ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5305.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5305/2017-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. H. , proti H. P. , zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 44/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 27 Co 71/2017-294, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 18 C 44/2014-270, zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro obec S., katastrální území B., služebnost, jejíž obsah spočívá v právu vstupovat a vjíždět na dobu nezbytně nutnou za účelem obdělávání ovocného sadu na západní část pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro tutéž obec a katastrální území, vymezenou geometrickým plánem, vypracovaným dne 20. 5. 2016 Ing. Josefem Dandou (výrok I.). Za to uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 30 000 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 27 Co 71/2017-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že ve správném znění je rozsah oprávnění vlastníka pozemku limitován potřebou otáčení zemědělské techniky na dobu nezbytně nutnou k obdělávání ovocného sadu na pozemku (výrok I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spojení pozemku žalobce (ovocný sad) s veřejnou cestou není dostatečné a na západní straně tohoto pozemku není možné řádně hospodařit bez využití přilehlého pozemku žalované. Protože pozemek již tuto funkci historicky plnil a plní (je dokonce s pozemkem žalobce oplocen do jednoho celku), žalovaná ho nevyužívá a jeho charakter se zřízením služebnosti nezmění, soud zřídil nezbytnou cestu formou pozemkové služebnosti ve prospěch každého vlastníka pozemku.
V odvolacím řízení žalovaná mimo jiné namítala, že na pozemku nehospodaří žalobce jako vlastník pozemku, nýbrž hospodaří na něm nájemce; zákon nicméně umožňuje zřídit věcné břemeno pouze pro vlastníka nemovitosti. Odvolací soud takové námitce nepřisvědčil s tím, že právo ze služebnosti může vlastník vykonávat i prostřednictvím jiných osob.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání.
Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Jde o výklad §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně o otázku, lze-li povolit nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku v případě, že vlastník sám pozemek neužívá, ale přenechal ho k užívání třetí osobě.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). To má spočívat v závěru odvolacího soudu, podle něhož nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku lze povolit i v případě, že vlastník přenechal pozemek k užívání jinému a sám na pozemku nehospodaří. Podle ustanovení §1029 odst. 1 o. z. má pouze vlastník nárok, aby mu soused povolil za náhradu nezbytnou cestu, a soud takovou nezbytnou cestu zřídí pouze v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka (§1029 odst. 2 o. z.). Zákon neumožňuje povolit nezbytnou cestu pro potřeby třetí osoby. Dovolatelka proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelkou vznesená otázka – konkrétně lze-li povolit nezbytnou cestu podle §1029 o. z. v případě, že na pozemku nehospodaří vlastník, nýbrž třetí osoba – nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
K závěru, že nezbytnou cestu nelze zřídit v případě, kdy by na nemovitosti neměl hospodařit vlastník, nýbrž třetí osoba, vede dovolatelku skutečnost, že ustanovení §1029 o. z. upravuje zřízení nezbytné cesty pro potřeby vlastníka nemovitosti, na níž nelze pro nedostatek spojení s veřejnou cestou řádně hospodařit, přičemž nezbytnou cestu zřídí soud pouze v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka .
Nicméně aplikace právní normy se nemůže opírat pouze o jazykový výklad, neboť ten „představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění jejího smyslu a účelu“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Jakkoli je třeba vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona ( contra verba legis ) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Podle §1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat . Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit (§1011 o. z., věta první). Vlastník má právo věc pronajmout, a i v pronájmu věci lze spatřovat řádné hospodaření s ní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1925, sp. zn. R I 1025/25, publikované ve Vážného sbírce pod č. 5558, též v ASPI), a tudíž i užívání. Pokud by byla argumentace dovolatelky správná, pak by např. vlastník pozemku, postrádajícího potřebné spojení, který pro nemoc či stáří, ev. z jiných důvodů, jej nemůže obdělávat, se nemohl domáhat povolení nezbytné cesty, a byl by nucen nechat pozemek ležet ladem. Jestliže by na pozemku byl hotel, bylo by vyloučeno zřídit nezbytnou cestu tak, aby ji mohli využívat i hosté (arg. ad absurdum).
K případné možnosti nájemce využívat nezbytnou cestu k hospodaření na nemovitosti lze nad rámec uvedeného odkázat na dřívější judikaturu dovolacího soudu, podle níž
„přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, přičemž může jít jak o chůzi tak jízdu po zatíženém pozemku, pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene, pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005). Osobou oprávněnou k užívání pozemku zatíženého právem cesty je vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1920/2012). I z této judikatury se podává, že služebnost cesty slouží mimo jiné osobám vymezeným hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene; to musí nutně platit i pro služebnost nezbytné cesty, neboť v opačném případě by byl zmařen její hospodářský účel.
Dovolací soud uzavírá, že právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§1029 a násl. o. z.) vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout [§243d písm. a) o. s. ř.].
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, protože mu však žádné náklady nevznikly, nepřiznal dovolací soud právo na jejich náhradu (§142 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu