ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.646.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 646/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. V., 2) J. V., 3) M. M., a 4) L. S., žalovaní 2), 3) a 4) zastoupeni žalovanou 1) jako obecnou zmocněnkyní, o vyklizení části pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 159/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co 173/2006-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co 173/2006-208, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit jeho níže specifikovaný pozemek. Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2005, č. j. 11 C 159/98-175, uložil žalovaným povinnost „vyklidit části parcel č. 550 a č. 549/1, zapsaných na LV 665 pro obec a k. ú. P.,
u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-v., a to ve výměře 79 m2, označených na geometrickém plánu pro rozdělení pozemků ze dne
23. 2. 2001, vypracovaný Ing. M. D., parcela č. 550/4 a vyklizenou část parcel č. 550 a 549/1 a označenou jako parcelu č. 550/4, o výměře 79 m2, předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení.
V dané věci byl sporný průběh hranice mezi pozemky účastníků. Soud prvního stupně zjistil, že nemovitosti žalobce, uvedené v listu vlastnictví č. 30 v tamním katastrálním území, sousedí s nemovitostmi žalovaných zapsaných na listu vlastnictví
č. 665. Na základě provedeného dokazování konstatoval, „že pozemky žalovaných svou částí o výměře 79 m2 skutečně zasahují do části pozemků žalobce“. Proto podle §126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 16 Co 173/2006-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že základním předpokladem vyhovění tzv. vlastnické žalobě je zjištění, že žalobci vlastnické právo svědčí. O stavu vlastnických práv k nemovitostem dávají závazný přehled zápisy v katastru nemovitostí; z listu vlastnictví č. 665 plyne, že vlastníky pozemků č. 550 a 549/1 jsou žalovaní. Dále uvedl, že otázku vlastnického práva k nemovitostem nelze řešit jako otázku předběžnou, odlišně od zápisu v katastru nemovitostí, a to z důvodu právní jistoty. Soud prvního stupně sice provedl dokazování k objasnění sporné otázky průběhu hranic, ale věc nesprávně právně posoudil, pokud žalobci jako osobě, která není v katastru zapsána jako vlastník, přiznal právo na vyklizení části pozemku. Nebylo ani prokázáno, zda a jakým způsobem žalovaní dotčenou část pozemku užívají a co z něho mají vyklidit. Navíc shledal rozsudek soudu prvního stupně nevykonatelným, neboť výrokem je odkazováno na geometrický plán, který však „výslovně nebyl učiněn součástí rozsudku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Konstatuje, že odvolací soud zaujal stanovisko, že předpokladem vlastnické žaloby je to, že žalobci svědčí vlastnické právo a že v daném případě tomu tak není, přičemž zřejmě vyšel ze zakreslení hranic, které bylo provedeno při schvalovacím řízení tvorby nového mapového díla. Namítá, že vědom si této skutečnosti žádal provedení opravy v katastru nemovitostí; byl však odkázán na soud. Dále zmiňuje znalecký posudek, z něhož plyne, že jeho podpis, kterým měl schválit průběh hranice, a tak darovat žalobcům část svého pozemku, byl zfalšován. Shrnul, že takto nastala situace, kdy za stavu, že „někdo užívá jeho vlastnictví neoprávněně“, jej katastrální úřad odkazuje na soud, který však tvrdí, že vlastnickou žalobu podat nemůže, neboť není (podle stavu katastru) vlastníkem. S tímto závěrem nesouhlasí, stejně jako s tvrzením, že „nebylo zjištěno, co má být vyklizeno“, a že je žaloba neurčitá. Dále namítá, že není jeho chybou, že soud prvního stupně neučinil geometrický plán součástí rozsudku; to ostatně nebylo ani třeba, neboť katastrální úřad tento plán schválil a v případě pravomocného rozsudku by podle něho byly provedeny příslušné změny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkazují na rozhodnutí odvolacího soudu, které pokládají za správné. Uvádějí, že mají svoje pozemky v terénu geometricky vyměřeny. Odvolatel má k dispozici část pozemků druhého souseda, J. Š., a na svých právech není nikterak krácen. K závěrům grafologa namítají, že ten zkoumal písmo žalobce, nikoliv však jeho manželky, která s největší pravděpodobností mohla za svého manžela schválení průběhu hranic podepsat. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou (podle obsahu dovolání) uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§126 odst. 1 ObčZ).
Odvolací soud vyšel z právního názoru, že stav katastru nemovitostí je pro soud v řízení o ochraně vlastnického práva závazný. Tento názor však není v souladu ani se zákonem, ani s ustálenou soudní praxí. Jako vlastník nemovitosti může být v katastru nemovitostí zapsána i osoba, které vlastnické právo nesvědčí, např. proto, že je vydržel někdo jiný, nebo proto, že smlouva, o kterou se vklad do katastru nemovitosti opíral, byla neplatná apod. K nesouladu mezi stavem katastru a skutečným vlastnictvím může dojít i v důsledku nesrovnalostí v katastru. Nejvyšší soud vyslovil, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (R 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tradičně je též připouštěna žaloba na určení vlastnického práva podaná někým, kdo v katastru nemovitostí zapsán není, proti knihovnímu vlastníkovi. V rozhodnutí publikovaném jako R 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: „Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ OSŘ (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“.
V rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, publikovaném v Právních rozhledech č. 3/2001, Nejvyšší soud konstatoval: „Uplatnění nároků vlastníka u soudu nemůže bránit skutečnost, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsána jiná osoba než on. Vlastnické právo k nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, nelze sice bez vkladu do katastru převést, avšak existence tohoto práva není na údajích katastru závislá. To ostatně vyplývá i z §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Pokud by zákon nepředpokládal, že může být rozdíl mezi skutečným právním stavem a jeho zápisem v katastru nemovitostí, postrádalo by uvedené ustanovení smysl. V platném právu pak není princip tzv. materiální publicity zápisů v katastru proveden tak, aby v některých případech skutečný vlastník musel ustoupit tomu, kdo nabyl pozemek od osoby, která byla v pozemkové knize jako vlastník zapsána, ač jím ve skutečnosti nebyla (tzv. vlastník knihovní), jak tomu bylo do nabytí účinnosti ObčZ z roku 1950. Platné právo též nezná žalobu na výmaz vkladu; neexistenci této žaloby nelze nahrazovat žalobou na určení vlastnictví
k nemovitosti ve stejné anebo obdobné funkci, jakou měla žaloba výmazná podle právních předpisů, platných do roku 1950. Podle současného právního stavu tedy
v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat jako předběžné otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem“.
Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci parcely zapsáni žalovaní, nevylučuje vlastnické právo žalobce, který se může domáhat ochrany i žalobou na její vyklizení. Rozhodnutí odvolacího soudu, který vyšel z jiného právního názoru, tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Odvolací soud zamítnutí žaloby odůvodnil též tím, že nebylo zjištěno, „zda
a jakým způsobem žalovaní dotčenou část pozemku užívají a co z něho tedy mají vyklidit“. Žaloba na vyklizení pozemku je podle zavedené soudní praxe i žalobou na vydání držby, a k jejímu úspěchu tedy není bezpodmínečně nutné, aby žalovaní měli na pozemku věci, které by bylo nutno odstranit; pro úspěch takové žaloby postačí, že pozemek užívají (byť i např. jen k rekreaci nebo k sečení trávy). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice neuvedl, že žalovaní sporný pozemek užívají, žalovaní ovšem užívání nijak nepopírali a ohledně této skutečnosti nebyl mezi účastníky výslovný rozpor.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. Pokud měl odvolací soud zato, že otázka užívání pozemku je sporná a nebyla náležitě objasněna, měl učinit na účastníky dotaz a případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost soudu (§118a OSŘ). Takto však odvolací soud nepostupoval; řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ.
Odvolací soud poukázal na údajnou nevykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že výrok odkazuje na geometrický plán, který není nedílnou součástí rozsudku. Součástí rozsudku však mohl učinit geometrický plán odvolací soud, a to i bez návrhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2375).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu