ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.646.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 646/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně K. H., proti žalovaným: 1) I. T., a 2) I. T., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 60/2000, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 24. června 2004, č. j. 12 Co 98/2004-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2003, č. j. 16 C 60/2000-151, rozhodl, že se zamítá žaloba podaná žalobkyní 15. 6. 2000, „aby soud určil, že kopaná studna z betonových skruží o průměru 120 cm, jež se nachází na pozemku parcela číslo 192 – zastavěná plocha a nádvoří, jak je tato nemovitost zapsána na LV číslo 353 pro k. ú. D. u O., obec D., okres O. a na pozemku parcela číslo 108/2 – zahrada, jak je tato nemovitost zapsána na LV číslo 204 pro k. ú. D. u O., obec Doloplazy, okres O., vše u Katastrálního úřadu v O., je ve výlučném vlastnictví žalobkyně“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně 18. 11. 2003 odvolání, které 23. 12. 2003 spolu s žalobou vzala zpět s návrhem, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Žalovaní nesouhlasili se zpětvzetím žaloby s tím, že je zapotřebí najisto postavit, zda jsou či nejsou spoluvlastníky předmětné studny, aby tak byla vytvořena překážka věci rozsouzené pro případné další spory, které by žalobkyně ohledně vlastnictví studny v budoucnu vyvolávala. Nesouhlasem chtěli zabránit zatěžování soudu novými žalobami, připomněli zásadu ekonomie řízení a snahu o zabránění vzniku škod.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc poté usnesením ze dne 24. června 2004, č. j. 12 Co 98/2004-213, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil zpětvzetí žaloby podle §222a odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Pokud jde o argumentaci žalovaných, dožadujících se pokračování v řízení a konečného rozhodnutí, a tak vytvoření překážky věci rozsouzené, odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2854/2000. Uvedl, že podání žaloby na určení podle §80 písm. c) OSŘ netvoří překážku litispendence a pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o případném plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu. Uzavřel, že tak nejsou dány vážné důvody nesouhlasu žalovaných se zpětvzetím žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání; jeho přípustnost opírají o §239 odst. 1 písm. a) OSŘ a odůvodňují je odkazem na §241a odst. 2 písm. b). Zpětvzetím žaloby reagovala žalobkyně v závěrečné fázi řízení na nepříznivý vývoj sporu. Žalobkyně spor vyvolala, opakovaně napadla žalované verbálně i fyzicky a současně došlo k poškození majetku o který je veden spor, za což byla postižena v přestupkovém řízení. K rozhodnutí odvolacího soudu pak namítají, že se soud nezabýval celou šíří jejich výhrad ke zpětvzetí odvolání a žaloby, když se zabýval pouze argumenty týkajícími se překážky věci rozsouzené. Nesouhlasí s jeho výkladem sousloví „vážné důvody“ ve vztahu k §222a odst. 2 OSŘ v aplikaci na daný případ, neboť podle něho by úprava obsažená v tomto ustanovení pozbyla smyslu. Odkazují v podrobnostech na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 210/02 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) s tím, že v daném případě odvolací soud neposkytl stěžovatelům dostatečnou ochranu jejich práv, která nemůže spočívat v tom, že by stěžovatel ve snaze dobrat se ochrany svých práv měl vyvolat další řízení. V rozhodnutí odvolacího soudu spatřují porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejedná se tedy jen o závažný důvod, který žalovaní spatřují v překážce věci rozsouzené, ale o závažné důvody další, to je důvod morální, dále o odstranění právní nejistoty ohledně vlastnického práva žalovaných, o dodržení zásady ekonomie řízení, o časový průběh sporu, o dodržení zásady prevence před vznikem škod a v předcházení sporům. Připomínají, že do současnosti se žalovaní ze strany příslušných orgánů nedomohli ochrany, ani obnovení předešlého pokojného stavu. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, neuznal-li jako závažné důvody uplatněné žalovanými a nerozhodl-li, že zpětvzetí návrhu je neúčinné. Jednání soudu se tak stalo nehospodárným, neefektivním, pomalým s narušením důvěry občanů v jejich řádné fungování. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (§222a odst. 1 OSŘ). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§222a odst. 2 OSŘ).
Zákon ponechává posouzení toho, co jsou „vážné důvody“ ve smyslu §222a odst. 2 OSŘ, úvaze soudu rozhodujícího v odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená.
Vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby není, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by překážka věci rozsouzené bránila novému podání žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, publikované pod č. C 863 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V dané věci žalovaní vyslovili nesouhlas se zpětvzetím žaloby; vážné důvody pro nesouhlas spatřovali v tom, že není vyloučeno, že v případě zastavení řízení se celý spor bude opakovat, a také hrozí, že syn žalobkyně může pokračovat v poškozování jejich majetku. Žalovaní chtějí mít jisté postavení jako spoluvlastníci studny. Samotná skutečnost, že nedojde k pravomocnému skončení sporu, podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu není důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí. Úvaha o tom, že v případě zastavení řízení bude syn žalobkyně poškozovat majetek žalovaných, je jen hypotetická. Zamítavý rozsudek o vlastnictví žalobkyně by ani nepostavil najisto postavení žalovaných jako spoluvlastníků studny; toto postavení by stvrdilo pravomocné určení, že žalovaní jsou spoluvlastníky studny.
Z uvedeného je zřejmé, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalovaní nemají vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu není zjevně nepřiměřená a že práva žalovaných, kteří se mohou domáhat určení, že jim svědčí spoluvlastnické právo ke studni, nejsou dotčena. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu