ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5264.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5264/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) S. S. , b) M. S. , c) S. S. , d) D. S. a všech zastoupených JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Francouzská 75/4, proti žalovaným: 1) Ing. arch. Z. O. a 2) L. O. a oběma zastoupeným Mgr. Richardem Štaincem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova 1682/15, o zdržení se obtěžování fotografováním a filmováním, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 290/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 28 Co 328/2014-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2014, č. j. 14 C 290/2013-167, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobců jakýmkoliv fotografováním a natáčením jejich osob, jakož i pozemku parc. č. 20/1 a domu, nacházejícím se na pozemku parc. č. 120/1, to vše zapsané na LV č. 331 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M., obec S., a pozemků parc. č. 664/1, parc. č. 598/3, zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M., obec S. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 328/2014-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil s ohledem na nesprávné označení pozemků tak, že zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobců jakýmkoliv fotografováním a natáčením jejich osob, jakož i pozemku st. parc. č. 20/1 a domu, nacházejícím se na pozemku st. parc. č. 20/1, to vše zapsané na LV č. 331 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M., obec S., a pozemků parc. č. 664/1, parc. č. 598/3, zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, pro katastrální území M., obec S. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v naplnění předpokladů §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2251/2005). Žalobci nemají možnost se imisím kamerovými záznamy bránit. Úvahy soudů jsou formalistické, nemající oporu v provedeném dokazování. Celodenní pořizování kamerových záznamů s možností archivace je navíc i podle judikatury Nejvyššího správního soudu třeba posoudit jako obtěžování žalobců. Naopak po žalovaných je možné spravedlivě požadovat, aby provedli opatření, kterými by monitorování žalobců zabránili, zejména vhodným umístěním kamer. Otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, je „míra soudem akceptovatelného jednání žalovaných, pokud jejich jednáním lze zabránit obtěžování pohledem“. Pořizování fotografií žalobců nelze zabránit ani oplocením. Odvolací soud pochybil, pokud učinil závěr, že došlo k chybnému parkování ve vjezdu, ačkoliv správní orgán dospěl k závěru, že se nesprávné parkování žalobců neprokázalo. Odvolací soud dále pochybil, pokud prokázanou existenci kamerového záznamu formalisticky odmítl vyhodnotit s odkazem na nesouvislost s předmětem řízení. Žalobci jsou šikanováni ze strany žalovaných prostřednictvím soudních a správních řízení. Dosud neřešenou je také otázka „zda obecný soud v řízení o obtěžování pohledem v řízení, kde je namítáno zneužívání pořízených kamerových záznamů a listinných důkazů (fotografií nebo záběrů z kamer), zmanipulováním dat jejich pořízení, či obsahů, je povinen se sám předmětnými důkazy zabývat a učinit z nich sám skutkové závěry nebo zda je oprávněn se s věcí vypořádat pouhým odkazem na vypořádání se s těmito v řízeních, kde dle žalobců k jejich zneužití došlo“. Soud měl důkazy provést sám a učinit z nich závěry. Žalovaní nikdy nevysvětlili rozpory v datech na kamerových záznamech a fotografiích z kamerových záznamů, žalovaní navíc záběry z kamer zneužívají. Je nelogickým a nepřezkoumatelným závěr odvolacího soudu, že bylo rozhodnuto v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23 EXE 1844/2012. Soud měl tento exekuční spis provést k důkazu. Pak by soudy zjistily, že exekuční řízení žalovaní zahájili, ale jejich návrh nebyl shledán oprávněným. Je nesprávnou úvaha odvolacího soudu o ospravedlnění pořizování kamerových záznamů a fotografií sporem, který vyústil v pravomocné rozhodnutí. Až do pravomocného skončení tohoto sporu žalobci tvrdili, že užívají část pozemku parc. č. 711, neboť mají za to, že jde o součást jejich pozemku parc. č. st. 20/1. Dovolatelé poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1150/99 a 22 Cdo 583/2011. Ačkoliv pozemky parc. č. 664/1 a parc. č. 598/3 nejsou v jejich vlastnictví, jsou jimi užívány a i ohledně těchto pozemků by jim měla být poskytnuta ochrana. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož o nároku žalobců bylo pravomocně rozhodnuto po 1. lednu 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“). V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud totiž jednoznačně konstatoval tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., ale odvolací soud rozhodoval již po 1. lednu 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší soudu i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ). Tím spíše se pak prosadí úprava obsažená v o. z. i na případy, kdy soud prvního stupně rozhoduje po 1. 1. 2014. Sousedská práva se tak po 1. lednu 2014 řídí úpravou obsaženou v o. z.
Z hlediska použitelnosti judikatury ustavené v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. i na právní vztahy podléhající režimu o. z. v oblasti imisí vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury potud, že judikatura k §130a odst. 1, resp. §127 odst. 1 zákona 40/1964 Sb., ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata vnikat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z [(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé předně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením dovolacího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005 (uveřejněném pod č. C 3 710 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck).
V tomto rozhodnutí dovolací soud s odkazem na svou předchozí judikaturu [zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 1, str. 44), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 (publikovaný tamtéž, 2001, č. 7, str. 337)], vyložil a odůvodnil právní závěr, že obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zda jde o mimořádnou situaci, která by umožnila poskytnout ochranu, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení; tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011 (uveřejněném pod č. 48/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že uvedené pravidlo platí i pro fotografování a filmování osob; v takovém případě jde totiž v jistém smyslu o „obtěžování pohledem“, umocněné tím, že tento pohled je zachycen technickými prostředky. Lze proto konstatovat, že je-li fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti, jde o imisi ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. Ochrany proti takovému jednání se lze domáhat i žalobou na ochranu osobnosti podle §11 a násl. obč. zák., nicméně v závažných případech se tato ochrana částečně překrývá s ochranou poskytovanou ustanovením §127 odst. 1 obč. zák. proti jednání vlastníka věci (fotoaparátu, kamery či jiného podobného zařízení).
Z uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že připouští v režimu §127 odst. 1 obč. zák., resp. §1013 odst. 1 o. z., obranu i proti tzv. imateriálním imisím v podobě obtěžování pohledem, fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu, zdůrazňuje však výjimečnost takového postupu pouze v mimořádných případech, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Musí tak jít o případy svou intenzitou a rozsahem výrazně a neodůvodněně zasahující do soukromí vlastníka, který se proti takovým imateriálními imisím brání. Zda tomu tak je, je nutno posoudit vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu.
V řešené věci vyšel odvolací soud ze skutkového stavu (kterým je dovolací soud vázán), že žalovaní při snímání svého pozemku kamerami a fotografováním zabírají také zčásti pozemek žalobců st. parc. č. 20/1 a přilehlé pozemky parc. č. 664/1 a parc. č. 583/9. Tyto kamerové záznamy i fotografie však nezachycují dům ve vlastnictví žalobců, a pokud jej zachycují, tak pouze v pozadí, případně jako část v detailu na fotografiích, jimiž se snaží prokázat, že na dům navazující pozemek žalovaných parc. č. 26/1 je užíván žalobci. Kamerové záznamy a fotografie slouží toliko pro účely opatření důkazů pro správní a soudní řízení vedená žalovanými v souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním žalobců, přičemž zejména v soudním řízení se žalovaným podařilo prokázat, že žalobci užívají pozemek žalovaných parc. č. 711 a žalobci a) a b) i pozemek parc. č. 26/1, když si na ně ukládají věci, vstupují na ně, vjíždí na ně apod. Žalobci mohou zabránit zachycování svého pozemku kamerami a fotoaparátem vystavěním plotu. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nejsou kamerovými záznamy a fotografiemi obtěžováni nad míru přiměřenou místním poměrům a způsobem podstatně omezujícím obvyklé užívání pozemku.
S tímto základním hodnotícím soudem pak dovolání v rovině právní nepolemizuje.
Dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí v rovině přiměřenosti jeho úvah a je tedy s citovanou judikaturou v souladu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalovaných se nejedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům, které by podstatně omezovalo obvyklé užívání nemovitostí žalobců, přičemž přihlédl i k oprávněnému zájmu žalovaných na získání důkazního materiálu pro účely řízení vedených s žalobci, možnosti žalobců těmto imisím zabránit výstavbou plotu a intenzitě rušení. Přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení §237 o. s. ř. nepřipadá do úvahy. Závěry odvolacího soudu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění.
Pokud dovolatelé dovolacímu soudu předkládají jako neřešenou k posouzení otázku „míry soudem akceptovatelného jednání žalovaných, pokud jejich jednáním lze zabránit obtěžování pohledem“, jedná se o natolik obecnou výhradu, že dovolacímu soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum; je navíc zjevné, že posouzení této míry je přísně individuální a závislé na konkrétních okolnostech řešeného případu a spadá pod rámec obecného ustanovení §1013 o. z.
Stran tvrzeného pochybení odvolacího soudu spočívajícího v učinění závěru, že došlo k chybnému parkování ve vjezdu ze strany žalobců, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout v řešené věci, když na ní odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Totéž platí ve vztahu k námitkám dovolatelů vztahujícím se k exekučnímu řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23 EXE 1844/2012. Z těchto námitek ostatně ani není patrné, jde-li o výhradu vůči zjištěnému skutkovému stavu, tvrzenou vadu řízení nebo polemiku s právním posouzením věci na základě akceptovaného skutkového stavu věci.
Jestliže dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu o reálné možnosti žalobců zabránit existující formě obtěžování výstavbou oplocení, pak tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že dovolatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu, že mají možnost vybudováním oplocení vzniklý problém vyřešit. Dovolatelé sami výslovně poukazují na to, že tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování; skutková zjištění však v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu. Nadto v této souvislosti dovolatelé přehlížejí, že úvaha odvolacího soudu byla pouze doplňující úvahou ve směru, že jednání žalovaných nenaplňuje znaky v intenzitě požadované §1013 odst. 1 o. z. a pouze pro úplnost odvolací soud doplnil, že vzniklá situace mezi účastníky je výsledkem dlouholetých neshod účastníků, kteří „si dělají naschvály“ s tím, že žalobci, ač tvrdí dlouhodobé obtěžování ze strany žalovaných, neučinili žádné konkrétní kroky, kterým by tomuto obtěžování zabránili, přičemž odvolací soud zmínil právě možnost vybudování oplocení. Je proto zjevné, že na úvaze o oplocení není primárně rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Za další otázku neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považují žalobci posouzení, zda „je obecný soud v řízení o obtěžování pohledem v řízení, kde je namítáno zneužívání pořízených kamerových záznamů a listinných důkazů (fotografií nebo záběrů z kamer), zmanipulováním dat jejich pořízení, či obsahů povinen se sám předmětnými důkazy zabývat a učinit z nich sám skutkové závěry, anebo zda je oprávněn se s věcí vypořádat pouhým odkazem na vypořádání se s těmito v řízeních, kde dle žalobců k jejich zneužití došlo“. V této souvislosti namítají, že je „povinností soudu se v rámci konkrétního řízení vypořádat s konkrétním důkazem a žalobní argumentací k němu, ačkoliv toto bylo řešeno v rámci jiného soudního či právního řízení s jinými předměty řízení“. Odvolací soud podle žalobců pochybil, když „sám důkazy neprovedl“.
Uvedená otázka přípustnost dovolání založit nemůže proto, že jejím prostřednictvím uplatňují dovolatelé výhrady vůči procesnímu postupu soud v řízení z hlediska posouzení, které důkazy budou či nebudou v řízení provedeny, resp. výhrady vůči hodnocení dokazování. Jedná se tak o výhrady namítající vadu řízení nebo nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, přičemž v obou případech se jedná o okolnosti, prostřednictvím kterých přípustnost dovolání založit nelze, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Ve vztahu k dalším námitkám dovolací soud uvádí, že jimi dovolatel vystihuje vady řízení (zejména námitky, že určité důkazy soud neprovedl). Opomíjí přitom, že vady řízení (kam patří i dovolateli uplatněná námitka, že soud neprovedl určité důkazy) obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Ve zbytku je dovolání do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pokud konečně dovolatelé poukazují na to, že jim měla být poskytnuta ochrana proti obtěžování imisemi i v případě pozemků parc. č. 664/1 a parc. č. 598/3, které sice nejsou v jejich vlastnictví, ale užívají je jako přístupovou komunikaci ke svým pozemkům (zřejmě z titulu užívání pozemní komunikace), dovolací soud uzavírá, že je v řešené věci nadbytečné se zabývat otázkou, zda může osoba, která užívá pozemek, který není v jejím vlastnictví a neužívá je ani na smluvním základě, úspěšně podat negatorní žalobu proti rušení imisemi, neboť odvolací soud dospěl k celkovému závěru, který v přezkumu dovolacím soudem obstál, že k nepřípustnému rušení v režimu §1013 odst. 1 o. z. nedochází. Z dovolání je navíc zřejmé, že výhrady vůči zamítnutí žaloby i ve vztahu k uvedeným pozemkům dovolatelé uplatňují výhradně proto, že jsou přesvědčeni o důvodnosti jejich žaloby k domu a pozemku parc. č. 20/1.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu