ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.688.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 688/2018-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. Č. , zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E.ON Distribuce, a. s. , IČO 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 25/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2017, č. j. 22 Co 1192/2017-440, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 23 C 25/2014-368, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Téměř po dvaceti letech bylo stavební povolení zrušeno, jelikož stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení s vlastníkem pozemku sousedícího s žalobcovým pozemkem, ačkoli s ním jednáno být mělo.
Žalobce předmětný pozemek nabyl v roce 2000, o existenci plynovodu se dozvěděl v roce 2011, jednání o odprodeji pozemku žalované započal v roce 2012. Nárok na bezdůvodné obohacení uplatnil u žalované až na konci roku 2013.
Okresní soud konstatoval nerušené užívání plynovodu žalovanou v letech 1994 až 2004, kdy nejpozději došlo k vydržení práva odpovídající věcnému břemeni, jelikož po tuto dobu existovalo nezpochybněné stavební povolení. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované dožadovat nemůže. Soud se také zabýval jednorázovou náhradou za užívání pozemku žalovanou ve smyslu energetického zákona č. 458/2000 Sb., i jemu předcházejícím právním předpisům (elektrizační zákon č. 79/1957 Sb., dále pak zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci) a naznal, že žalobce neuplatnil svůj nárok včas v mezích stanovených prekluzivních lhůt.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 22 Co 1192/2017-440, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že se žalobce domáhal obecné kompenzace za zatížení svého pozemku a omezení vlastnického práva. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, konstatoval, že pozemek žalobce je podstatně zatížen vedením plynovodu a souvisejícím ochranným a bezpečnostním pásmem a v mezích žaloby poskytl žalobci právní ochranu. Námitku žalovaného, že jednorázový nárok na odškodnění je promlčen shledal soud v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že jej „odvolací soud odbyl zcela neúměrně nízkou částkou s odvoláním na vázanost žalobním petitem“ a nesprávným právním posouzení kritérií, na kterých rozhodnutí spočívá. Napadá zejména vlastnictví k plynovodu, vydržení věcného břemene k pozemku žalobce a právní nástupnictví žalované po stavebníkovi plynovodu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce v dovolání napadá především hodnocení kritérií, na základě kterých mu měly soudy přiznat vyšší částku, než které se domáhal v žalobě.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda mohly nalézací soudy překročit nárok, jehož se žalobce domáhal žalobou.
V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4035/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že i v žalobě uplatňující nárok na náhradu za omezení vlastnického práva musí žalobce uvést částku, jejíž zaplacení požaduje.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, plyne, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 78).
Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1001/2016, uvedl, že zaměstnancem uplatněná výše peněžitého plnění představuje nejvyšší částku, kterou mu soud může přiznat (může zaměstnanci samozřejmě přiznat i méně než požaduje). Neuvede-li zaměstnanec v žalobě konkrétní výši požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích, není žaloba v této části úplná a určitá, a protože jde o vadu podání, která brání pokračování v řízení, je třeba ji odstranit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. (obdobně k požadavku na uvedení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích při porušení práva fyzické osoby na ochranu osobnosti v žalobě srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1995 sp. zn. 1 Co 174/95, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 10/1995).
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1995, sp. zn. 1 Co 174/95, se podává, že řízení o ochranu osobnosti je návrhové řízení. S odkazem na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., proto musí být ze žaloby patrno i to, jaké konkrétní výše zadostiučinění v penězích se žalobce domáhá. Požadovaná výše peněžitého zadostiučinění pak tvoří maximální částku, kterou soud může přiznat.
Z komentářové literatury (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 637 a násl.) pak plyne, že v civilním sporném procesu platí dispoziční zásada, což se odráží i v tom, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen ve stanovených případech. Žalobce žalobou, resp. navrhovatel návrhem na zahájení řízení (§79 a násl.) určuje předmět sporu, resp. předmět řízení (daný dle §42 odst. 4 a §79 vylíčením rozhodujících skutečností a ozřejměním, čeho se navrhovatel domáhá), čemuž odpovídá povinnost soudu právě o tomto předmětu řízení rozhodnout, nedojde-li v důsledku dalších dispozičních úkonů účastníků k jeho změně, rozšíření, omezení či odpadnutí (§95 a násl.). Soud je tzv. vázán návrhem (nemůže jej samovolně měnit nebo opravovat) a současně musí svým rozhodnutím žalobní petit tzv. vyčerpat. Například pokud se žalobce domáhá částky, která by při správném výpočtu mohla být i vyšší, nesmí soud samovolně vyšší částku přiznat.
V posuzované věci odvolací soud přiznal žalobci plnou výši náhrady, jíž se domáhal žalobou. Z výše citované judikatury i literatury plyne, že požadovanou částku nemohl soud překročit a přiznat žalobci částku vyšší.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Dovolací soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Z důvodu procesní ekonomie se tedy dovolací soud nezabýval kritérii, na základě kterých měla být žalobci přiznána vyšší částka, jelikož žalobce byl v řízení plně procesně úspěšný a vyšší částka mu za žádných okolností přiznána být nemohla.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu