ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1607.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1607/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Křiváčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Revoluční 16, proti žalovaným 1) J. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Praha 9, Jandova 8, 2) O. Č. a 3) O. B. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Blanickým, advokátem, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, o zaplacení 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 66/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č.j. 17 Co 52/2007-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č.j. 17 Co 52/2007-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 360.000,- Kč. Škoda jí měla vzniknout tím, že žalovaní 1) a 2) protiprávně (v rozporu s §9 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) zřídili věcné břemeno užívání nemovitostí ve prospěch žalované 3), čímž bylo žalobkyni znemožněno užívání části nemovitostí v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č.j. 9 C 66/2004-111, že žaloba je důvodná, rozhodnutí o výši nároku a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že dům č.p. 189 stojící na pozemku p. č. 346 a pozemky p. č. 346, 347 a 348 zapsané na LV č. 1250 pro k. ú. Klánovice (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“) jsou v podílovém spoluvlastnictví manželů J. Č. a žalované 2) jednou polovinou a žalobkyně rovněž jednou polovinou a je k nim zřízeno doživotní užívací právo ve prospěch žalované 3). Nemovitosti byly od roku 1981 ve spoluvlastnictví manželů B. a Č., po smrti J. B. byla mezi jeho dědici [žalovaní 1) a 2)], J. Č. a žalovanou 3) uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene doživotního bezúplatného užívání nemovitostí. Žalobkyně ještě před uzavřením uvedené dohody uplatnila k těmto nemovitostem restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., následně byla žalovaným 1) a 2) soudem uložena povinnost uzavřít se žalobkyní a další restituentkou R. H. dohodu o vydání ideální jedné poloviny nemovitostí; po smrti R. H. přešlo její spoluvlastnické právo na žalobkyni. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že dohoda o zřízení věcného břemene k nemovitostem byla uzavřena mimo dědické řízení po zemřelém J. B., neboť jejími účastníky nebyli výhradně dědici a předmětem dědického řízení nebyly předmětné nemovitosti jako celek, a je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatná pro rozpor s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní 1) a 2) jako osoby povinné ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. porušili zřízením věcného břemene užívání ve prospěch žalované 3) povinnost nenakládat s dotčenými nemovitostmi, stanovenou v §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V důsledku realizace věcného břemene užívání je žalobkyni fakticky znemožněno nakládat se svým majetkem, tj. ideální jednou polovinou předmětných nemovitostí, čímž jí vzniká majetková újma. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení v daném případě uplatnit nelze, neboť žalovaná 2) užívá spolu se svým manželem předmětné nemovitosti pouze v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu, z jejich strany tedy nedochází k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně, a žalovaná 3) nemovitosti užívá na základě bezúplatného věcného břemene.
K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č.j. 17 Co 52/2007-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že újma žalobkyně se neodvíjí od dohody o zřízení věcného břemene užívání, ale od skutečnosti, že nemovitosti užívá žalovaná 2) se svým manželem a žalovaná 3); shledal přitom rozpor v závěru, že újma vznikla právě v důsledku neplatně uzavřené dohody, neboť v případě její neplatnosti by žalobkyni fakticky nic nemohlo bránit v tom, aby se domáhala možnosti nemovitosti užívat. Žalovaná 2) se svým manželem užívají nemovitosti z titulu svého spoluvlastnického oprávnění, žalovaná 3) by jako matka žalované 2) mohla s jejím souhlasem nemovitosti užívat i v případě neexistence dohody o zřízení věcného břemene, a pokud jmenovaní nemovitosti užívají nad rámec svého spoluvlastnického podílu, není to důsledek předmětné dohody. Povinnost vydat nemovitost a umožnit její užívání stíhá povinnou osobu v souvislosti s úspěšným uplatněním restitučního nároku bez ohledu na dosavadní úpravu užívání dotčené nemovitosti. Pokud žalobkyně nemovitosti užívat nemůže, protože jsou obsazeny spoluvlastníkem, a v domě není volný byt, má právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniká spoluvlastníkům užívajícím nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu (k tomu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2616/99, sp. zn. 22 Cdo 1095/2001 a sp. zn. 33 Odo 394/2004). Uzavřel, že bez ohledu na to, zda dohoda o zřízení věcného břemene je či není platná, není uplatněný nárok na náhradu škody důvodný, neboť v řízení nebyl prokázán samotný vznik škody. Závěrem konstatoval, že jeho posouzení věci není jen odlišnou právní kvalifikací, na jejímž základě by mohlo být o nároku rozhodnuto z jiného právního důvodu, neboť okruh osob a skutkový základ nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení je zcela odlišný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, přičemž vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá, že se žalobou domáhala peněžité náhrady ve výši poloviny obvyklého nájemného za užívání jedné poloviny předmětných nemovitostí, ponechala tedy na uvážení soudu, z jakého právního titulu shledá její nárok zakládající se na skutečnosti, že je jí znemožněno užívání majetkového podílu na nemovitostech, důvodným; uvádí, že soud není vázán právním názorem obsaženým v žalobě, rozhodné je zachování skutkového základu sporu, jenž v posuzovaném případě zachován byl. Za nesprávný považuje postup odvolacího soudu, který bez provedení dokazování dospěl k závěru, že žalovaná 2) a žalovaná 3) společně užívají celý byt v domě, resp. že se v domě nachází pouze jedna bytová jednotka, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni tak byla odňata soudní instance. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také v tom, že se zabýval pouze užíváním domu a zcela pominul otázku užívání pozemků, přestože žalobkyni nebyl nikdy umožněn ani vstup na pozemky právě s odvoláním na dohodu o zřízení věcného břemene. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, dovolatelka dovozuje, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, z jehož závěrů odvolací soud vycházel, na danou věc nedopadá, a tímto nesprávným postupem bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání poukazuje zejména na to, že dohoda o zřízení věcného břemene nebyla schvalována soudem v rámci dědického řízení, jejím smyslem byla budoucí ochrana práv žalované 3), která v domě fakticky bydlela a bydlí nadále, dotčená dohoda tedy nevedla k žádné změně v užívání nemovitostí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004 (správně 33 Odo 394/2004), řeší obdobnou situaci, dovolatelka však nevytvořila procesní podmínky pro rozhodování o nároku na vydání bezdůvodného obohacení a podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu nejsou dány. Žalovaný 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Žalované 2) a 3) považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a odpovídající skutkovým zjištěním. Žalobkyně se v řízení nepochybně domáhala náhrady škody a svůj návrh a okruh žalovaných neupravila ani poté, co byla opakovaně upozorňována na nesprávný právní základ svého nároku; v tomto smyslu jí rovněž bylo soudem poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. Žalované 2) a 3) navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a shledal, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je důvodné
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok spoluvlastníka, jemuž je znemožněno užívání nemovitosti, není nárokem na náhradu škody, nýbrž nárokem na vydání plnění z bezdůvodného obohacení; žalobkyně se však domáhala plnění z titulu odpovědnosti za škodu, proto nebyl její požadavek shledán opodstatněným.
Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou (která se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v §153 odst. 2 o. s. ř.) platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 78).
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že žalobkyni není a nebylo umožněno užívání nemovitostí, jejichž je podílovou spoluvlastnicí, neboť tyto nemovitosti užívá žalovaná 2) se svým manželem a žalovaná 3). Pokud dle odvolacího soudu je za těchto okolností nárok žalobkyně nutno posoudit podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, nikoli z hlediska zákonných ustanovení upravujících odpovědnost za škodu, jedná se toliko o odlišnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, skutkový základ zůstává nezměněn. Rozdíl mezi nárokem na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a nárokem na náhradu škody spočívající ve vymezení povinných osob se může projevit pouze v závěru soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace konkrétních účastníků na straně žalované, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby z důvodu odlišné právní kvalifikace žalobního požadavku. Pokud tedy odvolací soud zamítl žalobu s odůvodněním, že v daném případě nelze uplatnit nárok na náhradu škody, nýbrž nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, aniž by se zabýval splněním předpokladů pro přiznání žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení, je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívající na nesprávném právním posouzení věci podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení se soud posoudí skutkové okolnosti případu z hlediska hmotněprávních norem, které na něj dle jeho právního názoru dopadají, a to nejen ve vztahu k možnosti žalobkyně užívat dům, ale také ve vztahu k užívání pozemků.
Námitka dovolatelky stran pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu není důvodná, neboť odvolací soud se kolaudačním stavem domu, resp. otázkou počtu bytových jednotek, nezabýval, a napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá (viz s. 6 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu