ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5342.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5342/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) F. H., a b) M. H., zastoupeným advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, o odstranění stavby, o strpění a zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 9 C 103/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349, pokud jím byl potvrzen výrok pod bodem IV. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se ve výroku pod bodem I., pokud jím byl potvrzen výrok pod bodem III. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, v části, jíž bylo žalobě vyhověno, ve výroku pod bodem II., kterým byl uvedený rozsudek změněn, a ve výrocích pod body III. a IV. o nákladech řízení, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný vyklidil části jejich pozemků, které neoprávněně připlotil ke svým pozemkům, a aby plot z jejich pozemků odstranil. Dále požadovali, aby strpěl výkon jejich práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucího na jeho pozemku, vzniklého jako služebnost směnnou smlouvou z roku 1937. Žalovaný namítal, že ke sporným částem pozemků žalobců vlastnické právo vydržel a že v dobré víře, že jí tyto části pozemků patří, byla již jeho právní předchůdkyně od roku 1939
a 1941. Vzájemnou žalobou se domáhal zrušení věcného břemene.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 9 C 103/96-317, výroky pod bodem I. a II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný vyklidil specifikované části pozemků parcelních čísel 182/1 a 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1 v k. ú. V. a aby odstranil plot z těchto pozemků. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost „strpět žalobcům přejezd hospodářským povozem, trakařem, chůzi a vodění dobytka z veřejné cesty parcelní číslo 210 přes pozemek parcelní číslo 182/3 na pozemek ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1 pro hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, vše v k. ú. V., jak z veřejné cesty číslo kat. 210, tak také naopak z pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, vše v k. ú. V. na cestu číslo kat. 210 přes pozemek číslo kat. 182/2“, v části, kterou se žalobci domáhali „více, a to povinnosti žalovaného strpět jízdu zemědělskými stroji a povozy a ručním vozíkem“, žalobu zamítl, a výrokem pod bodem IV. zamítl protinávrh žalovaného, kterým se domáhal „zrušení služebnosti cesty vozové, tj. jízdy hospodářským povozem, trakařem, pěšky i vodění dobytka přes pozemek parcelní číslo 182/3 ve prospěch každého vlastníka pozemku ve zjednodušené evidenci původ parcely pozemkový katastr číslo 180/1 a pozemku parcelní číslo 182/2 pro hospodářskou potřebu pozemku ve zjednodušené evidenci parcela původ pozemkový katastr číslo 180/1, to vše v k. ú. a obci V.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trhovou smlouvou z 15. 11. 1937 převedla právní předchůdkyně žalobců M. N. ze svých pozemků v k. ú. V. na právní předchůdkyni žalovaných E. M. pozemky parc. č. 180/4 a 182/3. Pozemek parc. č. 180/4 zůstal obklopen pozemky M. N., mimo jiné pozemkem č. 180/1 evidovaným zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru (dále č. 180/1 PK) a pozemky parc. č. 182/1 a 182/2. Právě mezi posledně dvěma uvedenými pozemky se nachází převedený pozemek parc. č. 182/3, který zajišťuje přístup z pozemku parc. č. 180/4 na obecní komunikaci č. 210. Uvedenou smlouvou byla rovněž zřízena služebnost ve prospěch pozemků náležejících tehdy M. N., a to „služebnost ve prospěch každého vlastníka parc. č. 180/1
a 182/2 pro potřebu role č. kat. 180/1 jak z veřejné cesty č. kat. 210, tak i z panujícího pozemku č. kat. 180/1 na cestu č. kat. 210 přes nově zřízenou parcelu č. kat 182/3 výhradně přejezdem, chůzí a voděním dobytka přes parcelu č. kat. 182/2 kolem severovýchodního rohu parcely č. kat. 180/4“. Na základě kupní smlouvy uzavřené
24. 7. 1973 s M. N. se žalobci stali mimo jiné vlastníky pozemků parc. č. 182/1, 182/2 a pozemku č. 180/1 PK. E. M. postavila na parc. č. 180/4 dům a pilu, a tak z něj byly odděleny stavební pozemky parc. č. 52 a 53; stavební pozemek parc. č. 52 hraničí s pozemkem parc. č. 182/3 a pozemky parc. č. 182/1
a 182/2. Kupní smlouvou z 19. 4. 1979 E. M. prodala žalovanému mimo jiné stavební pozemky č. 52, 53, dále pozemky parc. č. 182/3 a 180/4. K jeho pozemkům č. 52 a 53 a 180/4 bočně přiléhá pozemek žalobců č. 180/1 PK. V roce 1991 žalobci zjistili, že části jejich pozemků parc. č. 182/1 a 182/2 jsou připloceny ke stavebnímu pozemku žalovaného parc. č. 52 a část pozemku č. 180/1 PK k pozemkům parc. č. 52, 53 a 180/4, což bylo potvrzeno znaleckým posudkem Ing. A. K. z 15. 4. 1997. Podle znaleckého posudku Ing. B. P. z 8. 11. 2001 má plot zděnou podezdívku v hloubce 50-60 cm, přičemž technická a finanční náročnost na jeho odstranění je nízká; náklady představují částku 19 872,- Kč. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v současných hranicích se plot nachází nejméně od roku 1941. J. R. uvedl, že se v roce 1954 dozvěděl, že k oplocení částí pozemků došlo na základě dohody, jejímž předmětem bylo i finanční vyrovnání. Plot ve stávajících hranicích žalovaný pouze rekonstruoval, od roku 1979 byl přesvědčen, že oplocení odpovídá hranici jím tehdy koupených pozemků. Až dopisem z 15. 9. 1991 ho žalobci upozornili, že oplocení zasahuje do jejich pozemku parc. č. 182/2. Žalobci tvrdili, že žalovaný předmětné části jejich pozemků užívá, má tam nasázené porosty, seká trávu a pobíhají tam jeho drobná domácí zvířata. Žalovaný trval na tom, že na připlocených pozemcích se nenacházejí žádné jeho movité věci, které by bylo možné vyklidit. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud svědek J. R. odkazoval na dohodu právních předchůdců účastníků o převodu sporných částí pozemků spojenou s finančním vyrovnáním, uzavřenou před rokem 1954, podmínkou převodu vlastnického práva k nemovitosti podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 byla písemná forma právního úkonu a vklad do veřejných knih. K tomu však nedošlo a právní předchůdkyni žalovaného E. M. tímto způsobem vlastnické právo ke sporným částem pozemků nevzniklo. Žalovaný však v roce 1979 jím koupené pozemky převzal s přesvědčením, že jejich oplocení odpovídá vlastnické hranici, a byl v dobré víře, že mu patří i sporné části pozemků žalobců. Jeho dobrou víru podporovala i jejich menší výměra a to, že mu sami žalobci v jejich užívání až do roku 1991 nebránili. Proto vlastnictví k nim vydržel podle §132a a §135a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 131/1982 Sb. Ohledně služebnosti soud prvního stupně uvedl, že na aktuálním výpisu z listu vlastnictví není sice uvedena, ale vznikla v rozsahu dohodnutém ve smlouvě trhové
z 15. 11. 1937, a v roce 1938 byla vložena do pozemkové knihy. Nadále trvá jako právo odpovídající věcnému břemenu, které nezaniklo žádným ze způsobů uvedených
v §151p ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Neshledal ani důvody pro jeho zrušení podle tohoto ustanovení. Žalobu zamítl v rozsahu, ve kterém se podle jeho názoru žalobci domáhali většího oprávnění, než vyplývalo ze smlouvy
o jejím zřízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 18 Co 487/2006-349, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III., jen v té části, kterou bylo žalobě vyhověno, a IV. a výrokem pod bodem II. jej změnil v jeho výrocích pod body I., II., V., VI. a VII. tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené žalobcům předat části pozemků parc. č. 182/1 a 182/2 v katastrálním území V., a to části od hranic těchto pozemků s pozemkovou parcelou číslo 52 – stavební parcela v katastrálním území V. až k drátěnému plotu postavenému na pozemcích parc. č. 182/1 a 182/2 v k. ú. V. tak, jak je vyznačeno v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedené znalcem Ing. A. K., které je nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je povinen vyklidit a vyklizenou žalobcům předat část pozemku ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr č. 180/1 v k. ú. V., a to část od hranice tohoto pozemku s pozemky parc. č. – stavební 52, stavební 53 a 180/4, vše v k. ú. V., až k drátěnému plotu postavenému na pozemku ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr č. 180/1 v k. ú. V., jak je vyznačena v zákresu do katastrální mapy a grafickém znázornění provedeném znalcem Ing. A. K., které je nedílnou součástí tohoto rozsudku, žalovaný je povinen odstranit z části pozemků parc. č 182/1, 182/2 a pozemku ve zjednodušené evidenci původ pozemkový katastr č. 180/1, vše v k. ú. V., plot včetně sloupků a částečné podezdívky, jak je vyznačen přerušovanou čarou v zákresu do katastrální mapy provedeném znalcem Ing. A. K., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování zprávou J.Z.D. N. z 10. 9. 1997 (č. l. 47 spisu), ze které zjistil, že pozemky parc. č. 182/1, 182/2 a pozemek č. 180/1 PK v k. ú. V. užívaly od roku 1957 J.Z.D. V., od roku 1976 J.Z.D. „M.“ N., jako socialistické organizace, a od roku 1992 je mělo v nájmu Z.O.D. N. Nájem byl vypovězen v roce 1995 a pozemky předány žalobcům 30. 9. 1996. Dále převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný má sporné části pozemků ve vlastnictví žalobců zaploceny, podle jeho tvrzení od roku 1957, a užívá je v rozsahu, uvedeném ve znaleckém posudku Ing. A. K. Na rozdíl od soudu prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný vlastnické právo ke sporným částem pozemků nevydržel. Podle §135a odst. 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., nebyly pozemky, k nimž měla socialistická organizace právo užívání na základě zvláštního předpisu, do 31. 12. 1991 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. Dne
1. ledna 1992 mohl žalovaný vydržet vlastnické právo k částem pozemků žalobců podle §134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., jen za předpokladu, že by byl k tomuto dni po dobu deseti let jejich oprávněným držitelem. Tak tomu však nebylo, neboť jeho dobrá víra, že mu pozemky patří, byla zpochybněna dopisem žalobců ze září 1991. Takový závěr je plně opodstatněn jednak zněním smlouvy z roku 1937, kterou předchůdci účastníků upravili obhospodařování pozemků prodejem některých pozemků a zřízením služebnosti, a dále tím, že části parc. č. 182/1 a č. 182/2 má žalovaný zaploceny. Ze znaleckého posudku Ing. B. P. odvolací soud dovodil, že plot žalovaného neoprávněně zřízený na pozemcích žalobců je nemovitou stavbou. Podle §135c odst. 1 ObčZ nařídil jeho odstranění s tím, že z pohledu vlastníků pozemků jde o stavbu neúčelnou, bránící jejich užívání, a že technická a finanční náročnost jeho odstranění je nízká. Současně žalovanému uložil, aby vyklidil sporné části pozemků žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaný část pozemku parc. č. 182/2 nevydržel, považoval odvolací soud za nadbytečné řešit otázkou, zda došlo k zániku věcného břemene splynutím vlastnictví pozemku povinného a oprávněného v jedné osobě. Zabýval se však námitkou, vznesenou žalovaným v odvolacím řízení, že právo odpovídající věcnému břemenu je promlčeno. Odvolací soud poukázal na tvrzení žalovaného, že pozemky byly zaploceny od roku 1957, a na skutečnost, že žalobcům bylo přechodně znemožněno právo věcného břemene vykonávat, protože jejich pozemky byly užívány na základě práva družstevního užívání nebo práva užívání půdy (zákony č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví a č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví ) nejprve J.Z.D. V.
a od roku 1976 J.Z.D. N. Teprve od 24. 6. 1991, tj. od účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., mohli žalobci jako vlastníci svými pozemky nakládat a vykonávat
i práva odpovídajícím věcným břemenům a od tohoto roku přes jejich výzvu žalovaný ve výkonu jejich práva bránil, takže v roce 1996 podali žalobu o strpění tohoto práva
u soudu. Podle odvolacího soudu je uplatnění námitky promlčení výkonem práva, který je podle §3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy. Žalobci tvrdí, že hodlají své pozemky užívat, a provedené důkazy nedovolují závěr, že pominul hospodářský význam věcného břemene. Nedošlo tak zániku věcného břemene podle §151p odst. 2 ObčZ a nenastala ani změna poměrů, kterou by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, která je předpokladem pro jeho zrušení (§151p odst. 3 ObčZ). Relevantní změnou není skutečnost, že věcné břemeno nebylo po dlouhou dobu vykonáváno z důvodů již shora uvedených, a neobstojí ani závěr, že již nevyhovuje změněným poměrům zemědělské výroby. Na věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně nemohlo nic změnit ani to, že žalovaný navrhl zaplacení přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene jen podmíněně.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž mu bylo uloženo, aby vyklidit části předmětných pozemků a odstranil z nich plot, nejsou vykonatelné. Zákres do katastrální mapy a grafické znázornění, přílohy č. 1 a 2, vyhotovené znalcem Ing. K., které jsou nedílnou součástí rozsudku, postrádají uvedení měřítka a jsou v hrubém nepoměru co do délkových měr a tvaru vyklizovaného prostoru. Zákres do katastrální mapy neodpovídá skutečnosti, na což upozornil znalec Ing. K. v podání z 28. 10. 2004, v němž uvedl, že délkové míry uvedené ve znaleckém posudku jsou nadřazeny délkám odměřeným z katastrální mapy. Nebylo také prokázáno, že se na těchto pozemcích nacházejí movité věci žalovaného. Na pozemky pouze vstupuje nebo je udržuje, a proto nemělo být žalováno na jejich vyklizení, nýbrž na zdržení se vymezeného rušení. Takový právní názor vyslovil i odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí z 25. 9. 2000, č. j. 20 Co 756/98-86. Dále žalovaný nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že oplocení bylo postaveno až v roce 1957. Soud prvního stupně z předložené dokumentace a výpovědí svědků R. a D. zjistil, že plot stál již v roce 1941. Není proto zřejmé, proč odvolací soud „vzal za důkaz o trvání stavby čestné prohlášení J. Ž. a tento důkaz postavil na roveň svědectví.“ Také podle znaleckého posudku Ing. K. se dům a pila na pozemcích zakoupených právní předchůdkyní žalovaného nacházely již v roce 1939. Je tedy vysoce pravděpodobné, že plot byl postaven již v tomto roce. Vzhledem k bezprostřednímu sousedství nemohl být plot postaven bez vědomí a souhlasu právní předchůdkyně žalobců, což by zcela jistě vyvolalo patřičnou odezvu; až do roku 1991 však proti plotu nikdo nic nenamítal.
Z provedených důkazů lze uzavřít, že plot jako trvalá nemovitá stavba na cizím pozemku byl postaven za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811,
a proto měl být posouzen podle §418 tohoto zákoníku. Odvolací soud se však nezabýval dobou vzniku stavby plotu, její oprávněností ani aplikací příslušného právního předpisu (žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 398/96). Přitom v předcházejícím rozhodnutí z 30. 12. 2003, č. j. 18 Co 279/2003-222, zavázal soud prvního právním názorem, že v případě nemovité stavby postavené na cizím pozemku je nutné zjistit, zda „byla postavena v souladu se stavebními předpisy.“ Výhrady má žalovaný i k třídenní lhůtě, vyplývající z občanského soudního řádu, ve které by měl uložené povinnosti splnit, přičemž zejména lhůtu k odstranění plotu považuje za nereálnou. Namítá dále, že Ing. B. P. se ve znaleckém posudku zabýval pouze náklady na odstranění plotu na pozemcích parc. č. 182/1 a 182/2, nikoli už na pozemku ve zjednodušené evidenci č. 180/1, a že od vyhotovení posudku ke dni rozhodování soudu došlo k navýšení nákladů. Závěr, že žalovaný nevydržel vlastnické právo k částem pozemků, založil odvolací soud toliko na §135a odst. 3 ObčZ, ve znění do 1. 1. 1992, podle něhož nebylo možné vydržet vlastnické právo k věci, ke které měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů, aniž by zkoumal, zda J.Z.D. V. toto právo svědčilo, což žalovaný popírá, či bylo skutečně vykonáváno. Ostatně v kupní smlouvě, kterou jim pozemky prodávala, žalobce jejich právní předchůdkyně ujistila, že má pozemky ve svém užívání. Připomíná také, že na částech pozemků se nacházejí vzrostlé dřeviny, které byly vysázeny po zřízení plotu. Z důkazů předložených žalovaným je nepochybné, že „se do stavu držby pozemků ohraničených oplocením narodil,“ v tomto rozsahu je od roku 1979, kdy nabyl darem (správně koupí) od své právní předchůdkyně pozemky a dům, také sám držel. Právní předchůdkyně účastníků nechaly vypracovat geometrický plán pro převod pozemků parc. č. 182/1
a 182/2 do vlastnictví E. M., došlo mezi nimi k finančnímu vyrovnání
a proti stavbě plotu až do roku 1991 nikdo nic nenamítal. Proto v dobré víře o vlastnictví sporných částí pozemků byla již právní předchůdkyně žalovaného E. M.. Odkazuje na judikaturu o započtení držby právních předchůdců do vydržecí doby, a to nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu spisových značek 22 Cdo 837/98 a 22 Cdo 145/2003, a uzavírá, že „do doby vydržení měla být odvolacím soudem započítána i držba jeho právní předchůdkyně“. Vydržení vlastnického práva mělo za následek zánik posuzovaného věcného břemene (služebnosti) splynutím. Navíc i při úvaze o promlčení věcného břemene se odvolací soud spokojil s formálním listinným důkazem spočívajícím v prohlášení J.Z.D. V., že tomuto subjektu svědčilo právo užívání pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že k vydání neoprávněně užívaného pozemku podle konstantní judikatury slouží právě žaloba na jeho vyklizení. Navíc bylo prokázáno, že žalovaný sporné části pozemků užívá, příležitostně tam má svoje věci, běhají tam jeho zvířata a pohybují se tam on i členové jeho rodiny. Vyklizované části pozemků jsou dostatečně specifikovány ve výrocích rozhodnutí odvolacího soudu,
a proto jsou zcela nedůvodné námitky, že jejich grafické znázornění je vadné. Souhlasí s tím, že plot byl postaven mnohem později než v roce 1941, a namítají, že žalovaný v této části dovolání napadá pouze skutková zjištění, což není přípustné. Lhůta k odstranění plotu je sice krátká, ale jsou ochotni ji dohodou prodloužit, započne-li žalovaný s jeho odstraňováním. Dobrá víra žalovaného, že byl vlastníkem předmětných částí pozemků ze žádného důkazu nevyplývá. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou osobou (účastníkem řízení).
Dovoláním byly sice výslovně napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak z jeho obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) je zřejmé, že dovolací důvody a v něm obsažená argumentace zpochybňují pouze měnící výroky o vyklizení pozemků, odstranění plotu a potvrzující výrok o strpění výkonu věcného břemene, nikoli však potvrzující výrok o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene.
Uvedení důvodů, z jakých se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je podle §241a odst. 1 OSŘ náležitostí dovolání a pokud je neobsahuje, může být o tyto údaje doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první OSŘ). Vzhledem k tomu, že v této lhůtě nedostatek včasného uplatnění dovolacích důvodů odstraněn nebyl, stalo se dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene, trvale neprojednatelným, a bylo proto odmítnuto (§243c odst. 1 a §43 odst. 2 OSŘ).
Dále dovolací soud zkoumal, zda je přípustné dovolání směřující proti zbývajícím výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výroky o vyklizení části pozemků a odstranění plotu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a dovolání proti těmto výrokům je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným částem pozemků žalobců nevydržel, neboť tomu bránilo právo družstevního užívání těchto pozemků, přičemž podle žalovaného takové právo ani nevzniklo. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl. Ten pouze uvedl, že pozemky, které užívaly socialistické organizace na základě zvláštního právního předpisu, nebyly do 31. 12. 1991 předmětem vydržení, čímž se rozumí, že jejich oprávněná držba nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Současně odvolací soud vycházel z toho, že dobrá víra žalovaného, že mu části pozemků žalobců se zřetelem ke všem okolnostem patří (oprávněná držba), nebyla od roku 1979 až do 25. 9. 1991 narušena. Žalovaný nevydržel vlastnické právo k částem pozemků žalobců podle §134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., právě z toho důvodu, že v září 1991 pozbyl dobrou víru, že mu patří, tj. že k 1. 1. 1992 nebyl jejich oprávněným držitelem. Správný je tak odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud dovodil, že „do doby, kdy měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo
o věc ve státním vlastnictví.“ K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1289/98, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, tak, že je použitelný i pro vydržení pozemku, k němuž bylo zřízeno právo družstevního užívání nebo právo trvalého užívání. Sama skutečnost, že k pozemku bylo zřízeno právo družstevního užívání nebo právo trvalého užívání, nebránila jeho oprávněné držbě, která však vedla k vydržení vlastnického práva k pozemku podle §134 odst. 1, 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem
č. 509/1991 Sb., jen pokud trvala k 1. 1. 1992.
Žalovaný v průběhu řízení namítal, že vlastnické právo k částem pozemků žalobců vydržel sám, neboť byl v dobré víře, že mu patří od roku 1979, kdy koupí nabyl od E. M. sousední pozemky, a k nimž byly části pozemků žalobců připloceny. Tvrdil ale také, že jejich oprávněnou držitelkou byla již jeho právní předchůdkyně, která na pozemku parc. č. 180/4 postavila dům a pilu v roce 1939 a také ho oplotila, že právní předchůdkyně účastníků uzavřely dohodu o převodu částí pozemků parc. č. 182/1 a 182/2, které E. M. rovněž oplotila, a předložil také geometrický plán vyhotovený J. B. s jeho průvodním dopisem z 11. 1. 1943 (č. l. 127-129), týkající se oddělení a zaměření dílů a, b z parcel č. 182/1 a 182/2 a jejich připojení k parc. č. 182/3. Podle zjištění soudu prvního stupně byla dohoda uzavřena před rokem 1954 za účinnosti obecného zákoníku občanského roku 1811, avšak k převodu vlastnictví nedošlo, neboť jeho předpokladem byla písemná listina a vklad práva do pozemkové knihy. Soud prvního stupně dále učinil zjištění, že plot na pozemcích žalobců byl v současných hranicích nejméně od roku 1941.
Protože soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo k částem pozemků žalobců vydržel žalovaný, nezabýval se otázkou, zda vlastnické právo k nim vydržením nenabyla již E. M. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze
7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176, že „pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, případně vydržením jeho předchůdců.“ Odvolací soud sice správně dovodil, že žalovaný vlastnické právo k částem pozemků žalobců nevydržel, ale zjevně neuvažoval o vydržení vlastnického práva E. M. (s ohledem na počátek tvrzené držby podle §1477 obecného zákoníku občanského v návaznosti na §566 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) z toho důvodu, že vycházel z tvrzení žalovaného, že předmětné části pozemků tehdy náležející M. N. byly oploceny až v roce 1957 (k tomu ještě poukázal na čestné prohlášení J. Ž.). Z obsahu spisu se však podává, že žalovaný v průběhu řízení setrvale tvrdil, že oplocení bylo postaveno nejpozději v roce 1941. Jestliže někdy odkázal na rok 1957, přičemž odvolací soud patrně vycházel z vyjádření k odvolání žalobců z 21. 5. 2007, pak pouze s tím, že od tohoto data existenci plotu nezpochybňují ani žalobci. Prohlášením J. Ž. ze 7. 6. 2004 (č. l. 276 ) nebyl důkaz v řízení proveden. Odvolací soud se tak ohledně zjištění doby, kdy bylo zbudováno oplocení částí předmětných pozemků, odchýlil od zjištění soudu prvního stupně, aniž dokazování o této skutečnosti sám doplňoval nebo důkazy provedené soudem prvního stupně opakoval. Porušil tak postup, vyplývající pro něj z §213 OSŘ.
I když není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, musí vždy zopakovat dosud provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 OSŘ), a může dokazování doplnit o důkazy navržené účastníky, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§213 odst. 3 OSŘ). Tím došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu byl také předčasný závěr odvolacího soudu, že žalobcům náleží podle §126 odst. 1 ObčZ ochrana vlastnického práva k částem pozemků, jejichž vyklizení se domáhají. Pokud by právní předchůdkyně žalovaného E. M. nabyla k těmto částem pozemků vlastnictví vydržením, nemohla by je M. N. podle zásady, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, žalobcům v roce 1973 platně prodat, a ti by pak nebyli v dané záležitosti aktivně legitimováni.
Ke vztahu žaloby na vydání neoprávněně zadržované věci (reivindikace) a zápůrčí (negatorní) žaloby Nejvyšší soud v rozsudku z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/2001, uvedl, že „pro revindikační žalobu obecně platí, že se jí vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Proto je také obvyklou součástí žalobního návrhu (tzv. petitu) požadavek nejen vydání věci, ale i požadavek jejího předání. Jiným způsobem ochrany vlastnického práva, vycházejícím rovněž
z ustanovení §126 odst. 1 ObčZ, je žaloba zápůrčí (negatorní). Touto žalobou se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů (jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce; domáhá se jí buď, aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se určitého konání zdržel), anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil věci, které na nemovitosti dříve nebyly.“ Jinými slovy reivindikační žalobou se vlastník věci domáhá jejího vydání proti tomu, kdo ji má ve faktické moci (držbě nebo detenci) bez právního důvodu, přičemž vydání věci může být uplatněno i návrhem na její vyklizení. Základním předpokladem je, že vlastník je fyzicky zbaven možnosti věc držet a užívat, a postačuje, že žalovaný věc neoprávněně užívá.
Právo žalobců domáhat se na žalovaném odstranění plotu z předmětných částí pozemků je v prvé řadě odvislé od toho, zda žalobci jsou jejich vlastníky. Pokud by k těmto částem pozemků smlouvou z roku 1973 platně vlastnictví nenabyli, nesvědčilo by jim hmotné právo a žaloba by musela být v této části pro nedostatek věcné legitimace zamítnuta. Ohledně plotu jako nemovité stavby zbudované bez občanskoprávního oprávnění k pozemku je namístě připomenout, že právní vztahy mezi stavebníkem
a vlastníkem pozemku vzniklé stavbou postavenou v době od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 je třeba posuzovat analogicky podle §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (srovnej R 155/1953 a R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poukaz dovolatele na aplikaci §418 obecného zákoníku občanského z roku 1811 pro stavbu plotu postavenou za účinnosti tohoto zákoníku není případný, neboť stavením postaveným bez vědomí a vůle vlastníka na cizí půdě ve smyslu tohoto ustanovení není plot, jak vyložila tehdejší judikatura (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1923, sp. zn. Rv II 335/23 publikovaný ve sbírce Vážného pod 3110). Právo na odstranění plotu by příslušelo vlastníku pozemku z titulu obecné ochrany jeho vlastnického práva (§366 tohoto zákoníku).
Dovolání směřuje i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému uloženo, aby strpěl výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Předchozími rozsudky z 9. 6. 1998, č. j. 9 C 103/96-65, a z 21. 2. 2003, č. j. 9 C 103/96-199, rozhodl soud prvního stupně o žalobě na strpění věcného břemene stejně. Předpoklady přípustnosti dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak nejsou naplněny.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) a odstavce 3 OSŘ za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval otázkou zániku věcného břemen splynutím. Řešení této otázky nebylo pro rozhodnutí významné, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný sporné části pozemků žalobců nevydržel. Má-li odvolací soud posoudit, zda tyto části pozemků žalobců nevydržela právní předchůdkyně žalovaného, pak vydržecí lhůta by s přihlédnutím
k §566 OZ uplynula k 1. 1. 1961. I otázku zániku věcného břemene splynutím by pak bylo třeba posuzovat podle tohoto občanského zákoníku.
Otázka zániku věcného břemene podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, splynutím vlastnictví pozemku oprávněného a povinného v jedné osobě nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena a rozsudek odvolacího soudu je tak rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle §166 OZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco činit. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité věci nebo patří určité osobě. Povinným subjektem je vždy vlastník nemovitosti, který je povinen něco trpět nebo něčeho se zdržet nebo něco konat, a tomu odpovídající právo svědčí buď určité osobě – působí in personam nebo vlastníku nemovitosti – působí in rem. Jestliže se oprávněná osoba stane vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením práva s povinností v jedné osobě zaniká. Zánik věcného břemene splynutím povinnosti vlastníka nemovitosti věcným břemenem zatížené (služebné nemovitosti) s právem osoby z věcného břemene oprávněné (věcné břemeno in personam) nebo právem vlastníka panující nemovitosti, které věcné břemeno svědčí (věcné břemeno in rem), občanský zákoník výslovně neupravuje. Analogicky lze použít §333 OZ, podle kterého splyne-li jakýmkoliv způsobem právo s povinností (závazkem) v jedné osobě, zanikne právo i povinnost, nestanoví-li zákon jinak. Zánik věcného břemene splynutím osoby z věcného břemene povinné a oprávněné je „změnou“ subjektů práv a povinností v jeden, zatímco §186 odst. 1 OZ upravuje zánik věcného břemene, zasáhnou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti, tedy jde o změny, které mají vliv na obsah práva a tomu odpovídající povinnosti.
Lze tak učinit závěr, že nabude-li vlastník panujícího pozemku vydržením vlastnické právo k pozemku služebnému, dojde k zániku věcného břemene splynutím analogicky podle §333 OZ. Vzhledem k tomu, že za účinnosti OZ neplatil intabulační princip, není třeba řešit otázku zániku práva věcného břemene splynutím ve vztahu k výmazu tohoto práva z katastru nemovitostí.
Protože otázkou vydržení pozemků, resp. částí pozemků parc. č. 182/2
a pozemku č. 180/1 PK právní předchůdkyní žalovaného E. M. se odvolací soud nezabýval, přičemž jde o pozemky panující ve vztahu ke služebnému pozemku parc. č. 182/3, který vlastnila E. M., a v důsledku toho ani neřešil otázku zániku věcného břemene splynutím, neaplikoval právní předpis, který aplikovat měl, a proto právní posouzení věci není správné.
Pokud by nedošlo k zániku věcného břemene splynutím, je třeba zvážit, zda připadá v úvahu promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, které žalovaný namítl. Žalovaný pochopitelně v dovolání nezpochybnil závěr odvolacího soudu
o promlčení tohoto práva. Za nesprávné považoval, že odvolací soud k jeho námitce promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 Odst. 1 ObčZ nepřihlížel s argumentem, že žalobci nemohli právo vykonávat vzhledem k tomu, že k jejich pozemkům parc. č. 182/2 a PK 180/1 jako pozemkům panujícím vzniklo právo družstevního užívání. Podle žalovaného je závěr o vzniku tohoto práva nesprávný, neboť k němu odvolací soud dospěl pouze na základě zprávy J.Z.D. N. Dovolací soud především připomíná, že odvolací soud neuvažoval jen o právu družstevního užívání pozemků podle zákona č. 122/1975 Sb., ale také o právu užívání těchto pozemků podle zákona č. 123/1975 Sb., které se podle §1 tohoto zákona vztahovalo na užívání půdy zemědělskými organizacemi, kterou neměli v družstevním nebo náhradním užívání (§1 tohoto zákona). Vznikalo dohodou vlastníka a organizace
o odevzdání zemědělského pozemku do užívání nebo rozhodnutím okresního národního výboru (§6 odst. 2 a 3 zákona), přičemž podle §5 odst. 1 vzniklo k zemědělským pozemkům, které ke dni účinnosti tohoto zákona zemědělské organizace již užívaly. Šlo také o právo užívání časově neomezené. Pokud žalovaný v dovolání poukázal na kupní smlouvu z 24. 7. 1973, kterou žalobci pozemek parc. č. 182/2 a pozemek č. 180/1 PK nabyli od M. N., pak oba tyto pozemky jsou ve smlouvě uvedeny jako pozemky v užívání socialistické organizace.
Z uvedených důvodů byl rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene, zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení
(§243b odst. 2 a 3 OSŘ). Odvolací soud se dotazem na znalce vypořádá také s námitkou žalovaného, týkající se nepřesnosti zákresu do katastrální mapy a grafického znázornění vyklizovaných částí pozemků a umístění plotu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu