadavek dovolatele, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, než jí posoudil odvolací soud, nemůže přípustnost založit. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „ dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla ( dovolacím soudem ) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Řečeno jinak, žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. To však není důvod přípustnosti dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru dovolatele především v tom, že shodně se soudem prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku, který nemohl být pro své vady podkladem pro rozhodnutí ve věci. V tomto směru především polemizuje se závěry znaleckého posudku, jímž byla stanovena obvyklá cena nemovitosti tvořící základ výše přiměřené náhrady (resp. vypořádacího podílu) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Má za to, že jestliže znalec uvedl, že neexistuje žádný jiný porovnatelný pozemek, neexistuje tržní cena parku a nelze tedy znaleckým posudkem stanovit cenu tržní, pak podle něj nelze ani uvedeným způsobem zjišťovat přiměřenost náhrady. Výše vyrovnávacího podílu musí odpovídat tržní ceně nemovitostí. Pokud uvedenou tržní cenu nelze určit, neboť znalec uvádí, že tato z důvodu, že jsou pozemky nezastavitelné a na trhu neobchodovatelné, neexistuje, nelze uměle vytvářet její odhad a je nutné postupovat podle §136 o. s. ř. s přihlédnutím k přiloženým důkazům.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, stanovil, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky žalovaného vůči znaleckému posudku, tedy skutkové námitky, nejsou v dovolacím řízení přípustné.
V rozsudku ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, dovolací soud dále uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1186 (dále jen „Soubor“)].
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
V dané věci odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro stanovení vypořádacího podílu bude vhodnější vycházet ze znaleckého posudku vyhotovenému znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc., z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd ČR v.v.i., neboť byl vypracován podle posledních odborných postupů, a to s ohledem na zcela mimořádný charakter sporných nemovitostí, které tvoří ve svém komplexu městský „Park J.“. Odůvodnil přitom, proč je použití srovnávací metody s pozemkem v H., jež použil znalec Kratěna, vhodnější, než použití srovnávací metody s pozemky na okrajích Prahy, jak učinila znalecká společnost Montekala spol. s r. o., ve znaleckém posudku předloženém dovolatelem. Jestliže na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, „že znalecký posudek, z něhož soud I. stupně vycházel, obsahuje zákonem požadované náležitosti ve smyslu §127a o. s. ř., jeho závěry jsou řádně odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu, bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo potřeba se vypořádat, odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení a znalec se vypořádal i s předchozími znaleckými posudky“, je jeho rozhodnutí v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Případná není ani námitka dovolatele, že měl odvolací soud ke stanovení hodnoty nemovitostí využít §136 o. s. ř.
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Úvahou soudu podle §136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, uveřejněném pod č. C 9342 v Souboru, v němž uvedl, že volná úvaha je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 759). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, uveřejněný pod č. C 7282 v Souboru). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci volné úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, uveřejněný pod č. C 8160 v Souboru).
Při oceňování věcí v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví jde zpravidla o posouzení skutečností, které vyžaduje odborné znalosti, a je tedy třeba ustanovit znalce ve smyslu §127 o. s. ř. Sám dovolatel navíc v dovolání poukazuje na skutečnost, že v případě oceňování vypořádávaných nemovitostí jde o zcela ojedinělý případ, kdy i zjištění tržní ceny je velmi obtížné, neboť se jedná o nemovitosti, které nejsou běžně obchodovatelné. Za této situace, kdy bylo i pro znalce obtížné stanovit hodnotu vypořádávaných nemovitostí, není namístě námitka dovolatele, že měla být při stanovení ceny nemovitostí aplikována volná úvaha ve smyslu §136 o. s. ř.
Podle dovolatele dále spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že nebyl zpracován revizní znalecký posudek. Odvolací soud podle jeho názoru proto pochybil i procesně, neboť vysvětlení znalce, které podal na jednání, nevedlo k objasnění rozporů, soud však i přesto nepřistoupil k přezkoumání posudku jiným znalcem. V této souvislosti rovněž namítá nedostatečné odůvodnění skutečnosti, že byl jako podklad pro stanovení výše vypořádacího podílu zvolen posudek vyhotovený znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc. Odvolací soud pouze převzal stanovisko tohoto znalce k posudku vyhotovenému společností Montekala spol. s r. o., aniž by je však blíže odůvodnil.
Dovolací soud například již v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23, Nejvyšší soud dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Nalézací soudy podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k závěru znaleckého posudku vypracovanému znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc., vyložily, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídily a proč jeho závěry považují za správné. Jestliže nalézací soudy neměly o závěrech znaleckého posudku č. 5/14 ve spojení s výsledky výslechu znalce žádné pochybnosti, neměly ani důvod pro zadání revizního znaleckého posudku. Toto rozhodnutí je navíc plně na uvážení soudu.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel rovněž v posouzení otázky náhrady nákladů řízení. V tomto směru tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu s principem spravedlnosti. Odvolací soud, který rozhodoval v řízení podle úspěchu ve věci, přiznal dovolateli v řízení před soudem prvního stupně, ve kterém byl ve věci samé zcela úspěšný, pouze zaplacený soudní poplatek s odůvodněním, že využil externího právního zastoupení advokátem, zatímco v odvolacím řízení, v němž byli procesně zcela úspěšní žalovaní, přiznal žalovaným náklady řízení v plné výši, aniž by přitom přihlédl k náročnosti vedených úkonů. V souvislosti s tím namítá, že soudy měly zohlednit princip spravedlnosti a náhradu nákladů řízení a neposuzovat podle úspěchu ve věci s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Rovněž se domnívá, že využití právních služeb advokáta nelze považovat za náklady neúčelně vynaložené.
Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace §142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
Podle §142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněném pod č. C 12 875 v Souboru), uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“. Obdobně v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném pod č. C 13 824 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014).
Ústavní soud ve svých nálezech rovněž již několikrát konstatoval, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (viz nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012, nalus.usoud.cz ).
V dané věci soud prvního stupně žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval. Žalobce byl tedy ve sporu úspěšný a mělo být postupováno podle §142 odst. 1 o. s. ř. Jestliže odvolací soud rozhodl o nákladech řízení podle úspěchu ve věci, ale žalobci přiznal pouhých 17 000,- Kč s odůvodněním, že jedinými účelně vynaloženými náklady jsou náklady za jím zaplacený soudní poplatek, neboť disponuje odborným aparátem, spor je veden o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v jeho majetku, a jde o přímý výkon vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům, jsou jeho závěry přiměřené a zcela souladné s rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou i vzhledem k přiznaným nákladům odvolacího řízení, neboť soudem přiznaná částka je částkou přiznanou podle právního předpisu; náhrada nákladů řízení, spočívajících v zastoupení advokátem, vychází zásadně (s výjimkami) z ceny předmětu řízení (viz §6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění). Zákonodárce uvádí případy, kdy lze mimosmluvní odměnu zvýšit nebo snížit (§12 a násl. advokátního tarifu); mezi tyto případy nepatří to, že jde snad o méně náročný úkon. To nelze považovat za opomenutí; posouzení náročnosti úkonu právní služby často nelze opřít o objektivní kritéria a navíc náhrada nákladů řízení je jedním z prostředků, zabraňujících vedení neúčelných sporů (viz Hora, V. Československé civilní právo procesní. Praha 1934, reprint Wolters Kluwer 2010, díl II., s. 71).
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu