ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.658.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 658/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. G. , zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I/142, proti žalovaným 1) J. D., 2) H. D., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o určení práva odpovídajícího věcného břemenu a umožnění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 270/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2006, č. j. 30 Co 205/2006-190, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Ivany Syrůčkové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2005, č. j. 12 C 270/2004-97, určil, že „na pozemcích parc. č. 14 a parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec Ch. vázne dle přiloženého návrhu vyznačení věcného břemene Š. V. č. 8/04 ze dne 30. 9. 2004 věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí: pozemku parc. č. St. 26, pozemku parc. č. 120/12 a budovy č. e. 7 stojící na pozemku parc. č. St. 26, v části obce H., vše v k. ú. H. a obci Ch. (výrok I. rozsudku), žalovaným uložil povinnost „umožnit žalobkyni na pozemcích parc. č. 14 a parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec Ch., výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu přes pozemky parc. č. 14 a parc. č. 120/14“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy (chaty) ev. č. 7, postavené na pozemku st. p. č. 26, dále pozemku st. p. č. 26, a pozemku p. č. 120/12, vše v obci Ch., k. ú. H., a že žalovaní jsou spoluvlastníky budovy čp. 6 na pozemku st. p. č. 14, pozemku st. p. č. 14, jakož i pozemku p. č. 120/14, vše v obci Ch., k. ú. H. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 1983, č. j. 10 C 103/83–14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, 13 Co 451/1983, bylo rozhodnuto o povinnosti nynějších žalovaných umožnit právním předchůdcům žalobkyně, J. a R. N., přístup k chatě č. 07 v obci H., p. č. 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr rekreačního objektu čp. 6 v H. Dále vzal za prokázáno, že v minulosti byl vlastník všech pozemků jediný a že právní předchůdce žalovaných poskytl nemovitosti k užívání a povolil přístupovou cestu přes dnešní rekreační objekt čp. 6. Žalovaní průchod přes svůj dům umožňovali až do roku 1999, kdy rodiče žalobkyně zemřeli; poté zamykali vrátka.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na pozemcích č. 14 a č. 120/14 v k. ú. H. vázne věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků budovy ev. č. 7 a pozemků č. 120/12 a st. č. 26 a že právo odpovídající věcnému břemenu bylo vydrženo „právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní“ zhruba od 30. let 20. století, neboť toto právo vykonávali nepřetržitě až do roku 2000, kdy žalovaní průchod znemožnili překážkami. Po právní stránce věc posoudil podle §151o odst. 1 věta druhá, §134 odst. 1 a s přihlédnutím k §868 obč. zák. a §116, §118, §562 zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník). S ohledem na uvedené závěry pak vyhověl i návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobkyni výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu přes jejich pozemky p. č. 14 a 120/14.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. července 2006, č. j. 30 Co 205/2006-190, k odvolání druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že na pozemcích specifikovaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu vázne věcné břemeno průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí specifikovaných taktéž ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, a uložení povinnosti žalovaným umožnit žalobkyni výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu (výrok I. rozsudku) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 1983, č. j. 10 C 103/83–14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, č. j. 13 Co 451/83–28, bylo pouze založeno právo rodičů žalobkyně na užívání přístupové cesty k nemovitostem dnes ve vlastnictví žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví žalovaných, přičemž tomuto právu odpovídala povinnost žalovaných takový přístup k nemovitostem právním předchůdcům žalobkyně umožnit. Z výroků uvedených rozsudků nelze dovodit, že by představovaly právní důvod, jenž by mohl mít za následek vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni vázaného na nemovitost, takže toto právo zaniklo smrtí rodičů žalobkyně a na žalobkyni tak nepřešlo. Uvedené rozsudky nepředstavují ani putativní právní důvod, o nějž by žalobkyně mohla existenci oprávněné držby práva opírat. Podle názoru odvolacího soudu dobrou víru o existenci tvrzeného práva, které mělo povahu věcného břemene, nemohl založit ani souhlas tehdejšího vlastníka sporných pozemků J. N. z 30. prosince 1973 o tom, že „služebnost této cesty patří k chatě“. Navíc právní úprava v roce 1973 institut vydržení věcných břemen neznala a souhlas, který ze zmíněného potvrzení vyplýval, bylo možno kdykoliv odvolat. Na základě těchto úvah odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni v posuzované věci splněny nebyly. Rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a podává jej z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku dobré víry na straně žalobkyně, jakožto vlastnice nemovitostí - pozemků p. č. st. 26 a p. č. 120/12 a budovy č. e. 7 - při vydržení věcného břemena průchodu přes pozemky žalovaných p. č. 14 a p. č. 120/14, kterou žalobkyně dovozuje z pravomocných rozsudků Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze z roku 1983. Podle názoru dovolatelky oba rozsudky představují spolehlivý základ pro dobrou víru žalobkyně z hlediska vydržení věcného práva ve prospěch nemovitostí, a to i když tato skutečnost není uvedena ve výroku, nýbrž toliko v odůvodnění. Za situace, kdy bylo v předchozím řízení z roku 1983 žalováno ze strany právních předchůdců žalobkyně na splnění povinnosti, jelikož jim již bylo ve výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu fakticky bráněno, nemohl výrok rozhodnutí znít na určení existence věcného břemene. Otázka existence práva odpovídajícího věcnému břemenu byla řešena jako předběžná, přičemž byla vyřešena tak, že věcné břemeno bylo vydrženo ve „prospěch nemovitosti“, která je v současné době ve vlastnictví žalobkyně. Tento závěr podle dovolatelky rovněž vyplývá z obsahu dřívějšího zápisu věcného břemena právních předchůdců v katastru nemovitostí, kde bylo uvedeno, že se jedná o „věcné břemeno umožnění přístupu k rek. chatě pro Bud.: H., č. e. 7 (respektive pozemky parc. č. 120/12 a st. 26) k parc.: St. 14, H.“ Argumentaci ohledně vydržení věcného břemena ve prospěch své nemovitosti dovolatelka podporuje rovněž závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR Rc 9762 Rv I 873/29. Dovolatelka dále namítá, že jednou z osob, které cestu přes pozemek žalovaných využívali a vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni, byla navrhovatelka, a to již „od svého narození v roce 1947 téměř do současnosti“, tj. do roku 2002, kdy žalovaní cestu přehradili. Žalobkyně tedy sama taktéž splnila všechny podmínky nutné k vydržení práva průchodu přes pozemek odpůrců. Dále se odvolává na text prohlášení pana J. N., právního předchůdce žalovaných, podle něhož služebnost cesty přes sporný pozemek patří k chatě v nynějším vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka má za to, že oprávněná držba věcného břemene ve prospěch její nemovitosti je založena na omluvitelném omylu, který spočívá na shora uvedených rozhodnutích z let 1983, jež byla podle názoru dovolatelky mylně vyložena jako rozhodnutí zakládající věcné břemeno toliko ve prospěch osob, přičemž tuto skutečnost jí nelze klást k tíži. Naopak požadavek ohledně tvrzení kvalifikované dobré víry žalobkyně podložené označením existence konkrétního právního titulu, o nějž dobrou víru opírá, považuje dovolatelka za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, když ze zákona požadavek na prokázání titulu ani nevyplývá. Pro případ, že rozsudky z roku 1983 nelze interpretovat tak, že jimi bylo deklarováno věcné břemeno cesty ve prospěch nemovitosti žalobkyně, založily alespoň dobrou víru právních předchůdců žalobkyně, že právo cesty, které vykonávají na pozemku žalovaných, jim patří. Běh vydržecí doby tak nastal nejpozději právní mocí rozsudku Krajského soudu v Praze z roku 1983 s tím, že oprávněnými držiteli práva byli rodiče jako právní předchůdci žalobkyně. S ohledem na novelu obč. zák., provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., která nově upravila vydržení s účinností od 1. ledna 1992, je třeba pro účely vydržení započíst do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc či právo v držbě i dobu, po kterou věc držel před 1. lednem 1992, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 50/2000. Vydržení tak nastalo uplynutím 10 let od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze z roku 1983 ve prospěch právních předchůdců žalobkyně, tj. nejpozději v roce 1993. Na základě uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5235 dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, čímž mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.
Uvedený postup je podmíněn okolností, že v takovém soudním řízení byla otázka vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni řešena jako otázka předběžná se závěrem, zda se jedná o věcné břemeno osobní či zda odpovídající právo je spjato s vlastnictvím nemovitosti. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, č. j. 13 Co 451/83-28, se podává, že v dané věci se jednalo o žalobu na plnění právních předchůdců žalobkyně proti žalovaným o umožnění přístupu „k chatě č. 07 v obci H. č. parcely 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr rekreačního objektu v H. č. 6“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž žalobě vyhověl, je založeno na závěru, že „navrhovatelé právo průchodu nabyli vydržením“ podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Závěr o vydržení tohoto práva vycházel ze zjištění reflektujícího žalobní tvrzení, že žalobci (jakož i jiné osoby) fakticky realizovali průchod přes dvůr rekreačního objektu v H. č. 6 po zákonem stanovenou vydržecí dobu. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně konstatuje, že „navrhovatelé nabyli své právo průchodu přes dvůr čp. 6 vydržením“, nelze učinit závěr, že by se mělo jednat o právo věcného břemene spjaté s vlastnictvím nemovitosti, které by přešlo v případě úmrtí na právní nástupce. Potud tedy žalobkyni právo odpovídající věcnému břemenu jako právní nástupkyni J. a R. N. nesvědčí.
Podle přesvědčení dovolacího soudu pak ani právní předchůdci žalobkyně nemohli být na základě uvedeného rozhodnutí s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, jež by bylo spjato s vlastnictvím nemovitosti. Jestliže totiž uvedené rozhodnutí deklarovalo toliko výlučně právo navrhovatelů přes dvůr přecházet, jak je uvedeno výše, nemůže takové rozhodnutí z objektivního hlediska současně vzhledem ke všem okolnostem zakládat dobrou víru ve směru, že by se mělo jednat o věcné břemeno spjaté s vlastnictvím nemovitosti, když je zřejmé, že následný výkon práva právních předchůdců žalobkyně odrážel obsah soudního rozhodnutí a jeho závaznost pro účastníky (§159 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 1991), neboť k zahájení soudního řízení došlo právě pro existující neshody mezi účastníky týkající se průchodu přes dvůr objektu č. p. 6. Odvolací soud se pak přiléhavě vypořádal také s listinou vystavenou dne 30. prosince 1973 z hlediska, proč ani ona nemohla založit dobrou víru právních předchůdců žalobkyně ohledně držby práva odpovídajícího věcnému břemenu.
V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by u právních předchůdců žalobkyně mohly založit s přihlédnutím ke všem okolnostem dobrou víru, že jim právo věcného břemene vztahujícího se k nemovitosti svědčí, neboť i ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně se podává, že základ této dobré víry odvíjí toliko od faktického užívání dotčeného pozemku k průchodu, když navíc v dřívějším období byl tento průchod využíván také jinými osobami. Jak již však vyložil dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí C 551, samotná skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.
Právo odpovídající věcnému břemenu nemohla vydržet ani samotná žalobkyně, neboť toto právo s přihlédnutím ke všem skutečnostem nemohla vykonávat v dobré víře po dobu deseti let. Jestliže svou dobrou víru odvíjela od zápisu práva věcného břemene do katastru nemovitostí, dovolací soud uvádí, že k tomuto zápisu došlo v roce 2001 a k výmazu v roce 2002, tj. v době, kdy žalovaní již průchod znemožnili (od roku 2000) a žalobkyně výkon případného práva nemohla nerušeně vykonávat. Faktické užívání pozemku žalobkyní bez dalšího nemohlo vést k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu (viz dovolacím soudem citované C 551).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení druhé žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f) §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 3.750,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 4 050,- Kč. Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. ve výši 810,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalované tak činí celkem 4.860,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se druhá žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu