ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.736.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 736/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) Z. H., zastoupeným Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 67/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2013, č. j. 25 Co 161/2013-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.267,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce Mgr. Richarda Vachouška.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2012, č. j. 8 C 67/2011-187, zamítl žalobu na určení, „že vlastníkem části pozemku parc. č. 1149/1 v k. ú. Č., v obci T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, na LV 240, nově označeného jako pozemek p. č. 1149/3, jehož hranice jsou určeny geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 300-390/2010 ze dne 12. 3. 2010, je žalobkyně“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 26.880,- Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. Richarda Vachouška (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. července 2013, č. j. 25 Co 161/2013-243, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 41.624,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které odvolací soud dílem řešil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (otázky hmotného práva) a dílem nejsou řešeny vůbec (otázky procesního práva). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní s dovoláním žalobkyně nesouhlasí. Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a žalobkyně v dovolání nenapadá právní posouzení věci, ale pouze skutkové závěry nalézacích soudů. Žalovaní proto navrhují dovolání odmítnout.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. července 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 věta první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné okolnosti a jejich závěry, že žalobkyně a její právní předchůdci sice prokázali nepřetržitou držbu sporné části pozemku po dobu nejméně deseti let, nejednalo se však o držbu oprávněnou, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Při hodnocení oprávněnosti držby soudy vzaly do úvahy především skutečnost, že pozemek žalobkyně je rovný, přehledný a úzký (22 m), a že určujícím bodem pro posouzení hranice pozemku byla stavba chaty, která měla být od hranice pozemku vzdálena 4,8 m. Ve skutečnosti činí tato vzdálenost 12,8 m, tedy rozdíl při tak úzkém pozemku zjevně rozpoznatelný. Tato skutečnost přitom musela být právním předchůdcům žalobkyně známa již v době vyhotovení geometrického plánu (rok 1967), nejpozději však v roce 1971, kdy geometrický plán tvořil přílohu kupní smlouvy, na jejímž základě pozemek do svého vlastnictví získali. V té době již byli vlastníky chaty, která na pozemku stála, a s přihlédnutím ke tvaru a výměře pozemku jim musel být z geometrického plánu zřejmý rozdíl se skutečným stavem.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že právní předchůdci žalobkyně nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemku parc. č. 1149/3 náleží, a že v dobré víře nemohla být ani sama žalobkyně, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné. Žalobkyně získala darem od svých rodičů v roce 1984 ideální polovinu pozemku p. č. 1149/2 a do roku 2011, kdy na ní převedli druhou polovinu, s nimi byla ve spoluvlastnickém vztahu. Současně s tímto pozemkem drželi rodiče žalobkyně a následně i žalobkyně samotná i předmětnou část pozemku p. č. 1149/1. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , dovodil, že „v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří.“ Lze tedy uzavřít, že není-li předpoklad dobré víry splněn byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, jako tomu bylo v tomto případě, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového. Jestliže rodiče žalobkyně nebyli v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří (do roku 1984 jako výlučným vlastníkům a následně do roku 2011 jako spoluvlastníkům), nemohla žalobkyně pozemek vydržet ani do podílového spoluvlastnictví ani do vlastnictví výlučného. Napadené rozhodnutí je proto v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchylovat, a není tak splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání dále namítá, že: a) odvolací soud vyšel z variantního skutkového stavu, b) vyšel ze skutkového stavu, který ani jedna ze stran netvrdila, c) zjištění skutkového stavu odporuje provedenému dokazování, d) skutkový stav podle dvou ze tří možných variant svědčí ve prospěch právního závěru, že dobrá víra byla objektivizována, e) nebyl respektován právní princip presumpce dobré víry, naopak byl povýšen na jinou zásadu, a to zásadu důvěry ve správnost chyb geometra, f) rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.
V těchto námitkách je obsažena pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka přitom předkládá vlastní verzi skutkových závěrů. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu