ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.394.2004.1
sp. zn. 33 Odo 394/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. R., jako právního nástupce žalobkyně R. M., zemřelé dne 13. ledna 2005, proti žalované J. K., o zaplacení částky 504.700,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 440/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 27 Co 15/2004-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 3 C 440/2000-96, ve znění opravného usnesení ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 3 C 440/2000-99, uložil žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni R.M. (dále jen „žalobkyně“) částku 504.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi, o nákladech řízení státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od 27. 4. 1999 vlastnicí domu čp. 126 v kat. úz. T. s přilehlými pozemky, které jí žalovaná jako předchozí vlastnice vydala na základě soudního rozhodnutí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené nemovitosti však stále užívá žalovaná, aniž by byla uzavřena nájemní smlouva a aniž by žalobkyni za užívání něco platila. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalované vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna jí podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vydat. Výše bezdůvodného obohacení činí 10.300,- Kč měsíčně, což je částka rovnající se tzv. „tržnímu“ nájemnému, která byla stanovena na základě znaleckého posudku. Za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, za něž žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení požadovala, je tedy žalovaná povinna zaplatit 504.700,- Kč. Námitku žalované, že by mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že nemovitosti v době, kdy jí patřily, výrazně zhodnotila, soud prvního stupně odmítl s poukazem na §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 27 Co 15/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi potvrdil, ve výroku o nákladech řízení státu jej změnil, výrok o soudním poplatku vypustil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně včetně závěru, že výše bezdůvodného obohacení se rovná tzv. tržnímu nájemnému. K námitce žalované, že jí bylo uloženo nemovitosti vyklidit až po zajištění bytové náhrady, kterou doposud nemá, a že by proto měla být výše bezdůvodného obohacení stanovena (v souladu se závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001) podle regulovaného nájemného, odvolací soud poznamenal, že tyto závěry na daný případ nedopadají. Uvedené rozhodnutí se totiž týká situace, kdy bytová náhrada určená rozhodnutím soudu nebyla dosud zajištěna bývalým nájemcům bytu, zatímco mezi účastnicemi nájemní vztah nikdy neexistoval. Podle odvolacího soudu nemůže obstát ani námitka, že s ohledem na zhodnocení nemovitosti žalovanou je požadavek žalobkyně na úhradu za užívání nemovitosti v rozporu s dobrými mravy, neboť v §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je výslovně stanoveno, že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznila, že nikdy nepopírala, že užívá nemovitosti žalobkyně bez právního důvodu, ale i nadále má za to, že požadavek žalobkyně odporuje dobrým mravům, jelikož nezohledňuje skutečnost, že nemovitosti byly zásluhou žalované a na její náklady podstatně rozšířeny a byly provedeny stavební úpravy a přístavby. Žalobkyně se totiž domáhá úhrady i za ty části nemovitostí, o jejichž přístavbu se nepřičinila. Žalovaná dále zpochybnila závěr soudů obou stupňů, že výše bezdůvodného obohacení se má odvíjet od tzv. tržního nájemného. Znovu odkázala na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR a vyslovila přesvědčení, že jeho závěry se vztahují i na její případ. Pokud Nejvyšší soud přiznal ochranu v podobě závěru o placení náhrady za užívání bytu ve výši regulovaného nájemného nájemci, tím spíše by měla být přiznána jí, která nemovitosti užívala na základě silnějšího právního titulu – vlastnického práva. Obě nastolené právní otázky mají zásadní právní význam a soudy obou stupňů je vyřešily nesprávně. Proto žalovaná navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně zemřela. Usnesením ze dne 12. dubna 2006, č. j. 33 Odo 394/2004-142, Nejvyšší soud ČR rozhodl, že v dovolacím řízení bude jako se žalobcem pokračováno s jejím jediným dědicem D. R.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná přisuzuje zásadní právní význam dvěma otázkám, na jejichž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí: otázce posouzení uplatněného nároku z hlediska jeho souladu s dobrými mravy a otázce postupu při stanovení výše bezdůvodného obohacení. Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nestačí, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam; rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Posouzení uplatněného nároku z pohledu §3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je vždy závislé na konkrétních a zcela individuálních okolnostech toho kterého případu a postrádá tedy potřebný judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nemůže být dán novostí nebo rozporností řešení této právní otázky. Odvolací soud pak nepochybil ani z hlediska hmotného práva, když uplatnění nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí bez právního důvodu nepovažoval za počínání odporující dobrým mravům. Jestliže zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, výslovně zakotvil zásadu, že v souvislosti s věcmi vydávanými podle tohoto zákona nemůže povinná osoba vůči oprávněné uplatňovat žádné finanční ani jiné nároky, je zde zřejmá vůle zákonodárce vyloučit zohlednění případného zhodnocení vydávané věci, a to jakýmkoli způsobem (t. j. včetně „úlev“ při poskytování náhrady za další užívání vydané věci povinnou osobou postupem podle §3 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, když dovodil, že uplatnění nároku žalobkyně neodporuje dobrým mravům, a ani z tohoto hlediska nelze považovat otázku aplikace §3 odst. 1 ObčZ za takovou, jejíž řešení zakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Pokud jde o druhou nastíněnou otázku, lze žalované přisvědčit, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo řešeno, jakým způsobem má být vyčíslena výše bezdůvodného obohacení, jež vzniká osobě povinné podle restitučních předpisů tím, že i po vydání nemovitosti oprávněné osobě tuto nemovitost bez právního důvodu užívá. Tato otázka tedy zakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu a (výlučně) k jejímu řešení je dovolání žalované přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením (mimo jiné) majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Podle §458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení spočívalo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Žalovaná nezpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že pokud užívala nemovitosti, které žalobkyni vydala podle zákona č. 87/1991 Sb., i poté, co se žalobkyně stala jejich vlastnicí, vzniklo jí na její úkor bezdůvodné obohacení, a souhlasí i s tím, že je povinna toto bezdůvodné obohacení vydat formou peněžité náhrady podle §458 odst. 1 ObčZ. Spor je pouze ohledně výše této náhrady. Zmíněné ustanovení vyjadřuje zásadu, že má-li plnění představující neoprávněně získaný majetkový prospěch nehmotnou povahu a nelze je proto fyzicky vydat, musí být poskytnuta náhrada rovnající se peněžitému ocenění takového nehmotného obohacení. V judikatuře soudů se ustálil názor, že byl-li získán prospěch užíváním cizí věci bez právního důvodu, je majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka odpovídající částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla formou nájmu. Náhrada se tudíž poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a účastníci případné nájemní smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, by nebylo možno požadovat peněžitou náhradu podle §458 odst. 1 ObčZ v částce vyšší než připouští cenový předpis (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000). V daném případě je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za období od 28. 4. 1999 do 28. 5. 2003, tedy za období, v němž pro nově uzavírané nájemní smlouvy na byty již nebylo nájemné regulováno cenovým předpisem. Právem tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že částkou, kterou by žalovaná byla povinna za užívání nemovitostí žalobkyně formou nájmu platit a od níž se proto odvíjí výše peněžité náhrady podle §458 odst. 1 ObčZ, je částka rovnající se obvyklému (tzv. „tržnímu“) nájemnému, jež vyčíslil ve svém posudku znalec Ing. P.Š. Ostatně nelze pominout, že žalovaná užívala nejen byt v domě žalobkyně, ale i jeho další prostory a zahradu, a že už z tohoto důvodu nelze odvíjet výši náhrady jen od nájemného z bytu, nýbrž je nutno vycházet z nájemného za užívání obdobného objektu jako celku, obvyklého v daném místě a čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99, který je dostupný v systému ASPI). Poukaz žalované na rozsudek dovolacího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný v Souboru, svazku 21, pod č. C 1503, skutečně není případný. Toto rozhodnutí řeší zcela speciální a zákonem předvídanou situaci, kdy po zániku nájemního vztahu zůstává nájemci, který v souladu s platně uzavřenou nájemní smlouvou platil nájemné regulované cenovým předpisem, zachováno právo v bytě bydlet až do zajištění bytové náhrady, a vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně upraven v §712a ObčZ a který zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce. Pokud žalovaná namítá, že i ona je povinna vyklidit nemovitosti žalobkyně až po zajištění bytové náhrady, pomíjí, že zde chybí právě ona kontinuita mezi stavem existujícím před vydáním nemovitostí žalobkyni a stavem nynějším, která – pokud jde o případ řešený v jí zmiňovaném rozhodnutí dovolacího soudu – je ve vztahu k nájemnému vyjádřena odkazem §712a ObčZ na §696 ObčZ.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud správně vyložil použité ustanovení §458 odst. 1 ObčZ a právní otázku, která založila přípustnost dovolání, vyřešil v souladu s hmotným právem. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
Vít Jakšič,v. r.
předseda senátu