ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.613.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 613/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) H. H., B) E. K., a C) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., a 2) M. P., o určení vlastnictví a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 207/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2000, č. j. 27 Co 348/2000-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení vlastnického práva ke spornému pozemku, specifikovanému níže, a jeho vyklizení s tím, že pozemek byl jejich otci, resp. dědovi, v období komunistického režimu nezákonně odejmut, a proto i pozdější zřízení práva jeho osobního užívání pro žalované bylo nezákonné a žalobci jsou stále jeho vlastníky.
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. prosince 1999, č. j. 3 C 207/97-107, výrokem I. zamítl „žalobní návrh žalobců směřující proti žalovaným na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý rovným dílem, pozemku č. kat. 1223/4 o výměře 257 m2, kat. území Ř., a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku“, výrokem II. zamítl „návrh žalobců směřující proti žalovaným na uložení povinnosti vyklidit pozemek č. kat. 1223/4, kat. území Ř., do třiceti dnů od právní moci rozsudku“, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporný pozemek je částí pozemku původního parcelního č. 1223/1, který Okresní národní výbor v Ř. v roce 1960 odňal původním vlastníkům na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a jeho vlastnictví nabylo Výrobní družstvo Kámen. Později byl pozemek převeden hospodářskou smlouvou do vlastnictví státu, správy Městského národního výboru v Ř., který k němu žalovaným zřídil právo osobního užívání, a ti jsou podle současného zápisu v příslušném katastru nemovitostí jeho vlastníky. Žalobci se sice stali dědici původních vlastníků pozemku, ale předmětem dědictví pozemek nebyl, a nemohli se tudíž stát jeho vlastníky. Proto se nemohli domáhat jeho vyklizení, a neprokázali naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k němu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2000, č. j. 27 Co 348/2000-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil „dovolání k posouzení aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určovací žalobě“.
Odvolací soud se shodl s právním názorem soudu prvního stupně, že k žalobě na určení vlastnického práva je aktivně legitimován jen vlastník pozemku, popř. jeho dědic, který může mít naléhavý právní zájem na vlastnictví v případě, je-li zpochybněno. Žalobci však vlastníky sporného pozemku nejsou. Právním předchůdcům žalobců se stala majetková křivda, jejíž zmírnění umožňoval zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tyto zákony ale bez dalšího nezpůsobují právní neúčinnost aktů – správních rozhodnutí, v jejichž důsledku ke křivdám došlo, a nabytím účinnosti restitučních předpisů se vlastnické právo k odňatým nemovitostem neobnovovalo. Vlastníky nemovitostí by se žalobci mohli stát až v důsledku jejich vydání povinnou osobou podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. Žalobci ale neprokázali, a ani to netvrdili, že by jim sporný pozemek povinná osoba vydala. Proto se vlastníky pozemku nestali. Pokud žalobci vznik svého vlastnického práva ke sporné nemovitosti odvozovali z věcné nesprávnosti správních rozhodnutí, pak odvolací soud konstatoval, že i nesprávná rozhodnutí byla nadále účinná, pokud nebyla zrušena. Zabýval se toliko otázkou, zda nešlo o nulitní akty, neboť pokud by tomu tak bylo, nevázaly by se k jejich právní moci žádné právní účinky. Dospěl ovšem k závěru, že předmětná správní rozhodnutí nulitní nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce spočívá v tom, že ve sporu žalobci řeší nikoliv otázku zmírnění majetkové křivdy – odejmutí pozemků otci, resp. dědovi, ale otázku vědomého zločinu komunistického režimu, kterým je svévolné odnětí majetku. Odňatým pozemkem byla zahrada, kterou socialistický sektor vůbec nepotřeboval. Důvodem jejího odnětí bylo, že ji nebylo možno vyčlenit z dalších H. pozemků, které socialistický sektor užíval. Sporný pozemek léta ležel ladem a místo aby byl vrácen H., byl dán do osobního užívání žalovaným. Ti si jej připojili ke svému pozemku. Celá geneze vztahů týkajících se tohoto pozemku byla pochybná – hospodářská smlouva uzavřená mezi VD Cementáři a kamenosochaři a Městským národním výborem v Ř. neměla řádné náležitosti. Zřízení osobního užívání bylo v rozporu s předpisy, resp. s institutem osobního užívání, který byl omezen výměrou, účelem a počtem pozemků. Zákon přímo zakazoval spekulativní hromadění majetku včetně rozšiřování pozemků. Nebyl udělen souhlas drážního orgánu, ač šlo o pozemek v ochranném pásmu dráhy. Dále dovolatelé poukazují na praktiky, jakými byla např. intervence paní Ž. ve prospěch jejího syna, který rovněž do osobního užívání získal pozemek dříve patřící H. Sám Ing. P. doznal, že mu osobní užívání sporného pozemku jmenovaná nabídla. Podle názoru dovolatelů a s odkazem na nálezy Ústavního soudu původní vlastník o své vlastnictví nikdy nepřišel a stát neměl žádné oprávnění s odňatým pozemkem disponovat, natož jej převádět na třetí osoby. Nesprávné právní posouzení věci soudem pak spočívá na jeho názoru, že rozhodnutí státních orgánů tehdejšího státu nebyla zločinného charakteru. Zločinný komunistický režim byl ale v mnoha směrech totožný se státem a nález Ústavního soudu č. 14/1990 Sb. hovoří o hodnotové diskontinuitě s uplynulým režimem. Tak je popřen názor, že ani zákon č. 198/1993 Sb., ani zákon č. 403/1990 Sb. bez dalšího nezpůsobil právní neúčinnost aktů, v jejichž důsledku došlo ke křivdám. Je samozřejmé, že tyto normy ex lege nezrušily všechna rozhodnutí orgánů komunistického státu. U těch, která jsou hodnotově v nesouladu s principy současného demokratického systému, by ale soudy měly postupovat v souladu s principy zakotvenými v čl. 6 Mezinárodní úmluvy rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod. Chybný je i názor odvolacího soudu na str. 3 rozsudku, že se původním vlastníkům neobnovilo vlastnické právo k odňatým nemovitostem. Za chaosu vzniklého manipulací s pozemky (přečíslováním, rozdělováním) národním výborem, se žalobci mohli těžko orientovat v tom, kdo je jejich držitelem. Proto se z opatrnosti obrátili s restitučním nárokem na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a tím vyvracejí nesprávný názor, že neuplatnili v zákonné lhůtě restituční nárok. Žalobu na určení pak podali proto, že se v mezidobí novelizoval občanský zákoník a osobní užívání pozemku se měnilo na jeho vlastnictví, a žalovaní se tak stali vlastníky sporného pozemku. Právní předchůdci žalobců ale o svoje vlastnictví nikdy nepřišli a žalobci jsou nejen restituenty, ale i dědici, a proto se jejich vlastnictví neobnovovalo, neboť je nikdy neztratili. Odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval věcnou správností správních rozhodnutí. Protože žijeme v odlišném režimu, postaveném na jiných hodnotách než režim dřívější, nemůže soud respektovat akty, vybočující z rámce ústavnosti našeho státu, natož ideologicky poznamenané komunistickým režimem. Žalobci jako dědicové a restituenti jsou po otci a dědovi k vedení sporu aktivně legitimováni a mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Soud nevzal v úvahu, že žalobci jsou oprávněnými restituenty a to, že VD kamenosochaři jim jejich bývalé pozemky, které mělo v držbě, bez námitek vydalo. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní namítají, že dovolání neobsahuje žádné skutečnosti, které by již nebyly předmětem předchozího soudního řízení, a odkazují na závěry plynoucí z rozsudků obou soudů. Dovolání považují za účelově vykonstruované a odmítají návrh žalobců uvedený v závěru dovolání.
Dovolání není přípustné.
Dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, o který dovolatelé přípustnost opírají, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V dané věci o zásadní rozhodnutí nejde.
Právní problematika, kterou se napadené rozhodnutí zabývá, byla již řešena v publikovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a napadené rozhodnutí je s těmito rozhodnutími v souladu (viz rozsudek publikovaný pod č. C 237 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 3). Podle judikatury dovolacího soudu podmínky pro odstranění (zmírnění) křivdy, která žalobce tíží, a způsob, jakým se oprávněná osoba má tohoto odstranění (zmírnění) domáhat, stanoví tzv. restituční předpisy, v souzené věci zákon č. 403/1990 Sb. Ustanovení tohoto zákona jsou v poměru speciality k ustanovením občanského zákoníku, která mají obecnou povahu. Proto se v restitučních věcech nelze - jak se na tom sjednotila soudní praxe - domáhat přiznání práv podle obecných ustanovení občanského zákoníku (např. žalobou na vydání věci - žalobou reivindikační), ale jen způsobem upraveným speciálními ustanoveními restitučních předpisů a také, jde-li o tzv. pasivní legitimaci, jen proti tzv. povinné osobě. Tyto předpisy také upravují, komu náleží aktivní legitimace ve sporu, a to tzv. osobám oprávněným podle zvláštní úpravy, v daném případě podle zákona č. 403/1990 Sb.
Napadat určovací žalobou výrok nebo odůvodnění rozhodnutí státního orgánu (tedy nejen rozhodnutí orgánu státní správy) právní řád obecně nepřipouští, stejně tak nepřipouští (s výjimkou tzv. správního soudnictví) aby soudy zkoumaly zákonnost správních rozhodnutí. Jakými prostředky to v některých případech lze učinit (například opravným prostředkem nebo jiným způsobem) stanoví procesní řády. Ani o takový případ však v souzené věci nejde. Podle čl. 36 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod může se ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Ani toto ustanovení však neumožňuje, aby mimo zákonem stanovené případy a mimo způsoby, k tomu určené, byly vyvozeny důsledky z tvrzeného nesprávného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Citované ustanovení má totiž na mysli soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, jak to ostatně plyne z věty druhé tohoto ustanovení, kde je uvedeno, že z pravomoci soudu nesmí však být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Toto ustanovení se týká tzv. správního soudnictví; o takový případ rovněž v předmětné věci nejde.
Došlo-li tedy k odnětí vlastnického práva v rozhodné době na základě vadného (nikoliv nulitního) rozhodnutí správního orgánu, slouží k odstranění (zmírnění) křivdy restituční žaloba podle zvláštního předpisu, jímž je v souzené věci zákon č. 403/1990 Sb.
Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 577/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2001, podle něhož „zákonodárce nechtěl v §2 odst. 1 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky. Proto i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva, provedené na základě takových předpisů, podrobil restitučnímu režimu, nepřiznal však oprávněným osobám možnost kdykoliv se domáhat ochrany práva vlastnickou žalobou“.
K odkazům dovolatelů na ochranu lidských práv lze uvést, že tato práva byla chráněna poskytnutím možnosti žádat vydání věci v restitučním řízení. Lhůty k uplatnění restitučních nároků (byť i formulované jako ochrana vlastnictví) však nelze protahovat do nekonečna, neboť to by vedlo k podlomení právní jistoty nabyvatelů majetku, ke kterému nebyl restituční nárok uplatněn, ač uplatněn být mohl, příp. byl uplatněn neúspěšně.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Přípustnost dovolání podle jiných ustanovení OSŘ dovolatelé netvrdili a ani podle zjištění dovolacího soudu není dána. Je tedy zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto nezbylo, než je odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovoláním náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu