ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.781.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 781/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. B., zastoupené advokátem, a b) K. B., zastoupenému advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 1024/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí, které užívají jako vlastní od roku 1963; vlastnické právo k nim měli vydržet.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2005, č. j. 6 C 1024/2002-111, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý z nich ideální ½ pozemku – parc. č. 1339/2 o vým. 27 m² (zast. pl./rod. dům) oddělené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17 Fi/2002 ze dne 27. 2. 2002, /který je nedílnou součástí tohoto rozsudku/ od pozemku – parc. č. 1339 (zast. plocha a nádvoří) o vým. 186 m², vše v k. ú. a obci S. L.“, a výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „pokud se žalobci domáhají určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý z nich ideální ½ části domu čp. 297 oddělené od zbývající části domu čp. 297 (vertikální) rovinou procházející hranicí vyznačenou geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. 1176-17 Fi/2002 ze dne 27. 2. 2002 /který je nedílnou součástí tohoto rozsudku/ mezi pozemkem – parc. č. 1339/1 a pozemkem – parc. č. 1339/2, vše v k. ú. a obci S. L.“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná M. Š. a spolu s ní Z. P. a L. C. byly spoluvlastnicemi domů čp. 297 a čp. 298 se stavebními parcelami. Dům čp. 297 se stavební parcelou č. 1339 přešel v roce 1962 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, do vlastnictví tehdejšího L. s. d. J. J. H. (dále „J.“) a dům čp. 298 se stavební parcelou č. 1340 uvedené spoluvlastnice v roce 1963 prodaly žalobcům, kteří u J. v domě čp. 297 pracovali. Dům čp. 298 žalobci před jeho koupí užívali jako nájemci včetně části domu čp. 297 s jednou místností a části stavební parcely č. 1339 (dále „sporná část nemovitostí“). Dům čp. 297 se stavební parcelou č. 1339 byl v roce 1991 vydán podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, původním shora zmíněným vlastnicím (výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí se posléze stala žalovaná), a ty dopisy z října a prosince 1991 žalobce vyzývaly, aby spornou část nemovitostí vyklidili; do té doby její užívání žalobci nikdo nezpochybňoval. Soud k tvrzení žalobců, že vlastnické právo ke sporné části nemovitostí vydrželi, uzavřel, že žalobci vydrželi pouze vlastnické právo k pozemku, nikoliv k sporné části budovy. Předmětem vydržení práva totiž může být jen věc, která může být předmětem právních vztahů, a jedná-li se o součást věci, musí být oddělena. V daném případě jde o místnost a neoddělený půdní prostor, takže jde o nezpůsobilý předmět vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 7 Co 1417/2005-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že určil, „že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý z nich ideální jednou polovinou části domu čp. 297 oddělené od zbývající části domu čp. 297 vertikální rovinou procházející hranicí vyznačenou geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 1176-17 Fi/2002 ze dne 27. 2. 2002, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku mezi pozemkem – parcelní č. 1339/1 a pozemkem – parcelní č. 1339/2, vše v katastrálním území a obci S. L.“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem ohledně vydržení vlastnického práva k předmětné stavební parcele. Nesdílí ale jeho právní názor, že zatímco sporná parcela je samostatnou věcí a je tedy způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva, část sousední stavby nikoliv. V tomto směru akceptoval námitku žalobců, že předmětná část stavby, užívaná se sousedící stavbou jako jedna věc, s ní tvoří jeden funkční celek a předmětem vydržení tedy může být, byť není v daném okamžiku stavebně oddělena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Popírá, že byly splněny podmínky k vydržení pozemku a namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly, že znakem tzv. kvalifikované držby je to, že vydržitel musí mít věc ve své moci, nakládat s ní jako s vlastní, a po celou vydržecí doby musí být v dobré víře, že mu věc patří. Tvrdí, že sporná část pozemku nebyla využívána výlučně žalobci, takže ji neměli fakticky ve své moci. Tato část pozemku nebyla nikdy reálně oddělena; to se stalo až geometrickým plánem z 27. 2. 2002 jako důsledek vyplynuvší z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9. 10. 2001, č. j. 19 Co 1787/2001-442, vydaného v související právní věci. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 11. 2003, č. j. 22 Cdo 296/2002-475, a geometrický plán tak zřejmě ztratil právní oporu. Tuto argumentaci, uplatněnou žalovanou v odvolání, odvolací soud neakceptoval. Dovolatelka dále namítá, že nebyla splněna ani další podmínka vydržení, to je držba trvající po celou zákonem předpokládanou dobu. V tomto směru odkazuje na obsah spisu v související právní věci, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 C 1213/2003. Pokud jde o samotný dům čp. 297, tedy druhou část žalobního návrhu, dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně. V této souvislosti upozorňuje na odůvodnění shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu, konkrétně na argumentaci na str. 5 k otázce reálného dělení stavby. Jeho závěr odvolací soud v dané věci nerespektoval a rozhodl proto nesprávně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně 1) se k dovolání nevyjádřila. Žalobce 2) ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací žalované a obecně odkazuje na závěry, k nimž dospěl odvolací soud, s nimiž se ztotožňuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části, týkající se vydržení pozemku, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a v části, týkající se vydržení dílu domu podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K obsahu dovolání Nejvyšší soud poznamenává: Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na jehož závažnost zákon reaguje tím, že jeho projednání váže na povinné zastoupení účastníka advokátem, a svěřuje je Nejvyššímu soudu. Důvody, pro které je dovolání podáno, lze uvádět jen ve lhůtě pro podání dovolání (srov. §241b odst. 3 OSŘ). Proto se dovolací soud nezabýval těmi částmi dovolání, ve kterých se jen odkazuje na jiná podání ve spisu, nebo dokonce na podání učiněná v jiném sporu mezi stejnými účastníky.
Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít ke dni 1. prosince 1990, posuzoval dovolací soud věc podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.; závěry zde uvedené však platí i pro úpravu v občanském zákoníku v platném znění. Odvolací soud akceptoval námitku žalobců, že část stavby, která je se sousední stavbou užívána jako jedna věc a tvoří s ní jeden funkční celek, může být předmětem vydržení, i když není v daném okamžiku reálně stavebnětechnicky oddělena a nejedná se o samostatnou nemovitost, která by byla bez dalšího způsobilá být předmětem právních vztahů. Tento názor dovolací soud nesdílí.
Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let (§135a odst. 1, věta první ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští (§118 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Již z textu zákona je zřejmé, že předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů. Takovou věcí ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen text zákona, ale i skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví druhého. Proto dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se odchýlil od konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1130). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci I., je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o otázku, zda předmětem vydržení může být i pozemek, který je částí parcely a tedy nebyl oddělen oddělovacím geometrickým plánem (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázku vydržení pozemku, ke kterému mělo dojít před 1. 1. 1992, však odvolací soud i soud prvního stupně řešily v rozporu s hmotným právem i s judikaturou dovolacího soudu.
V dané věci bylo třeba posuzovat vydržení §135a podle občanského zákoníku ve znění do novely č. 509/1991 Sb., který zněl:
1) Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§132a odst. 2).
2) Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle §200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání.
3) Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
4) Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.
5) Na běh dob podle odstavců 1 a 2 použije se přiměřeně ustanovení o promlčení.
Z tohoto ustanovení se podává, že pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Pokud však taková dohoda uzavřena nebyla, a oprávněná držba pozemku tu k 1. 1. 1992 již nebyla, nemohl držitel nabýt vlastnické právo vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2141; v tomto rozhodnutí je i vysvětleno, proč takový přístup není v rozporu s Listinou základních práv a svobod). Pokud tedy soudy vycházely z toho, že k nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením došlo před 1. 1. 1992, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak i v této části dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v případě posouzení vydržení sporného pozemku i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a tak by v této části bylo namístě i zrušení tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obě části řízení jsou tak spjaty, že by tu byly podmínky pro spojení věci (§112 odst. 1 OSŘ), zrušil dovolací soud jen rozhodnutí odvolacího soudu a celou věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu