ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.657.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 657/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) A. H., 2) P. H., oběma zastoupeným advokátkou a 3) hl. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 93/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 14 Co 151/02-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč k rukám advokátky JUDr. S. Z. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, č. j. 19 C 93/2001-52, zamítl žalobu na určení, že „J. R., posledně bytem P. 5, zemřelý dne 24. 1. 1963, byl v době smrti vlastníkem vzhledem k celku ideálních 17/64 pozemků č. 1756, 1757, 1758 a 1759/1 zapsaných v katastru nemovitostí pro obec P., k. ú. H. P. na LV č. 3144 a že do pozůstalosti po JUDr. J. R., posledně bytem P., zemřelém dne 31. 5. 1947 patří spoluvlastnický podíl ke všem takto uvedeným pozemkům o velikosti 15/64 vzhledem k celku a aby soud určil, že J. R., posledně bytem P. 5, zemřelý dne 24. 1. 1963 byl v době smrti vlastníkem vzhledem k celku ideálních 17/64 pozemku parc. č. 1761 zapsaného v katastru nemovitostí pro obec P. k. ú. H. P. na LV č. 2757 a že do pozůstalosti po JUDr. J. R., posledně bytem P., zemřelém dne 31. 5. 1947 patří spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku o velikosti 15/64 vzhledem k celku“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů nejprve dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Poté uvedl, že výměr Magistrátu hl. m. P. ze 13. 1. 1948, o hromadné konfiskaci nepřátelského majetku, jímž měl být konfiskován mimo jiné i majetek D. a E. R., kteří byli právními předchůdci J. R. a JUDr. J. R., by mohl být nicotným správním aktem, ovšem přesto dospěl k závěru, že i kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být žalobě vyhověno. Muselo by totiž „proběhnout dědické řízení po D. R., v němž by žalované nemovitosti byly projednány a jejichž dědicem by se stal pan J. R. Původně se tak skutečně stalo a podle zápisu ze dne 27. 5. 1949 sepsaného notářstvím v P. a z odevzdací listiny č. D VII 774/46 ze dne 18. 6. 1949 byla pozůstalost … po D. R. odevzdána pozůstalým synům J. R. (17/32) a pozůstalosti po JUDr. J. R. ((15/32), avšak v roce 1963 rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 5 CZ 20/63 bylo toto usnesení Okresního soudu civilního v Praze ze dne 18. 6. 1949 č. j. D VII 774/46-43 zrušeno. Z protokolu sepsaného státním notářstvím pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 1965 pod č. j. 2 D 529/1962 včetně usnesení pak vyplývá, že státní notářství rozhodlo o tom, že v pozůstalosti po D. R. nebylo žádného majetku a z tohoto důvodu se řízení zastavuje. Navzdory veškerým zjevným nedostatkům tohoto řízení i rozhodnutí pak má soud za to, že toto konečné rozhodnutí je platné a pro soud závazné. Na základě toho pak soud musel žalobu zamítnout“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2002, č. j. 14 Co 151/02-100, především nepřipustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že vlastníkem ideální jedné poloviny shora uvedených pozemků zapsaných na LV č. 3144 pro k. ú. H. P. a ideální jedné poloviny pozemku parc. č. 1761 zapsaného na LV č. 2757 pro k. ú. H. P. byl v době své smrti D. R., posledně bytem P. 12, prohlášený za mrtva dnem 17. 11. 1942, a že ideální jedna polovina těchto pozemků patří do pozůstalosti po něm (výrok I.). Výroky označenými II. pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvody k připuštění změny návrhu, jelikož o nároku, který žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení, nelze rozhodnout na základě skutečností zjištěných v řízení před soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně považoval výměr o konfiskaci majetku z 13. 1. 1948 za nicotný správní akt, ovšem ztotožnil se i s právním závěrem, že otec žalobkyně J. R. se nestal vlastníkem sporných pozemků, když dědické řízení po D. R. bylo zastaveno, a nemohl tak být jejich vlastníkem v den své smrti, a že totéž platí i o pozůstalosti po strýci žalobkyně JUDr. J. R. K tomu dodal, že tento závěr žalobkyně ani v odvolání nenapadla a naopak z něj vycházela při navrhované změně žalobního petitu.
Proti tomuto rozsudku, a to proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a v němž namítla, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako otázku, jejíž řešení má zásadní právní význam a zakládá tedy přípustnost dovolání, označila otázku, zda „rozhodnutí vydané na základě nicotného správního aktu není v důsledku neexistence předpokladů pro jeho vydání rovněž tak rozhodnutím nicotným a zda v důsledku tzv. dominového efektu nejsou nicotná též veškerá další navazující rozhodnutí.“ Podle jejího názoru pokud odvolací soud považoval konfiskační výměr ze 13. 1. 1948 za nicotný správní akt, měl v návaznosti na to přezkoumat správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že konečné rozhodnutí o dědictví po D. R. je platné a pro soud závazné. Žalobkyně je přesvědčena, že nicotnost konfiskačního výměru měla za následek i nicotnost rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1963, který vycházel z platnosti a účinnosti konfiskačního výměru, a nicotnými jsou i všechna další navazující rozhodnutí včetně rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 2 z 12. 1. 1965, jež z rozsudku Nejvyššího soudu výslovně vycházelo. Proto je odevzdací listina z 18. 6. 1949 nadále platná a žalobě mělo být vyhověno. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve svém vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl. Pokud jde o věc samu, vyslovil souhlas se závěrem, že J. R. ani JUDr. J. R. nemohli být vlastníky sporných pozemků, neboť je rozhodující, že usnesení, jímž byla odevzdána pozůstalost po D. R., bylo zrušeno shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Tento rozsudek je platný a pro soud závazný, neboť soudy nejsou oprávněny přezkoumávat správnost jiných soudních rozhodnutí.
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím je upravena v §237 OSŘ. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné podle odst. 1 písm. a) ani b) uvedeného ustanovení. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázka, jejímuž řešení žalobkyně přikládá zásadní význam, tedy zda lze rozsudek Nejvyššího soudu, případně na něj navazující rozhodnutí státního notářství, založené na správním aktu, který byl shledán nicotným, považovat z tohoto důvodu rovněž za nicotná rozhodnutí, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Proto má napadený rozsudek, který je na řešení této otázky postaven, skutečně po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně je přípustné.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené v odst. 3 větě druhé zmíněného ustanovení nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu spisu neplyne, že by řízení bylo některou z nich postiženo. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným právním posouzením věci tak, jak tento dovolací důvod žalobkyně vymezila ve svém opravném prostředku, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Občanské soudní řízení vychází z principu závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí nejen pro účastníky řízení, ale i pro všechny orgány (srov. §159 odst. 2 OSŘ). Přezkum soudních rozhodnutí je zásadně možný jen na základě řádných či mimořádných opravných prostředků tak, jak jsou v procesních předpisech upraveny. Z toho ovšem plyne, že i věcně nesprávná soudní rozhodnutí, která byla vydána v rámci pravomoci soudu, jsou poté, co nabyla právní moci, závazná. Takovým věcně nesprávným rozhodnutím soudu může být i rozhodnutí, jež je založeno na správním aktu, který je svou povahou nulitní (nicotný, tzv. paakt). Soud je sice oprávněn zkoumat i mimo rámec správního soudnictví, zda se nejedná o správní akty nicotné, které nevyvolávají právní účinky (srov. např. rozsudek dovolacího soudu z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod č. C 969), nicméně nestane-li se tak a je-li v rámci pravomoci soudu vydáno rozhodnutí, které je založeno na nulitním správním aktu, není takovéto rozhodnutí soudu rozhodnutím nicotným. O nicotnosti rozhodnutí soudu by bylo možno uvažovat pouze v případech, kdy soud při svém rozhodování zjevně vybočil z mezí své pravomoci (např. kdyby v občanském soudním řízení vydal stavební povolení apod.). O takovouto situaci však v případě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 20/63 ani v případě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 2 sp. zn. 2 D 529/1962 nejde, a tak odvolací soud nepochybil, když ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z toho, že obě tato rozhodnutí jsou pro soudy v tomto řízení závazná. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, uplatněný dovolací důvod opírající se o §241 odst. 2 písm. b) OSŘ není naplněn a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ je žalobkyně povinna nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení, které představuje odměna advokátky za vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč a paušální náhrada výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) pak bylo rozhodnuto s ohledem a to, že těmto žalovaným, kteří by podle stejných ustanovení OSŘ měli též právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaný 3) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.v.r.
předseda senátu