ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.712.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 712/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A/ J. Č., B/ H. V., C/ V. V., D/ M. S. a E/ H. H., zastoupených advokátem, proti žalované obci P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 603/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 1999, čj. 28 Co 350/99-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Z. Ch.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 1999, čj. 28 Co 350/99-67, změnil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 4. března 1999, čj. 3 C 603/97-47, tak, „že návrh, že žalobkyně H. V. je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 15 se stavebním pozemkem č. 102 a zahradou č. 190/2 v k. ú. P. a že druhá polovina nemovitostí patří do dědictví po J. V., zemřelém 5. 8. 1985, se zamítá“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že výměnnou smlouvou uzavřenou 28. 8. 1972 a registrovanou Státním notářstvím v Rakovníku 7. 9. 1972 pod sp. zn. R I 512/72, převedli manželé J. a H. V. do vlastnictví Československého státu - MNV P. rodinný domek čp. 15 se stavební parcelou č. 102 a zahradou č. 190/2 v k. ú. P., a naopak do vlastnictví manželů V. byl jmenovaným národním výborem převeden rodinný dům čp. 5 se stavební parcelou č. 8/2 ve stejném katastrálním území. Výměnná smlouva byla uzavřena poté, kdy manželům V. byl v roce 1970 vrácen dům čp. 15 a současně byl vrácen dům i rodině P., kteří jej poté prodali jmenovanému národnímu výboru. Protože národní výbor potřeboval dům čp. 15 získat k přestavbě na kulturní dům, svolili manželé V. s jeho výměnou za dům patřící původně P., avšak po naléhání národního výboru. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 21. 11. 1996 ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 282/92 byla zamítnuta žaloba žalobců B/ a C/ na uložení povinnosti žalované k uzavření dohody s žalobci o vydání domu čp. 15 se stavební parcelou č. 102 a zahradou č. 190/2 v k. ú. P. Soud dále vyšel z rozhodnutí Státního notářství v Rakovníku ze 4. 3. 1986, podle něhož dědici po J. V., zemřelém 5. 8. 1985, se staly jeho manželka H. V. a děti, současní žalobci. Konstatoval, že výměnnou smlouvu uzavřeli manželé V. v tísni, pod nátlakem a bez svobodné vůle, a šlo tedy o neplatný právní úkon.
Odvolací soud uvedl, že podle §37 tehdy platného občanského zákoníku (dále jen „ObčZ„) musel být právní úkon uzavřen svobodně, jinak by byl neplatný. Svobodná vůle k uzavření předmětné smlouvy by nebyla dána tam, kde by byl její účastník k jejímu uzavření donucen násilím nebo bezprávnou výhrůžkou. To ale podle odvolacího soudu v daném případě z provedených důkazů nevyplynulo. Národní výbor manželům V. nejprve nabídl za hospodu, která jim byla vrácena a která se nacházela ve špatném stavebním stavu, jiný dům a když jej nechtěli, odkoupil dům od P. a teprve za tento dům svůj objekt vyměnili. Hodnota vyměňovaných objektů byla podle znaleckého posudku shodná. Odvolací soud neuvěřil výpovědi svědka P., který uvedl, že od bývalého předsedy národního výboru J. M. ví, že J. V. byl donucen k uzavření smlouvy pod pohrůžkou uplatnění nároku na náhradu škody tím, že nechal utéct krávy na železniční trať, kde jedna z krav byla zabita. Soud uvedl, že svědek má na výsledku pře zájem a také je v rozporu s tím, co uvedl mezitím zemřelý J. M. v dřívější výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Uvádějí výhrady proti hodnocení výpovědi svědka P., jemuž odvolací soud neuvěřil ohledně intenzity nátlaku na uzavření výměnné smlouvy s jednoduchým odůvodněním, že tento svědek má na výsledku sporu zájem, uplatnil-li restituční nárok na vydání domu čp. 5. Namítají, že takový závěr soudu nemá z povahy věci opodstatnění, neboť svědek musí mít zákonitě na výsledku sporu svůj zájem, je-li na základě jeho žaloby veden u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 365/92 spor a toto řízení je přerušeno. Oporu v důkazech nemá ani závěr odvolacího soudu, že manželé V. byli v tísni z důvodu sociálního postavení, neměli prostředky na opravu hospody a výměnou získali lepší bydlení. Namítají, že tito manželé byli státem dlouhodobě perzekuováni, byl jim odňat veškerý majetek a o jeho vrácení usilovali dlouhá léta. Když se ho domohli, stát opět zařídil, aby šlo o krátkodobý stav. Zaštítil se veřejným zájmem a V. s výměnou souhlasili z obavy, aby o své nemovitosti opět nepřišli, navíc bez náhrady. S výměnou nakonec souhlasili, když nebyli schopni snášet systematický psychický nátlak národního výboru. Nešlo tedy o tíseň finanční, ale psychickou. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání, s podrobným odkazem na důkazy ve věci provedené a na závěry odvolacího soudu, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Posuzovaný případ je třeba posoudit podle ObčZ ve znění, platném v době uzavření smlouvy o výměně nemovitostí, tedy ve znění platném v roce 1972. Podle §37 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Uzavřením smlouvy v tísni se zabýval §49 odst. 3 ObčZ, podle kterého právo odstoupit od smlouvy má i ten účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ze zákona vyplývá, že smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek nebyly neplatné. Takové smlouvy vyvolaly zamýšlené právní účinky, postižený účastník však měl právo od smlouvy odstoupit. Toto právo se promlčovalo ve tříleté promlčecí době (§100 odst. 2, §101 ObčZ). Samotná okolnost, že předmětnou smlouvu některý z účastníků snad uzavřel v tísni, nemohla mít za následek její neplatnost. Na tom nic nemění skutečnost, že stav tísně má vliv na způsob utváření vůle účastníka; takto utvářená vůle však není vůlí nesvobodnou ve smyslu §37 ObčZ.
Vztahem svobody vůle a jednání v tísni se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 4/2001. Občanský zákoník stanoví pouze obecně, že právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, je neplatný. V případě nepřímého (psychického) donucení jednající sice projevuje vlastní vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť pohnutkou byla bezprávná výhrůžka. Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi (pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je omezen finančními možnostmi, je též „donucení„ zakoupit levnější a méně kvalitní zboží, než by si přál; toto omezení vůle však není právně významné). Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (přímé donucení nebylo žalobci tvrzeno). Také při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tíseň, a ani v tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto na tento stav nelze vztáhnout §37 ObčZ. Nepřímé donucení a tíseň jsou podobné jevy, neboť v obou případech se vůle jednajícího utváří pod vlivem právně významné pohnutky jinak, než by se utvářela nebýt skutečnosti tuto pohnutku utvářející. Liší se však v tom, že nepřímé donucení předpokládá, na rozdíl od tísně, bezprávnou výhrůžku.
Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí být adresována tomu, Nejvyššího soudu z 9. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999). Mezi bezprávnou výhrůžku a právním úkonem musí být příčinná souvislost.
V dané věci by žalobě nebylo možno vyhovět, ani kdyby bylo prokázáno, že vůle manželů V. se utvářela v důsledku politické a sociální situace nastalé po roce 1948 a že snad jednali v „psychické tísni“; takové případy bylo možno řešit v restitučním řízení, nikoliv na základě vlastnické žaloby. Nebylo totiž prokázáno, že by se tato vůle vytvářela pod vlivem bezprávné výhrůžky, která by v nich vyvolala bezdůvodnou bázeň. Podle zjištění odvolacího soudu nebylo zjištěno žádné násilí nebo bezprávná výhrůžka, která by manžele V. nutila uzavřít smlouvu. Odvolací soud uvedl, že skutečnost, že národní výbor nutil V. k prodeji s tím, že jinak uplatní vůči J. V. náhradu škody, kterou způsobil na dobytku, není „nátlakem podle §37 ObčZ“. S tímto názorem dovolací soud souhlasí. Pokud by J. V. z nedbalosti způsobil škodu na majetku tím, že mu „utekl dobytek na železniční trať a došlo tam snad k tomu, že se nějaká kráva zabila“(muselo by jít o majetek státu, k jehož vymáhání by byl oprávněn národní výbor, nikoliv např. státní statek, který nebyl účastníkem smlouvy a o kterém ani jinak nebyla zmínka), odpovídal by podle tehdejších předpisů za tuto škodu maximálně do výše trojnásobku průměrného měsíčního platu (§179 odst. 2 zákoníku práce v tehdy platném znění). Takovou škodu byla organizace povinna vymáhat (§185 zákoníku práce v tehdy platném znění). Pokud by vznikla škoda vyšší než 5000 Kč, bylo by takové jednání nedbalostním trestným činem podle §130 odst. 2 trestního zákona v tehdy platném znění. V řízení nevyšlo najevo, že by v této souvislosti bylo vedeno trestní řízení a dovolatelé nezpochybňují (byť poněkud neurčitě formulovaný) závěr odvolacího soudu, že o této věci neexistuje trestní spis. Z toho se podává, že způsobená škoda by nebyla větší než 5000 Kč. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že pokud k uvedené události skutečně došlo, nemohla mít pohrůžka uplatnění zákonného nároku na náhradu škody vzhledem ke svému charakteru a ke své intenzitě povahu bezprávné výhrůžky; tomu by bránila zejména pravděpodobná výše škody. Nemohlo jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu vzbudila důvodnou bázeň. Věc by bylo třeba spíše než jako výhrůžku chápat jako příslib, že v případě uzavření smlouvy nebude (protiprávně) zákonný nárok uplatněn, tedy jako jakési neformální protiplnění.
Z tohoto hlediska byly úvahy odvolacího soudu o tom, zda výpověď svědka P. o skutečnostech, o kterých se sám dověděl od třetích osob, je věrohodná, nadbytečné, neboť jím uváděné skutečnosti nemohly být hodnoceny jako bezprávná výhrůžka (jak ostatně správně uvedl odvolací soud, když poznamenal, že tento děj by nebyl nátlakem podle §37 ObčZ ). S tímto závěrem odvolacího dovolací soud souhlasí a ani dovolání s ním nepolemizuje. Za této situace by bylo nadbytečné, kdyby se hodnocením pravdivosti výpovědi svědka P. zabýval dovolací soud. Lze však poznamenat, že při jednání dne 6. 11. 1997 uvedl právní zástupce žalobců, že o okolnostech uzavření smlouvy je „schopen vypovídat“ „pouze pan V.“; ten se však o příhodě s dobytkem vůbec nezmínil. Tuto skutečnost zmínil až svědek P. při jednání dne 25. 2. 1999, ovšem s tím, že sám byl o ní informován jen nepřímo. Ani poté však žalobci nerozšířili svá tvrzení o skutečnost, že k uzavření smlouvy došlo alespoň částečně v důsledku zmíněné příhody a ani soud prvního stupně, který žalobě vyhověl, výslovně neuvedl, že má existenci bezprávné výhrůžky v této souvislosti za prokázánu. Konečně ani v odvolacím řízení žalobci uvedenou příhodou neargumentovali. To vše podporuje závěr, že uvedená příhoda s dobytkem, pokud k ní vůbec došlo, nebyla důvodem pro uzavření smlouvy.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalované přísluší jejich náhrada ve výši 575,- Kč. Ta je dána ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. a §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) odměnou advokáta za sepsání vyjádření k dovolání částkou 500,- Kč a paušální náhradou jeho hotových výdajů částkou 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu